Intelektuální atmosféra dvacátého století byla předznamenána Zánikem Západu Oswalda Spenglera z let 1918 až 1922. Pocit úpadku, zkázy, zániku nebo alespoň krize byl pak podporován několika dalšími důležitými knihami. Byla to především Krize moderního světa (1927) Reného Guenona a Vzpoura proti modernímu světu (1934) Juliuse Evoly. Dosavadní pojetí vědy bylo zpochybněno Krizí evropských věd Edmunda Husserla (1936). Připočítáme-li k tomu Marxovu kritiku kapitalismu, publikovanou sice již ve století předchozím, teprve ve dvacátém století však skutečně vlivnou, a Freudovu kritiku utlačujících aparátů civilizace, budeme mít obraz úplný. Nebylo sice jasné, co přesně upadá, zaniká nebo je v krizi, jestli věda, Evropa, Západ, kapitalismus, civilizace nebo rovnou celý svět, za prokázané se však mělo, že je krize. Nijak to nebránilo tomu, aby se svět měnil.

Ze zpětného pohledu se takové řeči o zániku zdají být přehnané. Vypadá to, že spíš než o konec šlo o nahrazování: Některé věci byly v krizi, nebo dokonce zanikaly, jiné ale zase vznikaly. Mnohem realističtější než popis zániku se zdá být teze substituce. O tom, že přírodní cykly byly nahrazeny cykly umělými, jsem již psal (Zrada manažerů, Neviditelnypes.cz, 30.1.2019). Přirozené mezilidské vztahy sice zanikaly, to ale neznamenalo, že by mezi lidmi přestaly existovat vztahy. Většina jich byla proměněna ve zbožně-peněžní. Taky přirozené iluze byly nahrazeny průmyslově vyráběnými. Ne nadarmo se Hollywoodu začalo říkat „továrna na sny“.

V procesu nahrazování ovšem začala vznikat otázka, jestli to, co se nahrazuje, je opravdu horší než to nové, které nahrazuje. Takové tázání vedlo zpátky k řečem o krizi, neboť - jak se mnohým zdálo - nové nebylo lepší než staré, zvlášť pokud se k posouzení použilo kritérium přirozenosti. Tím se pozornost obrátila k přirozenosti, k přirozenému stavu věcí, k přírodě. Při tomto obratu sehrála podstatnou roli nejen zmíněná civilizační kritika, ale z druhé strany taky oslava přírody a přirozenosti, jak ji lze najít v dílech bezpočtu umělců, od Stébel trávy amerického básníka Whalta Whitmana, přes Knihu lesů, vod a strání českého komunistického básníka S.K. Neumanna či Mé přátele vzpurného katolíka Jakuba Demla, po obrazy čínského malíře Paj-š’ Čchiho; z poslední doby například Život lidí, zvířat, rostlin, včel Pavla Kolmačky.

Civilizace tak z jedné strany zažívala nápor kritiky, z druhé byla znejisťována oslavou přírody a přirozenosti. Přitom se ovšem ukázalo, že není jisté, co se přirozeností vlastně rozumí. Pro katolickou církev byla odpověď jednoduchá: Za přirozený pokládala takový stav světa, o němž se pojednává v Bibli, zvláště v Novém zákoně, tedy stav světa přibližně v době Kristova života. Taková odpověď byla ovšem neuspokojivá pro ty, kteří nepokládali Kristův život za významný, nebo v něj nevěřili vůbec. Komunisté pokládali za přirozený svět společnost prvobytně pospolnou. Taková společnost měla sloužit jako vzor budoucímu beztřídnímu uspořádání, a nebylo tedy divu, že nekomunisté vnímali toto pojetí pokroku jako pouhou cestu do zaostalosti, jak to trefně vyjádřil Kryl: „Zlatá doba nenastává, bude kamenná...“ Katolický či komunistický přístup nebyl jediný. Přirozenost se začala hledat na místech vzdálených historicky nebo geograficky, někdy historicky i geograficky. Nevedlo to k ničemu, neboť nebylo možné najít nějaké měřítko, podle kterého by bylo možné rozhodnout, který z takřka nekonečného množství životních způsobů je přirozenější než jiný. Hledání přirozenosti mělo i svá pozitiva: Podařilo se shromáždit velké množství etnografického materiálu.

Ještě jiným přístupem byla cesta abstrakce. Otázka přirozenosti neměla být zodpovězena shromažďováním faktů získaných pozorováním, ale logickými úvahami. Vyznavači tohoto přístupu se vraceli k anglickému politickému filozofovi 17. století Johnu Lockovi, který za přirozený stav společnosti pokládal stav před uzavřením společenské smlouvy, tj. stav před tím, než se lidé dohodli na základních pravidlech, podle kterých chtějí žít. Tento přístup převládal v právní filozofii a významně ovlivnil stav práva, a to nejen na Západě, ale i v zemích, které západní právo nevytvářely, ale přejímaly, jak tomu bylo u různých forem českého státu. Otázka přirozenosti zůstala ovšem neodpovězena.

Atmosféra, o níž tu píšu, vedla k rozvoji mnoha hnutí, jejichž příslušníci měli všichni jedno společné: Odmítali žít podle zavedených pravidel. Aniž bych chtěl házet do jednoho pytle komunisty s hippies, katolíky s ekoteroristy a kohokoliv s kýmkoliv, chci upozornit na skutečnost, že ti všichni se ve svém svatém boji proti civilizaci dovolávali a dovolávají přirozenosti, přírody; civilizace, a její formování je podle jejich přesvědčení proti přirozenosti a proti přírodě.

Ze všech těchto skupin a hnutí, které ve dvacátém století vznikly nebo se rozvinuly, přešlo jako významné do století jednadvacátého jen hnutí ekologické, adorované jedněmi, jiným však zcela nepochopitelné. Základním argumentem odpůrců ekologických aktivistů jsou očividná demografická data, podle kterých se lidstvo ve dvacátém století bezprecedentně rozšířilo, průměrný věk populace se rovněž bezprecedentně zvýšil a průměrná životní úroveň rovněž bezprecedentně stoupla. Z toho tito odpůrci, tj. kritici kritiků, vyvozují, že civilizace přírodu a lidskou přirozenost nepotlačuje, ale právě naopak, umožňuje jejich rozvoj, neboť je novou přirozeností lidstva, novou přírodou.

Pozorný čtenáře tohoto textu si mohl všimnout jedné skutečnosti, která je různým kritikům civilizace společná: Nerozlišování mezi přirozeností a přírodou, což se v textech těchto kritiků projevuje užíváním slov přirozenost a příroda jako synonym. Myslím, že koronavirová krize, ve které se právě nacházíme, bude znamenat odluku jednoho od druhého. Vliv této krize na symbolický svět bude dlouhodobý. Příroda zase začne být vnímána mnohem více jako něco lidské přirozenosti nebezpečného, jako něco, co jde proti ní. Tato krize přinese argumenty těm, kteří spojují lidskou přirozenost spíše s civilizací než s přírodou. Z křižovatky, kterou současná krize představuje, lidstvo vykročí se strachem o vlastní zdraví, s důvěrou v civilizaci a v odporu vůči virům, proti přírodě.