Bohulibý záměr hodnotit primárně kvalitu podávaných nabídek zdůraznil zákonodárce předsunutím požadavku na ekonomickou výhodnost nabídky před hodnocení na základě nejnižší nabídkové ceny. Uvést však takový mechanismus do praxe je podstatně složitější záležitost, o čemž se dnes a denně přesvědčuje mnoho zadavatelů. Jejich upřímná snaha obvykle troskotá na sladění subjektivity a objektivity hodnocení do konkrétního kritéria. Nejedná se však o práci zcela beznadějnou…
Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) hledalo v roce 2017 v koncesním řízení poskytovatele služeb ke zpracování žádostí o krátkodobá víza na Ukrajině, v Číně, Indonésii, na Filipínách, v Ghaně, Íránu, Libanonu, Rusku, Tádžikistánu a Mongolsku. V části koncesního řízení pro víza v Rusku, Tádžikistánu a Mongolsku stanovilo jako dílčí kritérium hodnocení „Způsob řízení workflow a efektivita činnosti“. ÚOHS však konstatoval, že MZV nevymezilo toto dílčí kritérium tak, aby podle něj bylo možné podat porovnatelné nabídky, a zároveň není možné jednoznačně určit, která nabídka bude lépe hodnocena, což umožňuje svévoli zadavatele při hodnocení nabídek. ÚOHS zakázal uzavření smlouvy a uložil MZV k uhrazení náklady řízení ve výši 30 tis. Kč.
MZV ve své správní žalobě upozorňuje, že ani české ani unijní právo nevyžaduje, aby stanovení kritérií nebo podkritérií v sobě zahrnovalo způsob jejich hodnocení. MZV dále kritizuje údajně mylnou představu ÚOHS, že podkritéria jsou totožná s dílčími hodnotícími kritérii podle staré právní úpravy a je proto na ně možné uplatňovat dřívější judikaturu. Unijní právo pak požaduje srozumitelnost při vymezení kritérií, nestanoví však požadavky na způsob hodnocení kritérií. Takový postup by podle MZV mohl ad absurdum vést až kamsi k vymezování podkritérií podkritérií. ÚOHS ve své stanovisku uvádí, že nenapadal nestanovení přesné metody hodnocení, ale že není možné poznat co vlastně zadavatel preferuje. „Povinností žalobce (tj. MZV – pozn. aut.) bylo stanovit kritéria, event. podkritéria tak, aby bylo dodavatelům jasné a srozumitelné, jaká nabídka bude hodnocena lépe, nikoliv jak přesně bude hodnocena“, uvádí doslova ÚOHS.
Krajský soud v Brně nejprve zpřesnil pole, na němž se spor odehrává. Upozornil, že porušení zákona nespočívalo podle ÚOHS v nestanovení způsobu hodnocení podkritérií, nýbrž v nemožnosti porovnat na základě tohoto kritéria nabídky a naplnění kritéria ověřit. 
Debata tedy není vedena o výklad § 115 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (ZZVZ) (byť k němu obě strany podle soudu mají tendence sklouzávat), ale o naplnění zásady transparentnosti prostřednictvím pravidla § 116 odst. 3 ZZVZ. Soud uznal, že terminologie se oproti dřívější právní úpravě posunula, což však neznamená absolutní negaci dosavadní judikatury, jak se snaží MZV zdůraznit. Klíčovým úhlem pohledu je vidět stanovení hodnotících kritérií prizmatem transparentnosti. Prvky, které by mohly dělat zadávací řízení nekontrolovatelným, nečitelným a nepřehledným a mohly by vzbuzovat pochybnosti o jednotlivých krocích zadavatele, nelze hovořit o dodržení požadavku na transparentnost. Krajský soud shrnul celou problematiku takto: „Jestliže je samotné kritérium kvality či způsob jeho hodnocení natolik vágní či nejednoznačný, že umožňuje svévoli hodnotící komise, lze jistě hovořit o netransparentním vymezení zadávacích podmínek. Je však nutno rozlišovat mezi tím, kdy zadávací podmínky ponechávají hodnotící komisi prostor pro svévoli a kdy ji pouze ponechávají právem aprobovaný prostor pro uvážení.“ Krajský soud následně provedl velmi podrobný rozbor posuzovaného hodnotícího kritéria a došel k závěru, že celé kritérium je stanoveno zcela transparentně, neboť jej není možné označit za netransparentní pouze proto, že ponechává určitou míru uvážení hodnotící komisi. Zadavatel v tomto smyslu zcela naplnil požadavky ZZVZ a u uchazečů nemohly vzniknout pochybnosti, co se po nich požaduje a jak budou nabídky hodnoceny.
Přes jistě oprávněnou radost MZV, že obhájilo vymezení kvalitativních hodnotících kritérií před brněnským krajským soudem, učiní definitivní tečku až výrok Nejvyššího správního soudu.
Jiří Reichl
