V souvislosti s leteckou složkou československého zahraničního odboje za druhé světové války se největší publicitě těší angažování našich letců v rámci Královského letectva (RAF), často s důrazem na období bitvy o Británii. Pravdou však zůstává, že o poznání větší význam než při bitvě o Británii měli při bitvě o Francii .
Běžně se uvádí, že českoslovenští stíhači tvořili během bitvy o Británii plus minus 3 procenta stíhačů RAF, během bitvy o Francii se dostáváme na přibližně 12procentní zastoupení u stíhačů Armée de l’air. Ta čísla poměrného zastoupení se v průběhu času sice měnila, ale dostatečně vypovídající hodnotu určitě mají. V počtech absolutních se do operačního nasazení nad Francií na jaře 1940 dostalo 113 našich pilotů, dalších 22 potom v severní Africe.
Čechoslováci ve francouzském letectvu
S vidinou zapojení do boje proti Německu začali naši letci v menším množství opouštět protektorát už krátce po jeho vzniku. Jak týdny a měsíce běžely, stávaly se tyto odchody stále častějšími. Slovenska se to příliš netýkalo, příslušníci nově ustanovených Slovenských vzdušných zbraní zpravidla nenacházeli k takovým odchodům dostatečně pádné důvody, i když výjimky se našly (viz článek „Ať žije Stalin! Ať žije SSSR! Výkřiky, které málem ohrozily plán odboje“) .
Hlavní směr útěku směřoval přes Polsko a následně po moři do Francie. Kdo se odhodlal po vypuknutí války v září 1939, musel vzít zavděk alternativní, ale nebezpečnější trasu přes Slovensko, Maďarsko, Balkán a dále přes Sýrii a Blízký východ až do severoafrických francouzských držav.
Naši letci museli nejprve podepsat závazek do cizinecké legie, přestup k letectvu jim byl dopředu přislíben po případném vypuknutí války. Dost jich potom v legii na určitý čas skutečně skončilo, ale brzy je nepřímo zachránili Němci, protože 1. září 1939 vtrhli do Polska. Již 3. září vyhlásily Německu válku Velká Británie i Francie, protože Hitler nereagoval na jejich ultimáta požadující ukončení bojových operací proti Polsku, kterému tyto země byly smluvně zavázány pomoci v případě napadení. Zatím však šlo o válku tzv. podivnou, kdy ani jedna strana se do žádných větších akcí pouštět nechtěla. To však nepředstavovalo žádnou kontraindikaci k tomu, aby se mohli legionáři z donucení s legií rozloučit.
Cesta do francouzského letectva vedla přes výcviková střediska, kde docházelo zpravidla k vlažnému seznamování s francouzskou technikou. Zařazování k bojovým jednotkám začalo v prosinci 1939 a probíhalo i po vypuknutí regulérní bitvy o Francii, tj. po 10. květnu 1940
| Pět nejúspěšnějších stíhačů bitvy o Francii | ||
|---|---|---|
| sestřely potvrzené | sestřely pravděpodobné | |
| Edmond Marin la Meslée | 16 | 4 |
| Camille Plubeau | 14 | 3 |
| Michel Dorance | 14 | 3 |
| Jean Accart | 12 | 4 |
| Alois Vašátko | 12 | 2 |
| Pozn.1: Všichni uvedení létali na stíhačkách Curtiss Hawk 75 Pozn.2: Počty sestřelů převzaty z aces.safarikovi.org | ||
Československé letce si jejich francouzští kolegové nadmíru považovali. A jelikož je chválil i francouzský tisk a rádio, seznámila se s jejich statečností i široká veřejnost.
Alois Vašátko se stal pátým nejúspěšnějším stíhačem francouzského letectva v období 1939/40, přičemž všichni čtyři Francouzi stojící na pomyslném žebříčku před ním operačně létali již během podivné války a tři z nich při ní také otevřeli svá konta sestřelů. Vašátko přišel k bojové jednotce až 11. května, navíc na stíhacího pilota byl překvalifikován až ve Francii.
Když připočteme pár vlaštovek z války podivné, tak z bitvy o Francii mají českoslovenští stíhači připsáno celkem 158 vzdušných vítězství, resp. 54 individuálních a 104 ve spolupráci.
Za své úspěchy však museli přinést oběti. Od října 1939 do června 1940 jsme přišli ve Francii o 26 letců a jednoho mechanika z pozemní obsluhy. Dalších devět letců utrpělo těžká zranění.
Jiří Král létal během bitvy o Francii u stíhací skupiny GC I/1 na letounech Bloch MB.152. Dne 14. května sestřelil dvoumotorovou stíhačku Messerschmitt Bf 110. Padl 8. června 1940.
Z celkem sedmnácti v boji padlých stíhacích pilotů jich bylo jedenáct sestřeleno v leteckých soubojích, dva sestřelili němečtí protiletadlovci a jednoho omylem francouzští. Tři letci havarovali, dva při letech bojových a jeden při zalétávání nově dodané stíhačky.
Z našich bombardovacích pilotů padl jeden, ne ovšem během bojového letu, ale osudným se mu stalo německé bombardování letiště, na kterém sloužil.
Při výcviku zahynuli čtyři piloti stíhací a tři piloti bombardovací.
V pařížské vojenské nemocnici zemřel 27. dubna 1940 po těžké nemoci a operaci i slavný předválečný akrobat, stíhací pilot František Novák.
Jeden z mnoha příběhů bitvy o Francii
Na naše letce však nečekalo nebezpečí pouze ze strany nepřítele. Pomineme teď již zmíněnou tzv. přátelskou palbu, ta byla samozřejmě na národnosti nezávislá a z jejího hořkého kalicha pili i letci francouzští. Někteří z našich však zažili i nepříjemnou zkušenost po nouzovém přistání či nuceném seskoku na vlastní straně, kdy byli kvůli své francouzštině a ne zcela francouzským uniformám rozjívenými civilisty, ale i vojáky pokládáni za Němce. Stalo se několik takových lapálií, naštěstí všechny dobře dopadly. Jedním z těch, kteří na poslední chvíli unikli hrobníkovi z lopaty, byl i Miroslav Jiroudek od stíhací skupiny GC III/1.
Stroje francouzského letectva v roce 1940, blíže tři stíhačky Morane-Saulnier MS.406 a dále tři stíhačky Curtiss Hawk 75
Když přelétala GC III/1 na svých stíhačkách Morane-Saulnier MS.406 ze severní fronty na jižní, aby se zapojila do bojů proti Italům, kteří se chtěli na německém útoku přiživit, objevila se na stroji našeho Jiroudka těžká závada na motoru. Následovalo nouzové přistání nedaleko města Nevers. I nadále vše probíhalo bez problémů, dostal se k četníkům, kteří měli všech pět po hromadě. Zbývalo jen počkat do druhého dne, než ho na nové působiště vezme pozemní proud jeho jednotky.
Ale když se s četnickým doprovodem za přicházejícího soumraku vracel do letedla pro osobní věci a padák, proběhl nedaleko nálet německých bombardérů. Zanedlouho, když už se vraceli od raněné stíhačky zpět, objevila se místní domobrana a začala po nich střílet. Při následném útěku se Jiroudek ztratil a dostal se do rukou rozlícených lovců. Marně jim vysvětloval, že je český pilot za ně bojující. Na zádech měl padák, tak byl pro ně německým parašutistou, záškodníkem. A že uměl dobře francouzsky? Tak zkrátka pocházel z Alsaska-Lotrinska, stejně „neprůstřelná logika“ jako s tím padákem.
Nakonec se s notnou dávkou štěstí vše vysvětlilo a ti domorodci se potom moc a moc Jiroudkovi omlouvali, na rukou ho nosili a i nějaké víno na zdraví se podávalo. A za tu stoličku, trám a lano se smyčkou se museli sami před sebou stydět snad až do konce války.
Esa bitvy o Francii z malé země uprostřed Evropy
Celkem osm našich stíhačů se stalo ve Francii leteckými esy, oceněný tento titul získá dosažením pátého sestřelu. Jmenovitě to byli Alois Vašátko, František Peřina, Václav Cukr, Tomáš Vybíral, Josef Stehlík, Jan Klán, František Chábera a Evžen Čížek. Z nich Vašátko a Čížek později padli v řadách RAF, zbývajících osm dlouhou válečnou anabázi přežilo.
Za pozornost z francouzských es stojí Stehlík, Klán a Chábera, kteří v roce 1944 putovali s dalšími kamarády z RAF do Sovětského svazu, aby se stali příslušníky první československé letecké jednotky na východní frontě. Své kvality prokázali při nasazení této jednotky v týlu nepřítele, když přiletěli na pomoc Slovenskému národnímu povstání.
| Českoslovenští piloti s pěti a více sestřely dosaženými ve službě u francouzského letectva v období 1939 – 1940 | |||
|---|---|---|---|
| sestřely | jednotka | typ letounu | |
| Alois Vašátko | 12 | GC I/5 | Curtiss Hawk 75 |
| František Peřina | 11 | GC I/5 | Curtiss Hawk 75 |
| Václav Cukr | 9 | GC II/3 | Morane-Saulnier MS.406, Dewoitine D.520 |
| Tomáš Vybíral | 7 | GC I/5 | Curtiss Hawk 75 |
| Josef Stehlík | 6 | GC III/3 | Morane-Saulnier MS.406, Dewoitine D.520 |
| Jan Klán | 5 | GC II/5 | Curtiss Hawk 75 |
| František Chábera | 5 | GC II/5 | Curtiss Hawk 75 |
| Evžen Čížek | 5 | GC III/3 | Morane-Saulnier MS.406, Dewoitine D.520 |
| Pozn.: Poslední sloupeček udává typ letounu, na kterém daný pilot sestřelů dosáhl. U některých jednotek došlo během „podivné války“ či během bitvy o Francii k přezbrojení na jiný typ. | |||
K otázce sestřelů je třeba ještě dodat dvě vysvětlení. Francouzi připisovali celý sestřel každému na něm se podílejícímu stíhači, proto se někdy jejich konto píše v součtovém tvaru „x+y“, kde „x“ jsou sestřely individuální a „y“ sestřely ve spolupráci. Většinou se však uvádí výsledek celkový. Na druhou stranu například Britové každému stíhači na jeho konto připsali výsledný podíl na sestřelu, takže v případě dvou spolupracujících vítězů si mohl každý připsat 0,5 sestřelu, v případě tří měl každý 0,33 sestřelu, atd.
A obecně v případě československých stíhačů občas zazní otázka, proč v této množině nefigurují i příslušníci Slovenských vzdušných zbraní, kdy na východní frontě proti sovětskému letectvu excelovali Ján Režňák (33 sestřelů), Izidor Kovárik (28), Ján Gerthofer (24) a mnozí další. Sice se to netýká přímo bitvy o Francii, ale zastavujeme se u toho kvůli níže uvedené informaci o třech nejlepších československých stíhačích: Kuttelwascherovi, Františkovi a Vašátkovi. Tyto statistiky se však vždycky oddělují, ostatně každá z těchto dvou množin bojovala na druhé straně barikády a už jenom označení Slovenské vzdušné zbraně a československý zahraniční odboj to dostatečně definují.
Nic však není černobílé, zářným příkladem je František Cyprich. Ten sestřelil dvanáct sovětských letadel jako příslušník SVZ, potom za Slovenského národního povstání jako pilot povstaleckého letectva (tzv. kombinované letky) sestřelil jedno letadlo maďarské a dvě německá (z toho jedno ve spolupráci) a nakonec ještě stihl vstoupit do 1. československé letecké divize na východní frontě.
Alois Vašátko
Nejúspěšnějším z československých stíhačů působících za války ve Francii je Alois Vašátko s tuctem potvrzených vzdušných vítězství. K bojové jednotce GC I/5 se stíhačkami Curtiss Hawk 75 nastoupil 11. května 1940, den po začátku bitvy o Francii. Tam létal u první letky velitele Jeana Accarta, stejně František Peřina, kterého tam měli již od prosince roku předchozího.
První dva sestřely ve spoluúčasti si připsal 17. května ze souboje sedmi curtissů s osmi Messerschmitty Bf 109. Dalšího dne, opět ve spoluúčasti, sestřelil tři bombardéry Heinkel He 111. Posledního dvanáctého sestřelu nad Francií dosáhl 12. června, kdy to odnesl pozorovací hornoplošník Henschel Hs 126.
Stíhačem se Vašátko stal až ve Francii. Před válkou létal u československého letectva na pozorovacím a lehkém bombardovacím Letovu Š.328, zároveň zastával funkci velitele letky 14 Leteckého pluku 2.
Po bitvě o Francii ho přivítalo Královské letectvo. V rámci 312. československé stíhací perutě stihl ještě aktivně a úspěšně zasáhnout do bitvy o Británii. Jeho „přesná muška“ dostala příležitost i v letech 1941 a 1942. Vašátko měl lví podíl na vzniku československého stíhacího křídla tvořeného 310., 312. a 313. perutí, tomuto svazku začal po jeho vytvoření i velet.
Dne 23. června 1942 padl v boji, když se se svým spitfirem během manévru srazil s německou stíhačkou Focke-Wulf Fw 190A. Nešťastná nehoda tak ukončila život výtečného letce, který nakonec s patnácti potvrzenými sestřely zaujímá pozici třetího nejúspěšnějšího československého stíhače po Karlu Kuttelwascherovi (20 sestřelů) a Josefovi Františkovi (17 sestřelů).
Alois Vašátko (vlevo) a František Peřina po přesunu z Francie do Velké Británie
František Peřina
Historicky prvním československým stíhacím esem se stal František Peřina, který bojoval v řadách stíhací skupiny GC I/5 na stíhačkách Curtiss Hawk 75.
Hned prvního dne bitvy o Francii, 10. května 1940, sestřelil ve spolupráci se svým velitelem letky Accartem čtyři německé bombardéry Dornier Do 17. Následujícího dne tato „nerozlučná bojová dvojka“ poslala k zemi bombardér Heinkel He 111. Za celou bitvu o Francii má František Peřina přiznáno 11 sestřelů jistých plus další dva pravděpodobné.
Před válkou na sebe Peřina upozornil na mezinárodním leteckém mítinku ve švýcarském Curychu konaném v roce 1937, kde soutěžil na upravené (kvůli snížení hmotnosti demilitarizované) stíhačce Avia B.534. A právě v Curychu Accart Peřinu poznal jako výtečného letce a tedy ne náhodou si ho potom v sezoně 1939/40 vybral za své číslo.
Po pádu Francie následovala cesta do Velké Británie, kde nastoupil k 312. československé stíhací peruti. Při leteckých soubojích nad okupovanou Francií sestřelil jednu obávanou stíhačku Focke-Wulf Fw 190A jistě a další letoun stejného typu pravděpodobně.
Po komunistickém převratu ulétl Peřina i s mladou paní Peřinovou za svobodou na Západ. Jeden jeho kamarád mu k letu nabídl čtyřmístné turistické sportovní letadlo Sokol, kam se vešli všichni tři.
Peřinovi potom žili ve Spojených státech a do Československa se vrátili na stará kolena v roce 1993. Generál nebe, jak se Peřinovi přezdívalo, odešel z tohoto světa krátce po své manželce v květnu 2006.
Václav Cukr
Třetím nejúspěšnějším československým pilotem ve Francii byl Václav Cukr s osmi a jedním netradičním sestřelem na svém kontě. Bojoval u stíhací skupiny GC II/3, nejprve ještě za podivné války na typu Morane-Saulnier MS.406. Na něm si připsal jeden sestřel ve spolupráci, a to 20. dubna bombardér He 111. Během samotné bitvy o Francii pak létal na tehdejších nejlepších francouzských stíhačkách Dewoitine D.520, na které byla mezitím jeho jednotka přezbrojena.
Všechny své sestřely kromě prvního vybojoval Václav Cukr na nejlepší francouzské stíhačce té doby Dewoitine D.520. Zde vidíme jeden stroj tohoto typu jako muzejní exponát.
Cesta tohoto stíhače během bitvy o Francii patřila mezi ty zajímavější. V boji jeho letoun často utržil zásahy, Cukr si tak do sytosti užil nouzových přistání, přičemž jednou měl namále od samotných francouzských vojáků často pokládajících naše letce za Němce. Na druhou stranu, co se týče úspěchů, najdeme mezi jeho sestřely i unikát v podobě pozorovacího balonu jedné německé obrněné divize.
Do té doby největší smůla si na něj sedla 8. června, kdy utrpěl těžké zranění hlavy při útoku na velkou formaci střemhlavých bombardéru Junkers Ju 87 zvaných Stuka. Při tomto svém posledním letu ve Francii navíc jednoho junkerse sám sestřelil. Potom nouzově přistál do obilí několik set metrů od německé obrněné kolony, odkud se několik hodin vláčel do zázemí, než se svalil vyčerpáním na zem.
Následně ho našli francouzští vojáci a po předběžném ošetření ho čekal transport do nemocnice v Sezanne, kde se stal hrdinou dne. Po bolestivé operaci hlavy bez narkózy udivenému lékařskému personálu poděkoval a sám po svých odešel z operačního sálu vstříc novým dobrodružstvím.
Následně ve Velké Británii létal u bojových perutí pouze krátce, na vině bylo stále se ozývající prodělané těžké zranění z Francie. Nějakou dobu potom působil v roli instruktora a následně zalétávacího pilota opravených letadel u jedné MU (Maintenance Unit). Z létání ho nadobro vyřadila havárie, kdy do jeho mustangu vrazil nějaký nešťastník na spitfiru. Nemocnici opustil jako invalida.
Po únoru 1948 se mu podařilo uprchnout do západního Německa a nakonec ho osud nesměroval až na Nový Zéland, kde zemřel necelý měsíc před startem listopadových událostí v jeho rodné zemi.
