„Žánrová čistota mi leze na nervy,“ říká Dora Kaprálová o Ostrovech, knize o pomíjivosti i nekonečnu
Dvacet kilometrů severně od Budapešti leží ostrov. Ostrov ohraničeného ráje. Žije tu pětigenerační komunita Menedék, skupina chatařů, potomků židovských komunistů, turistů, volnomyšlenkářů, esperantistů. Je to jediný opravdový ostrov, o kterém Dora Kaprálová píše ve své poslední próze. Všechny další ostrovy v autorčině stejnojmenné knize jsou čistě abstraktní.
Na mapě by měl čtenář lupou kroužit někde kolem pojmů, jako jsou „smysly, poezie, lidskost, sklíčenost, konečno, nekončeno“. Nemusí se přitom bát, že by ho čekaly náročné filozofické traktáty. Kaprálová svoje ostrovy abstraktních pojmů vymezuje lehce odvyprávěnými, vtipnými příběhy, do kterých se vejde metafyzický obraz prdu nebo výlet s brněnským autobusákem, který původně studoval na katolického kněze. Někdy se přitom Ostrovy čtou jako umělecké reportáže, jindy jako vyfabulované povídky.
„Žánrová čistota mi leze na nervy,“ říká Kaprálová, „pod žánr povídky se vleze ledacos. Pokud má text nějakou pointu, k něčemu spěje, tak je úplně irelevantní, jestli je psaný nějakou deníkovou formou – dokonce jsem teď tak rozjetá, že si myslím, že by se povídka dala napsat i ve verších.“
Kdy se má čerpat ze skutečnosti a kdy fabulovat? Poslechněte si Liberaturu o knize Ostrovy Dory Kaprálové a dozvíte se také, jak se dá pravdivě psát o nesmrtelné ozářené lišce nebo jak se má indián žijící v Berlíně.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
