Američané zachránili lipicány z hřebčína v Hostouni. Před Rudou armádou

/ /
Propagační fotografie hollywoodského filmu o záchraně koní z Hostouně, jehož název Miracle of the White Stallions (Zázrak bílých hřebců) odkazoval na bílou barvu lipicánů ze slavné vídeňské jezdecké školy.
Propagační fotografie hollywoodského filmu o záchraně koní z Hostouně, jehož název Miracle of the White Stallions (Zázrak bílých hřebců) odkazoval na bílou barvu lipicánů ze slavné vídeňské jezdecké školy.
zdroj: Velvyslanectví USA v Praze

O záchraně koní z hostouňského hřebčína natočili Američané v roce 1963 film. Starostové obcí, ve kterých se Operace Kovboj odehrávala, se o ní dozvěděli až v roce 2006 od nadšenců mapujících zamlčovanou historii osvobození americkou armádou.

Starostové Hostouně a Bělé nad Radbuzou Miroslav Rauch a Libor Picka chtěli uspořádat první oslavy hned v roce 2006, kdy jim o Operaci Kovboj řekli Rudolf Bayer z plzeňského Military Car Clubu a Richard Praus z píseckého sdružení Buddies of the 4th Armored Army. 

„V šibeničním termínu jsem měl napsat první pamětní tabuli,“ vzpomínal Richard Praus, který v té době měl o operaci jen základní informace. Jako zkušený badatel však z archivů zjistil nejen detaily o Operaci Kovboj, ale vypátral i příbuzné vojáků, kteří při operaci padli. Historicky první oslavy s odhalením pamětní desky Američanům se tak mohly 18. září 2006 konat za jejich účasti. 

Co řekly archivy

Příběh začíná na konci dubna 1945 nedaleko předválečné německo-české hranice u městečka Eslarn, kam se po bojích u Ašského výběžku přesunula 2. jezdecká skupina (2nd Cavalry Regiment). Kavaleristé se stali součástí Třetí armády generála Pattona po vylodění v Normandii v červenci 1944 a na evropské půdě se stali noční můrou německých vojáků.

Znak kavaleristů tvoří osmicípá hvězda, v níž je zelený palmový list na připomínku první akce na Floridě. Květ lilie odkazuje na zapojení do první světové války ve Francii a motto Vždy připraven vyjadřuje elán pluku. Zdroj: Wikimedia Commons
Znak kavaleristů tvoří osmicípá hvězda, v níž je zelený palmový list na připomínku první akce na Floridě. Květ lilie odkazuje na zapojení do první světové války ve Francii a motto Vždy připraven vyjadřuje elán pluku. Zdroj: Wikimedia Commons

Skvěle vycvičení na tzv. průzkum bojem se neočekávaně zjevovali za nepřátelskými liniemi, takže jim Němci začali říkat „Pattonovi duchové“ („Ghosts of Patton’s Army“). V Eslarnu se právě připravovali na průnik na české území okupované Němci, kde měli v prostoru u Bělé nad Radbuzou osvobodit válečné zajatce – Angličany, Američany, Francouze a Poláky.

Těsně před zahájením této akce se u Američanů objevili němečtí veterináři Rudolf Lessing a Wolfgang Kroll s překvapivou prosbou o záchranu vzácných koní, o které se starali v hřebčíně v Hostouni vzdálené vzdušnou čarou asi 20 kilometrů. Němci se obávali, že pokud by koně padli do rukou Rudé armády, mohli by skončit v kotlích jejich polních kuchyní, jak se to stalo ve známém hřebčíně v Graditz u Torgau na Labi.

Jednalo se asi o 650 koní, kteří byli do hostouňského hřebčína přivezeni před válkou a především v jejím průběhu jako válečná kořist z okupovaných území. Bylo mezi nimi 250 lipicánů ze Španělské jezdecké školy ve Vídni (oficiální součásti světového kulturního dědictví), hřebci jugoslávského krále Petara a nacistického ministra zahraničí Ribbentropa. Dále v Hostouni byli koně plemene kabardinského, arabského a donského, včetně dvou anglických plnokrevníků.

Smělou cestu za Američany podnikli veterináři s posvěcením velitele hostouňského hřebčína Huberta Rudofského. Rodák z nedalekého Horšovského Týna, který byl rakousko-uherským důstojníkem, poté důstojníkem Československé armády a ve válce příslušníkem wehrmachtu, se domníval, že se chovní koně ocitli na konci války na špatné straně Jaltské dohody, a chtěl je dostat s pomocí Američanů na tu správnou.

Velitel 2. jezdecké skupiny plukovník Charles Hancock Reed (1900-1980). Zdroj: Velvyslanectví USA v Praze
Velitel 2. jezdecké skupiny plukovník Charles Hancock Reed (1900-1980). Zdroj: Velvyslanectví USA v Praze

Velitel 2. jezdecké skupiny plukovník Charles Hancock Reed se musel rozhodnout. Spojí se s Němci a zachrání koně před Rudou armádou, a přitom pronikne za demarkační linii? Reed koně miloval, jako velitel kavaleristů byl skvělým jezdcem, takže mu rozhodování mnoho času nezabralo. „Byli jsme tak unaveni smrtí a ničením. Chtěli jsme udělat něco krásného,“ vysvětlil po válce plukovník Reed, který spojil osvobození zajatců do jedné akce se záchranou vzácných koní.

Popis jejího průběhu se různí, jak zjistil studiem archívů Richard Praus. Jinak je podávají americké zdroje, jinak německé. Podle amerických kapitulovala německá zpravodajská jednotka a její velitel předal Američanům plány hostouňského hřebčína. Pattonovi duchové poté vytvořili přepadovou skupinu TASK FORCE STEWART, která pronikla německými liniemi do Hostouně 28. dubna 1945 ráno. Zdejší posádka wehrmachtu složila poslušně zbraně a hřebčín obsadila část 42. eskadrony pod velením nadporučíka Quillivana.

Druhá část skupiny se 30. dubna vracela do Eslarnu a cestou se dostala do nepřátelské palby u dnes už zaniklé obce Růžov (Rosendorf) asi 15 km od Hostouně. Kapitán Stewart a jeho radista se skryli v jednom z domů, odkud se spojili s jednotkou v Hostouni. Na pomoc okamžitě vyrazilo několik obrněných vozů a u Růžova se rozpoutala několikahodinová přestřelka. Při ní zemřel na místě vojín Raymond F. Manz a zraněni byli seržant Fred Foyles, vojíni Malcolm Rhodes, Samuel Fletcher a Owen Sutton, který druhý den zraněním podlehl.

Pamětní deska v místě přestřelky. Operaci Kovboj připomíná od roku 2006. Foto 2d Cavalry Regiment. Foto: Velvyslanectví USA v Praze
Pamětní deska v místě přestřelky. Operaci Kovboj připomíná od roku 2006. Foto 2d Cavalry Regiment. Foto: Velvyslanectví USA v Praze

Obsazení hřebčína a ochrana koní na místě byla jedna část úkolu. Tu druhou, neméně náročnou, představoval transport stovek koní ze sovětské do americké zóny. O takové operaci si plukovník Reed už nedovolil rozhodnout bez svolení svého přímého nadřízeného, generála George Pattona. Byli osobními přáteli, a když mu o koních řekl, Patton zareagoval slovy: „Na nic nečekejte. Zachraňte je!“

Američané chtěli transport zahájit po ukončení všech bojových akcí 12. května 1945, kdy vojáci wehrmachtu podepsali u Čimelic poslední kapitulaci na českém území a zřejmě i v Evropě. K dispozici měli nákladní auta po německé posádce, museli ale vyrobit rampy pro nástup koní, a tak se transport o něco zpozdil – dnem D Operace Kovboj se nakonec stal 15. květen roku 1945. Hladký průjezd transportu zajišťovaly pancéřové vozy na křižovatkách.

Koně směřovali do Schwarzenbergu v Bavorsku, potom ve dvou etapách od 18. do 25. května do Sankt Martin u Neustadtu, odkud bylo 215 koní vráceno zpět do Rakouska. Zbývající byli prohlášeni za válečnou kořist a z italského přístavu Janov převezeni lodí do Spojených států.

Oslavy osvobození a připomínka Operace Kovboj v hřebčíně Hostouň v roce 2016 za účasti příslušníků 2. jízdního pluku. Oslavy v Bělé a v Hostouni jsou v Česku jediné, kterých se tradičně účastní vojáci v aktivní službě, navíc nasledníci kavaleristů, kteří koně v roce 1945 zachránili. Foto: 2d Cavalry Regiment. Foto: Velvyslanectví USA v Praze
Oslavy osvobození a připomínka Operace Kovboj v hřebčíně Hostouň v roce 2016 za účasti příslušníků 2. jízdního pluku. Oslavy v Bělé a v Hostouni jsou v Česku jediné, kterých se tradičně účastní vojáci v aktivní službě, navíc nasledníci kavaleristů, kteří koně v roce 1945 zachránili. Foto: 2d Cavalry Regiment. Foto: Velvyslanectví USA v Praze

Tak skončila utajená Operace Kovboj, o které se Češi dozvěděli díky nadšencům, kteří se rozhodli zaplnit vygumovaná místa české historie. Po 41 letech to šlo někde těžko. Richard Praus se do resuscitace paměti pustil ve svém rodném Písku, kde jako třináctiletý zažil osvobození americkou armádou.

Resuscitace paměti

„Velmi mě trápilo, že se mládeži od roku 1948 do roku 1989 neustále říkalo, že Písek osvobodila Rudá armáda. Ale je nutné říct pravdu, Písek byl osvobozen 6. května v podvečer americkou armádou,“ vysvětlil Richard Praus pohnutky, kterého ho po roce 1989 vedly k založení občanského sdružení Buddies of the 4th Armored Division (Kamarádi 4. obrněné divize) zabývajícího se zamlčovaným osvobozením Písku a jižních Čech.

Richard Praus (*1933) pochází z Písku, kde byl jeho otec profesorem lesnické školy. Po válce byl otec pověřen založením a řízením střední zemědělské školy a školního statku v Ústí nad Labem, ze kterého se museli vysídlit Němci, a Richard se z Písku odstěhoval. Odmaturoval v Ústí, a protože nemohl jako syn národního socialisty studovat na vysoké škole, narukoval na vojnu. V roce 1964 se přestěhoval do Prahy a pracoval jako odbytář. Po sametové revoluci a odchodu do důchodu se začal naplno věnovat napravování obrazu minulosti. Založil a deset let vedl občanské sdružení Buddies of the 4th Armored Division (Kamarádi 4. obrněné divize) a jako soukromý badatel vypátral řadu málo známých nebo zcela neznámých informací o průběhu osvobození Písku a jižních Čech. Podařilo se mu zachránit unikátní soubor fotografií ze dnů osvobození, jejichž autorem je písecký fotograf Langhans. Za jeho aktivity mu Asociace nositelů legionářských tradic udělila v roce 2012 cenu Český patriot.

„Písek ležel za demarkační čárou, to znamená v sektoru osvobození Rudou armádou, ale její postup se zbrzdil na Brněnsku, takže dorazili do Písku až 10. května 1945 v odpoledních hodinách. Před radnicí došlo k slavnostnímu přípitku důstojníky jak americké, tak sovětské armády a po upřesnění demarkační čáry, ke které došlo v polovině května v Protivíně, Američané Písek vyklidili. Takže jsme měli styk jak s americkou, tak s Rudou armádou,“ uvedl Richard Praus, který tak domů vodil na přespání nejdříve americké a později sovětské vojáky.

Richard Praus s americkým vojákem a českou dívkou, květen 1945. Zdroj: Paměť národa
Richard Praus s americkým vojákem a českou dívkou, květen 1945. Zdroj: Paměť národa

Po roce 1948 se už ale mohlo mluvit jen o přítomnosti těch sovětských: „O osvobození západních Čech a o části jižních se příliš nehovořilo. A když se mluvilo, tak převládal názor, že Američané nic neosvobozovali, že tady nebojovali a že jejich přínos k osvobození Československa byl minimální, což nebyla pravda. A začala se zveličovat účast Rudé armády na osvobození, takže na jedné straně to šlo do záporu a na druhé do zkreslené kladné abnormality,“ uvedl Richard Praus.

Pokřivenou historii osvobození v Písku se rozhodl napravit vybudováním pomníku pravým osvoboditelům – 4. obrněné divizi americké armády: „Před budovou základní školy na Pražském Předměstí stálo pětiletkové monstrum. Tak jsem přišel k píseckým radním s návrhem zbourat tento symbol a namísto něho postavit památník pravé osvoboditelce města. Po menších peripetiích byl můj návrh odklepnut, a proto dodnes stojí na křižovatce ulic Pražská a Čelakovského památník 4. obrněné divizi,“ shrnul stručně svůj mnohaletý boj o pomník Richard Praus.

Situace byla naprosto jiná než v Plzni hrdé na americké osvoboditele, kde hned v květnu 1990 položili základní kámen památníku Díky, Ameriko! Píseckým představitelům města musel Richard Praus předložit ověřené historické materiály dokazující podíl americké armády na osvobození. Pomník se podařilo odhalit v roce 2000 v místě, kde se setkávaly americké jednotky přijíždějící do Písku ze dvou směrů. „Křivda byla po pětapadesáti letech konečně napravena. A tak od tohoto roku každoročně uctíváme den 6. května jako památný den města,“ uvedl k odhalení klub Buddies.

Vzpomínková akce v roce 2015 u památníku 4. obrněné divizi v Písku, který vznikl z iniciativy Richarda Prause. Foto: Markéta Reszczyńská
Vzpomínková akce v roce 2015 u památníku 4. obrněné divizi v Písku, který vznikl z iniciativy Richarda Prause. Foto: Markéta Reszczyńská

Dluh americké armádě splácel Richard Praus i publikováním svých poznatků na webových stránkách klubu Buddies. Podílel se na umístění několika pamětních desek v jižních Čechách, ke kterým napsal informační tabule. Ty na Zátavském mostě a na Podolském u Temešváru přibližují, jak třaskavá byla atmosféra na demarkační linii mezi sovětskými a americkými vojáky.

Vzpomínky Richarda Prause natočil Vilém Faltýnek pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme! Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz.