RECENZE: Ve Vysoké dívce se líčí přežití, které zdrtí více než válka

Děj se odehrává krátce po konci druhé světové války, nepadne v něm jediný výstřel, přesto přináší naprosto jiný obraz vítězství, než bývá v ruských filmech zvykem; hořký, až se srdce svírá. A také princip důvěrného vztahu dvou žen povyšuje nad běžný model menšinové lásky.

Vypráví věcně, tiše, zdrženlivě, bez hysterie, o to drtivější je jeho účinek. Ve zkratce, jedna žena svěří svého synka spolubojovnici, aby sama došla s armádou až do Berlína. Když se vrátí z fronty, najde už jen mlčící kamarádku bez dítěte, jehož osud v jediné zdánlivě bezstarostně hravé scéně otřese i nejodolnější povahou.

Avšak namísto zármutku z nejtěžší ztráty si veteránka vymyslí snad ještě šílenější lék: chce dalšího potomka, rychle, hned, za každou cenu a přesto, že už nemůže znovu otěhotnět.

„Potřebuju se ho držet,“ vyloží stručně pocit všeobecně známý z každého krizového okamžiku, kdy se dospělý upne právě k dítěti jako k poslednímu pevnému bodu ve vesmíru. Je to lidsky pochopitelné a současně chorobné, zvláště když se k posedlosti přidruží i nebezpečné vydírání – ale cožpak to může své energické přítelkyni vytýkat právě zakřiknutá Čára, která se na jejím mateřském hoři provinila?

6 fotografií

Ostatně vůbec se těžko dá cokoli vyčítat v době, kdy takřka není co jíst, straničtí mocipáni nosí směšné dárky ochrnutým válečným veteránům, jimž lékaři ordinují raději vysvobození na věčnosti, a vypůjčené šaty jako symbol ženské přirozenosti zosobňují takřka zázrak – i jednu z nejkrásnějších scén filmu.

Na to, že režisér a scenárista Kantěmir Balagov oslaví až příští rok třicítku a že Vysoká dívka představuje teprve jeho druhý celovečerní film, jde o dílo překvapivě zralé, vyvážené, filmařsky promyšlené, zbavené líbivých efektů i nadbytečných slov. 

Výstižná nálada Leningradu na podzim roku 1945 jako by mimochodem zahrnuje bezútěšné bytové poměry, nabité tramvaje na cestě do práce za sychravé tmy, zvěcnělý charakter omezených nočních zábav a ve tvářích všudypřítomný výraz unavené odevzdanosti.

Pouze tři věci účinek mírně oslabují: umělost lesbického podtextu, šablona papalášské rodiny, ač její nejmladší, podceňovaný člen vládne panickou dojemností typu raného Vladimíra Pucholta, a konečně fakt, že nad nepopsatelnou sílu první části se už druhá půle prostě nedostane; ani nemůže.

Vysoká dívka 75 % Režie a scénář Kantěmir Balagov, hrají Viktorija Mirošničenko, Vasilisa Pěrelygina, Andrej Bykov, Timofej Glazkov Kinobox: 68 % IMDb: 7.2

Ovšem takové odstíny si člověk připustí až dodatečně, natolik je pohlcen osobitým stylem i hereckými výkony. V hlavních rolích se Viktorija Mirošničenko a Vasilisa Pěrelygina plně vyprodávají, coby nárazník mezi nimi skvěle zabírá vyhaslý doktor lidumil v podání Andreje Bykova, ale nejhlouběji zasáhne Timofej Glazkov, dětský představitel malého Pašky; snad se po natáčení nebudí s nočními můrami.

Podstatné je, že Vysoká dívka nelíčí fádní coming out, nýbrž obraz přežití, který lze sotva označit za výhru. Zahánění bolesti s děsivou racionalitou – „Tak si vezmeme sirotka, celého, mají i s rukama a nohama“ se vryje do paměti tak jako mužova omluva ženě: „Promiň mi válku.“