Pohyb po planetě byl v reakci na pandemii během několika dní de facto zmražen. Cestovky a letecké společnosti byly krizí zasaženy frontálně, z černých čísel jim spadly zisky v řádu hodin na absolutní nulu. Jako rána na solar se pak vynořily závazky vůči zákazníkům, kteří se dožadovali garantovaného vrácení peněz za zrušené zájezdy či lety. Některé evropské státy hledaly cesty, jak z těchto garancí vykličkovat. A tomu dnes Evropa učinila přítrž. Evropská komise vydala závazná doporučení, jak by měly země postupovat. A jednoznačně řekla, že by to měl být klient, který se sám rozhodne, zda přijme poukaz na zájezd budoucí, nebo si nechá vyplatit peníze.

Chápu, že výjimečná situace vyžaduje výjimečné kroky. Evropa se nicméně právem pyšní nejpřísnější ochranu spotřebitele na světě, a ta by ani dnes neměla dostat na frak. Neměli bychom dopustit, aby na konci celého řetězce zůstal jediný poškozený. A to zákazník. Zákazník, který si v dobré víře zakoupil zájezd a teď má peníze uloženy jako bezúročnou půjčku na kontech soukromých společností.

V případech, kdy zasáhne vyšší moc a lety či cesty musí být z objektivních důvodů zrušeny, mají lidi nárok na vrácení peněz do sedmi dnů u letenek, do dvou týdnů v případě zájezdů. Otázky řeší platná evropská legislativa, na jedné z nich jsem se před pěti lety podílela. Na druhou stranu, je nad slunce jasné, že cestovnímu ruchu pomoci musíme. Některé společnosti už dnes bojují o přežití. Různé státy přitom volí různé cesty.

Francie nebo Holandsko si rychle vyjednaly výjimku, aby mohly pomoc se ztrátou svým leteckým společnostem. Vedle Air France a KLM se aktuálně jedná i o pomoci pro německou Lufthansu. Vlastní (a vůbec ne špatnou!) cestu si zvolilo Dánsko. Vyjednalo si s Evropskou komisí půjčku na posílení garančního fondu. Tento fond mají pro případy insolvence cestovních kanceláři povinně zřízeny všechny členské státy. Dánsko se ale za daných okolností rozhodlo fond přeměnit ve fond na řešení výjimečných situací a pomáhá tak cestovkám v proplacení zrušených zájezdů.

Dánské firmy z cestovního ruchu tak mají na zajištění proplacení zájezdu od EU na šest let zapůjčeno 200 milionů eur. Podle mne by se stálo za to na tuto cestu podívat detailněji i v dalších zemích Evropy.

Poslední, co bych chtěla, je nechat cestovní ruch na holičkách a jsem ráda, že EU připravuje balík opatření pomoci. Jak jsem popsala na řádcích výše, nenechávejme břemeno jen na spotřebiteli samotném. Určitě je řada rodin, které si zakoupily zájezd na prázdniny a dnes samy řeší fatální výpadky v rodinném příjmu. Vědomí, že si o svých padesát tisíc, které teď možná potřebují víc než kdy jindy, budou moci říct až někdy napřesrok, je asi příliš neuklidňuje. Jsou na druhé straně jistě i tací, kterým to takový problém nedělá a voucher by si dobrovolně vzaly i třeba s vědomím toho, že jim k tomu cestovka přidá nějaký bonus. To už jsou obchodní modely, které bych nechala odborníkům.