V 18 letech usnul za volantem a nedaleko rodné Jihlavy to napálil přímo do stromu. Zlomil si nohu, čéška v pravém koleni se mu rozdrtila a spravovat museli doktoři i kosti v obličeji a v zápěstí. „Chodit už nebudeš,“ předpovídali mu.
Zapomenutí medailistéiDNES.cz nabízí sérii rozhovorů s méně známými medailisty z hokejových MS, o jejichž kariérách a životě po nich není tolik známo. Už zveřejněné rozhovory: |
Zlé proroctví se nenaplnilo. Buzek se pár měsíců nato postavil na led, naskočil do NHL, podíval se na Utkání hvězd a vyhrál s reprezentací titul mistrů světa. Kariéru ukončil ve Slovanu Bratislava pět let po zlatém šampionátu v Petrohradu.
Vzpomínáte na svou kariéru?
To víte, že jo. Šíleně to letí. Jsem s děckama (tři synové 19, 14 a 10 let) prakticky pořád na zimáku, až na staršího taky hrajou hokej.
Čeho si na ní ceníte nejvíc?
Byla trochu odlišná od ostatních. Měl jsem našlápnuto, už v 18 jsem hrál za seniory, jenže mě zastavila bouračka a později otřesy mozku. Takže asi toho, že jsem se dostal z vozíku do NHL.
Málem jste byl bez kariéry.
Mohla skončit hodně rychle, předpovídali mi to. Taky moje tělo drží díky šroubům a železu, cítím to dodnes každý den. Moje tělo je už opotřebované. Záda trpí, mám vyhřezlou plotýnku, otéká mi koleno, zlobí mě kyčel i ruka. Míval jsem kvůli bouračce jednu nohu kratší a silnější.
Projíždíte někdy okolo toho místa? Na co myslíte?
Ne každý den, je to z Jihlavy směrem na Znojmo, ale mívám divný pocity. Člověku zamrazí v zádech, doufám, že už to nikdy nezažiju, nebylo to hezké. Ten strom už tam nestojí, takže si aspoň můžu říct, že jsem nad ním vyhrál.
Prý jste o tu nohu mohl přijít.
Byl jsem hodně rozmlácený. Doktoři mě zachránili, bez nich bych nechodil.
Určitě jste nechodil v době, kdy vás draftoval Dallas do NHL. Pro dres jste si přijel na invalidním vozíku. Čím jste je přesvědčil?
(smích) To se asi musíte zeptat jich. Bylo to krátce po bouračce, nemohl jsem nic. Přijel jsem na kolečkový židli celej sešroubovanej a v sádře, měl jsem mítinky s kluby. Asi jsem se jim zalíbil. Když si to promítnu, dva lidi mě provázeli celou kariéru. Craig Button (tehdy ředitel skautingu) a Les Jackson (tehdy poradce GM). Button mě později přivedl i do Calgary, Jackson byl zase v Atlantě.
Jaké to bylo hrát za Atlantu? V NHL to pro Trashers byla první sezona.
Oproti Dallasu to byl velký rozdíl. Ten byl našlapaný, v roce 1999 brali Stanley Cup. V Atlantě to byl jeden hráč z každého týmu, žádné hvězdy. Město bylo super, lidi hodní, ale o hokeji neměli ponětí. Bláznili radostí už z toho, že jsme trefili plexisklo. Ale chodili a fandili nám.
HOKEJ U LEDUPoprvé od druhé světové války se stalo, že se nekoná mistrovství světa v hokeji. Tentokrát byl sportovní svátek, který mělo hostit Švýcarsko od 8. do 24. května 2020, zrušen kvůli pandemii nového typu koronaviru. Redaktoři serveru iDNES.cz proto po tuto dobu připravili unikátní obsah – seriál Hokej u ledu, jenž nabídne historická ohlédnutí, analýzy, rozhovory a komentáře. |
Kromě NHL máte za sebou i jedno mistrovství světa. S čím vás trenér Augusta v roce 2000 bral?
Nějak to klaplo, potkali jsme se po utkání ve Filadelfii, s Atlantou už jsme neměli šanci na play off a já strašně rád řekl jo.
Kolegové o vás tehdy psali, že jste se rval jako o život.
(smích) Byl jsem mladej a nevybouřenej, znal jsem spoustu protihráčů z Kanady, třeba Bertuzziho... Oni moc čistě nehráli, tak jsme se pošťuchovali.
V čem byl ten šampionát ikonický?
Rád vzpomínám na partu kluků. Moc hráčů z NHL nepřijelo, ale kluci z ligy byli výborní. Sedlo si to, všichni chtěli vyhrát. Nálada byla super.
To je základ pro sportovní úspěch.
Musí. I v normálním životě. Když nemáte pohodu a nebaví vás to... My se podporovali, nikdo nikomu nezáviděl. I já zapadl hned. Nešlo už tolik o taktiku a učení. Měli jsme chuť, bojovali jsme.
Obránce Petr Buzek mluví s trenérem Josefem Augustou.
Český hokej stál na vrcholu, pošesté v řadě se dostal do semifinále.
Z dnešního pohledu, kdy Česko žádný úspěch nemá, to vypadá jinak. V té době jsme měli hráče par excellence. To byli páni hokejisti.
Co finále se Slováky. Mělo speciální nádech?
Samozřejmě bylo po rozpadu zvláštní proti nim hrát, ale pro mě to bylo prostě finále. Chtěl jsem strašně moc vyhrát. A uznávám, že tam ode mě byly nějaké fauly, které bych asi předtím nikdy neudělal. Důležitý bylo, že jsme se celkově uklidnili.
Právě Slováci zpětně uznávají, že je přílišné emoce proti Česku srážely.
Chápu. Neměli medaili, chtěli světu i sobě dokázat, že jsou schopní nás porazit. A vemte si, že i oni měli suprovej mančaft. Jedna hvězda za druhou.
Pak tam byli Rusové. Také samé hvězdy, Bure, Gončar, Jašin. A skončili v osmifinálové skupině.
My je nepotkali, tak jsme to tolik nevnímali. Ale prohráli prakticky všechno, asi se jim sešlo moc hvězd a každej hrál na sebe. Moc chtěli, postavili kvůli mistrovství novej stadion... Taky jsme se divili, že skončili ve skupině, ale ono to je možná dobře (smích).
