Z Algarve na Cabo da Roca (I. díl)

Maják na mysu Cabo da Roca je jedním z mnoha majáků, které hlídají divoké portugalské pobřeží. Mirek tento výběžek navštívil v roce 2005 se svým tátou. A teď se sem po více než pěti letech měl vrátit. Sám. Čtete 27. článek z cyklu Sám na cestách aneb fotografie mého života.

Cabo da Roca z mysu Cabo Raso

Na mysu s tátou

„Kde tady chceš spát?“ zeptal se táta, zatímco se Mirek rozhlížel po parkovišti, které bylo plné aut a autobusů. „Bylo by hezký říct doma, že jsme spali na nejzápadnějším mysu Evropy ne?“ zeptal se Mirek táty. „Jenže tady se moc nevyspíme,“ ukázal táta na davy lidí kolem auta. „Najdeme hezké místo mezi keři podél silnice, po které jsme přijeli.“ řekl Mirek a usedl do Formana.

Ráno přivítalo tátu a Mirka ve skvělé náladě. Jen co vystrčili nosy ze svých spacáků a vykoukli z okýnek, naskytl se jim nádherný výhled na celý mys Roca, který se topil v přívalu paprsků vycházejícího slunce. „Až na ten prach je to skvělé místo,“ pokyvoval táta spokojeně a sledoval probouzející se krajinu.

Prach na polní cestě, na jejímž okraji zaparkovali, byl tak jemný, že se se zvedal při sebemenším poryvu větru, a i když tu táta a Mirek strávili jen jedinou noc, téměř všechno měli od prachu a celé auto zase vypadalo, jako by projelo pouští. Přesto bylo tohle ráno jedním z nejkrásnějších, které na svých cestách zažili. A kdyby tušili, že bude jednou pro vždy posledním, které spolu na cestách prožijí, možná by odsud nikdy neodjeli. Jak jejich tehdejší cesta skončila, se můžete dočíst v předchozích článcích cyklu Sám na cestách aneb fotografie mého života.

Když cílem je cesta

Mirkova první samostatná cesta Evropou neměla pevně stanovenou trasu. Přesně stanovená trasa omezovala Mirkovu svobodu, která byla tím nejcennějším, co na své cestě našel. Přesto měl ale v hlavě pár cílů, kterých chtěl dosáhnout. A mys Cabo da Roca byl jedním z nich. Když se probudil u přehrady Santa Clara v Algarve, dělilo ho od mysu jen 539 kilometrů.

Beja

Z deníku

Noc u hráze byla klidná. Přehradou protéká řeka Mira. Moje řeka! Odjíždím směr Beja – Trasa: Garvao – Panoias – Aljustrel – Ervidel – Beja. Parkuju zdarma u tržnice. Prohlédl jsem si nejen klášter, muzeum a kostel, ale i hrad s věží, která je nejvyšší svého druhu v Portugalsku. Dnes je uvnitř hradu malé vojenské muzeum. Vše zdarma. Beja stojí za vidění.

Hrad Beja

Klášter Beja de Conceicao

Na vrcholu Torre de Menagem hradu Beja

Sao Cucufate

Večer dojel Mirek k římským ruinám Sao Cucufate nedaleko vesničky Vidigueira. A když píši dojel, myslím tím, že na silnici IP2 narazil na hnědou značku, označující zajímavé místo. A aniž by věděl, co označuje, rozhodl se toto místo navštívit, protože ve Španělsku nacházel takto označená místa jen zřídka a jednoduše chtěl poznávat, ať už to bude cokoliv.

Římské ruiny Sao Cucufate

Přesně v půl šesté zaparkoval u cedule s otevírací dobou historického naleziště. Mělo být otevřené ještě minimálně půl hodiny, ale nikde ani živáčka. A protože se Mirkovi dál jet nechtělo, rozhodl se, že přenocuje na malinkém parkovišti u brány a římské ruiny navštíví ráno v půl desáté, kdy má být znovu otevřeno.

Sao Cucufate

V noci se hodně ochladilo. Ale dlouhé období dešťů, které prožil na rozeklaném pobřeží Algarve, už pominulo, a tak mu trocha chladu nevadila. Raději mrznul, než sušil prádlo v autě.

V půl desáté byl připraven na prohlídku, ale k nalezišti přijela jen parta dělníků, kteří zde začali opravovat plot. Až za další hodinu dorazila žena, která otevřela domek s pohlednicemi a kasou. „Ta otevírací doba na brance je špatně,“ vymlouvala se strážkyně naleziště beze slova pozdravu, a když se jí Mirek zeptal, proč tu nebyla včera v pět hodin, když má být otevřeno až do šesti, řekla v klidu: „Zemřela mi devadesátiletá matka. Je to mnoho zařizování, víte?“ Mirek jí beze slova položil na stůl jedno euro a šel se podívat na rozvaliny a film, který vypráví o historii tohoto místa. To bylo poprvé osidlováno už ve čtvrtém stolení našeho letopočtu. Avšak teprve ve století devátém zde vznikl klášter, který byl postupně obydlován augustiniánskými kanovníky a později také benediktinskými mnichy. Poslední toto místo opustil ve století osmnáctém a dnes se můžete projít po zbytcích románských staveb, které zde kdysi stály.

Alvito

Alvito a Viana do Alentejo

Druhý den navštívil Mirek městečko Alvito. Prohlédl si centrum a z veřejné fontánky doplnil vodu do svých kanystrů. Toto jeho počínání jako obvykle sledovalo nadšené publikum sestávající z desítky dědečků v košilích, kteří seděli na lavičkách a klábosili. Z toho je jasné, že ani v Portugalsku se Mirek zírání kolemjdoucích nezbavil. I když otravné mu to připadalo míň a míň, protože si na to jednoduše zvykal stejně jako na neustálé dotírání volně pobíhajících psů.

Kostel Nossa Senhora da Assuncao Alvito

Alvito

V městečku Viana do Alentejo navštívil Mirek zachovalé hradby a kostel. Jako obvykle fotil vše, co se mu zalíbilo a díky tomu, že se blížil konec ledna, který rozhodně nepatří k turisticky nabitým měsícům v jižním Portugalsku, měl fotky bez rušivého elementu davů bloumajících turistů. V kostele byl dokonce sám a až když se chystal areál opustit, potkal hlídače, který mu naznačil, že v kostele i na hradbách je zakázáno fotografovat. Mirek jen s úsměvem pokrčil rameny a jel hledat místo na spaní.

Viana do Alentejo

Kostel Viana do Alentejo

Jenže toho večera se mu pěkné místo na spaní sehnat nedařilo. Všude samá pole, oplocené pastviny, plantáže korkových dubů, ale pěkné místo na spaní v autě nikde. Ze zoufalství zastavil na krajnici rušné silnice 254 pár kilometrů před Évorou, protože tušil, že lepší místo už nenajde a v centru města se mu tentokrát spát nechtělo.  Évora mu však neklidnou noc měla hned druhý den ráno vynahradit.

Katedrála Évora

Évora a kromlech Almendres

Když se Mirek ráno probudil vedle hlučící silnice, na nic nečekal, sednul za volant a vyrazil do Évory. A když vystoupal na střechu tamější katedrály, připadal si, jako by ohluchnul. Ticho se dalo krájet. Seděl na kamenném ochozu, vstřebával teplé paprsky dopoledního slunce, užíval si výhled na celé město a vzpomínal na všech 106 dní, které strávil na cestě sem. Připadalo mu neuvěřitelné, jak daleko se už dostal a vůbec necítil potřebu se vracet. Spíše naopak. Z příhody na Gibraltaru se stala jen černá tečka na jinak bílém plátně, které se s každým dnem zaplňovalo dalšími a dalšími fotografiemi z cesty, jejíž další směr určovaly především vzpomínky.

Évora z vrcholku katedrály

Na střeše katedrály

Évora Mirka uhranula. Nebylo divu, že historické centrum bylo zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO. Tolik krásy na tak malém prostoru, to se jen tak nevidí. Připadal si, jako by se vrátil zpátky do Paříže, kdy se procházel po centru a za každým rohem se skrývala nová a nová architektonická památka, kterou stálo za to vidět. V Évoře navštívil nejen katedrálu, ale i akvadukt Stříbrné vody, náměstí Geraldo, Palác vévody z Basty nebo Palác Vasco da Gamy. V Évoře strávil Mirek prakticky celý den, a tak když přijížděl ke kromlechu Os Almendres, už se stmívalo.

Chrámová loď katedrály Évora

Náměstí Giraldo, Évora

Ruiny římského chrámu Évora

Nezpevněná cesta dovedla Fíbí až na vrchol kopce, ze kterého byl krásný výhled do kraje. Kameny historického naleziště tu čněly ze země jako vrcholky prstů pod zemí schované ruky. Mirek se rozhodl, že tu přenocuje. Litoval jen, že tu není sám.

Kromlech Almendres

U lesa stála rezavá dodávka s francouzskou espézetkou a komínkem v zadních dveřích, kolem které běhala nějaká žena a neustále něco uklízela a rovnala. Vypadalo to skoro, že tu žije dlouhodobě, že to je její chatka na čtyřech kolech na magickém místě. Ale nebyla. Mirek ji ještě ten večer pozdravil a zjistil, že cestuje po Pyrenejském poloostrově se svým přítelem a míří dál na jih. Bylo však vidět, že si povídat nechce, a tak se rozloučil, ulehnul do auta a usnul pod klenbou hvězdného nebe.

Pokračování příště

Os Almendres

Kromlech Almendres

Menhiry Almendres