30. dubna ve věku 79 let zemřel v Paříži na infarkt nigerijský bubeník Tony Allen, pionýr afrobeatu, podle Briana Ena „nejlepší bubeník, jaký kdy žil.“
Mnozí si ho jistě pamatují ze šťavnatého koncertu v pražském Paláci Akropolis na Den Vítězného února v roce 2009. Letos 20. března vyšlo na značce World Circuit Records jeho album Rejoice natočené s jihoafrickým křídlovkářem Hughem Masekelou, jenž zemřel před dvěma lety; album nahrávek, jež vznikly před deseti lety, a původně nebyly určeny k vydání…
Tony Allen se proslavil v kapele Fely Kutiho The Africa’70, v níž hrál v letech 1964-1979. To on západoafrický sound tohoto ansámblu obohatil bebopem a posléze funkem. A navíc se pod vlivem poslechu desek s Artem Blakeym a Maxem Roachem stal neuvěřitelným bubeníkem; tvořil polyfonní rytmy, kdy každá končetina hrála jiný rytmus. Když odešel z Kutiho souboru, lídr musel angažovat čtyři bubeníky naráz! Allen ve svojí autobiografii Master Drummer Of Afrobeat, jež vyšla v roce 2013, vzpomíná, že Fela Kuti živil již sedmadvacet manželek, kterým říkal „queens“, takže zaměstnance platil málo, nebo vůbec ne, a byl již dost chaotický. „Beze mě Kuti hrát nemůže. My bez něho ano. Tak kdo je tady pán?“ poznamenal Allen. Ostatně Hugh Masekela, který v roce 1977 opustil Spojené státy, neboť mu hrozilo obvinění z držení drog, popisuje hudební dění v tehdejším Lagosu jako nikdy nekončící mejdan v Kutiho klubu, kde zhusta jamovali pod vlivem marihuany a palmového vína, které Fela stále doléval. Těchto divočin se zúčastňovaly mimochodem i takové hvězdy, jako Gilberto Gil, Caetano Veloso či Stevie Wonder! Bohužel nebyla zaznamenána ani nota. Ale Masekela se tam setkal s Allenem. V roce 1984 se potkali znovu, a tehdy se v nich zrodil nápad něco spolu vbrzku natočit. Trvalo to ale celé čtvrtstoletí, než se ocitli v roce 2010 v londýnských Livingstone Studios. Zde jim na dva dny rezervoval studio producent Nick Gold (např. Buena Vista Social Club) z labelu World Circuit. Allen měl v hlavě pouze bubnové vzorce, různé kombinace a formy úderů, polyrytmické struktury. Masekela pak hrál s křídlovkou podle těchto vzorů; melodie vznikaly také přímo na místě. Jenže Gold neměl v úmyslu z těchto sessions vytvořit album. „Jen jsem chtěl vidět, co se stane, když ti dva budou spolu hrát,“ prohlásil. „Byl to takový experiment.“ Naštěstí jej zaznamenal. Nahrávka ležela v archivu osm let; když Masekela zemřel (23. ledna 2018 ve věku 78 let), Gold s Allenem se ji rozhodli najít a vydat jako album. Ovšem bylo ji nutné doplnit o basovou linku a další nástroje; proto v létě 2019 pozvali do toho samého studia současný výkvět londýnského afrobeatu a jazzu. U kontrabasu se tu střídají Tom Herbert a Mutale Chashi, za klávesami Joe Armon-Jones a v jedné skladbě (Obama Shuffle Strut Blues) dokonce Elliot Galvin, čtenářům HIS Voice dobře známý, rytmické předivo často posiluje ještě perkusista Lekan Babalola, třikrát se ozvou tenorsaxofonista Steve Williamson a vibrafonista Lewis Wright. Samozřejmě původní nahrávka zůstala nedotčena.
Osm skladeb alba Rejoice tvoří, jak se vyjádřil Allen, „jihoafricko-nigerijský swing-jazzový guláš“. Jenže to platí naplno v případě těch, na kterých se podílí více muzikantů. První tři tracky působí poněkud řídce, byť v úvodním Robbers, Thugs & Muggers (Ó Galajani) Masekela dokonce zpívá v jazyce Zula (nigerokonžský jazyk, jimž Zulové hovoří v jižní Africe), což by se mohlo jevit osvěživě. Naštěstí počínaje čtvrtým trackem s poctou Kutimu Never (Lagos Never Gonna Be the Same) začíná být hudba náležitě vzrušující. Trumpetista se saxofonistou řízně frázují, Williamson vystřihne i sólo (Slow Bones). Ovšem mne vyloženě okouzlil Wrightův vibrafon, zvláště pak africkou příchutí v Jabulani (Rejoice, Here Comes Tony). V závěrečné We’ve Landed se syrovým hlasem ujímá role zpěváka Allen; ovšem jde spíše o polodeklamaci, z níž by měl radost třeba T Bone Burnett…
