MILAN BLAHYNKA

Do Dámské jízdy českých básnířek (2018), nad níž mi konečně došlo, že pánové už mají u nás co dělat, aby udrželi s odvážnou a elegantní jízdou žen stezkami a soutěskami naší poezie tempo a glanc, ještě se Ivana Blahutová nedostala, nebyla tam pozvána. Bylať přece nejenom o trochu mladší, ale hlavně: kdo si přes porůznu časopisecky a ve sbornících publikované verše z let 1996-2009, jež už pod názvem nynější knížky zazněly před deseti roky v pražské kavárně Poetika, dokázal uvědomit, že není toliko oceňovaná prozatérka, ale i básnířka, před jakou se smeká, a to, řečeno se Šaldou, hezky hluboko? Její nyní vydaná sbírka LEHOUČCE (Kmen, Křenovice 2019, ilustrovala si ji smysluplnými barevnými fotografickými kolážemi autorka sama pod přiznaným pseudonymem Ida Huttová, 84 s.) nepřipouští už pochyb, že Blahutová si zjednala trvalé místo v české poezii, a jaké!

Jaké? Podle Ediční poznámky ve sbírce bylo do ní vybráno 42 básní. To jediné v ní není pravda. Čtyřicátou třetí, vlastně první je báseň o třech verších, kterou tvoří názvy pěti oddílů sbírky: „Lásky, Sny, / Noci, Dny, / Dopisy.“ Tato báseň z pěti slov je rytmicky perfektní, dokonce se rýmuje a nechybí v ní ani aliterace. Je to tresť sbírky, co do tzv. básnických prostředků, tvaru, i sémantická. Pravda, ve všech básních pěti oddílů je víc, než napovídá báseň složená z jejich lakonických pojmenování. Je v těch básních nesčetně metafor: „otevřenou žilou / vešels bez klepání“; „roztáváš mě do povodní“; „srdce, / ten urvaný prám, odnese nás / bůhvíkam“; „ticho, jako když bleskům rostou kořeny“; „i růže stříhám dohola“; „letadla táhnou na sabat“; „Noc nad ránem vycenila blesky / a zaštěkala spáčům do oken“.

Je v těch básních plno živé paměti antiky, základny naší kultury (Ithaka, Penelopé, Kolchida, Iason, Styx i Fénix, Afrodita i Nekropole, Čas ante portas), ale také Carl Gustav Jung („říkáš mi Duše, říkáš Anima“); je v nich něha (k toulavému černému koťátku: „Schovej se, Malá, nemňoukej“) i drsná realita dneška („Daleko ještě od plotu, / kde Micu rychle pohodíš. / A kde ji v noci nějaký / výrostek z nudy zlomí vaz“). Jsou to básně samé naléhavé ptaní: „Co zbude zrán? Co z ran? Co nevěstě oblékne podzim, jenž jí jaro svlék? “ „Co s růžemi? Mráz čeká obrněn“; „Proč skládat strofy? Pro sebe jen zas? / Či komu? Komu psát, že holomráz / vždy nejvíc pálí, spěchá k plamenům.“ „Bože, jak zdolám příští leden, / sama v závějích?“ „Cos čekal, milý? Věčně navždy?“ A jsou to básně i velící („O lásce pište si až pak, až pak…“; „Stop, rýme! Prrr! Počkej!) i žadonící tu sarkasticky „Ach Pane, břichy k hříchům dej nám vždy, / ať třeba potopa zas zbourá hráz“), tu toužebně: „Ach, počkej!“; „Ach světlo, stůj při mně!“ a celý Sonet prosebný, kde všecky sloky začínají slovem Kéž: „Kéž usnu dřív, než zhasnou neony“, „Kéž usnu dřív, než věžím odzvoní.“ „Kéž nevzbudí mě ticho ptačích hnízd“, „Kéž slétnu do tmy jako suchý list…“

Z citovaných veršů snad čtenář této recenze už porozuměl, jak Ivana Blahutová čaruje. Zaklela se už do svého pseudonymu, pod nímž výtvarničí. Ze svého jména Ivana učinila Idu (v řecké mytologii nymfa, ve staré němčině je prý id=čin), příjmení zkrátila o Bla (bla bla…), a aby nebyla klobouková ani se nestylizovala jako záštita (hut je v němčině klobouk i ochrana), přidala jedno -t- : Huttová.

Tak hravě invenčně a nápovědně jsou napsány všecky básně. Vlastně každá je jedinečná, ač úžasným způsobem téměř všechny staví na opakování, hned mámivém, hned hrozivém, vždy naléhavém, na opakování prvních veršů strof con variazioni, opakování autorčiných erbovních motivů (blesky, vlaky, ptáci, tma, světlo) i dynamizujících krátkých lov (až, kéž, ach, když, jako/jak, tak, co, jsem/jsme, jen, snad), na různých druzích anafor i epifor a epanastrof, ale i na zázračně působivém opakování slov a slovních skupin ve verši („v té tmě, v té tmě“; „jen břeh, jen dech, jen krev, jen tobě vstříc“). Až virtuozity dosahuje básnířčino umění rýmu, asonance, aliterace a v sémantické výstavbě básně umění pointy („Až sem došla jsem – / Sníh pokryl už zem“; „O lásce pište potom, potom až – / Dva verše Penelopě na kuráž“; „…teď čekám na ni – Na holubici od anděla, / bych neumřela zcela celá“).

Nejenže Ivana Blahutová nalézá skvostné rýmy (šance:bez kvitance; Styx:kštic; daktyl, jamb: pouště, pláně pamp“), a to rýmy snad všeho druhu od (jen výjimečně) gramatických (zbělá:nevydělá; chtít:bít) přes naopak oceňované rýmy tzv. bohaté či přeplněné (vlak:do oblak), přes nesčetné rýmy useknuté (žeber:jebe; sněžilo:tequillou), i (někdy useknuté) rýmy schválně až provokativně ignorující shodu v přízvuku (žilou:sněžilo), aniž působí jako neumělost, až k početným rýmovým echům, podle Blahoslava Hečka rýmům nejdokonalejším (:na kuráž; těla:odletěla; oknem:moknem; zem:provazem; zcela:celá; tam:tamtam; světa:věta). Toto rýmové a také asonanční a aliterační bohatství se navíc na množství míst umocňuje tak, že koncové rýmy se kombinují s rýmy vnitřními a s asonancemi, a různé druhy aliterace gradují rým (vodám všecko v plen:z ropných pěn; prach prachem k prachu hnaný a věčně zpět: / a na orloji přesně dvanáct pět –). Tu Ivana Blahutová křísí, k čemu dospěla česká poezie už za gotiky v Ostrovské písni a co pak často zanedbávala.

Mnozí dnešní básníci, kteří neumějíce létat mají za to, že aspoň básnit je tak snadné, píší příliš „své“, ve skutečnosti různě deformované, prapodivné „sonety“ a připadají si – až na čestné výjimky skutečně velkolepých pokusů o nové formy znělky – jako objevitelé nové možnosti útvaru zrozeného ve třináctém století a domněle už vyčerpaného. Neuvědomují si, že velké umění tkví právě v přísném dodržení tvaru, rytmu a rozložení rýmů a přitom v přirozeném podání skutečně objevného pohledu na lásku, úděl člověka, národa, lidstva, na dnešní dění a vlastně cokoli. Psát takové nikoli prázdné, věčné pravdy a pocity jen omílající sonety je stále těžší.

Tím větší obdiv se zasluhuje hned dvanáct sonetů psaných jakoby lehoučce, a přitom sémanticky závažných. Sedm z nich je původních, tzv. italských, o 2x4 a 2x3 verších (pět se striktně dodrženým rozvržením rýmů, dva s rozvržením mírně uvolněným), pět tzv. anglických (3x4 verše s neopakujícími se rýmy a někdy psané bez mezistrofních předělů, a na závěr dvojverší se sdruženým rýmem). Pět italských znělek je přímo označeno jako Sonet (o větru, o dešti, o vášni, o dešti, mrazivý, prosebný), naopak žádný anglický sonet se v knížce jako sonet názvem neprezentuje, a tak si méně zkušený čtenář ani neuvědomí, že jde o sonet, nicméně báseň zapůsobí na něho mocí, kterou je právě sonet obdařen. Jak se Ivana Blahutová nespokojuje ve výstavě sonetu jen s dokonalou rýmohrou, dokládá například hluboce teskný, avšak stesku se nepoddávající Sonet o dešti:

„Už zase, zase chladna okna mlží, / kouř líně popelí se na dně nebe. / A nikde smuteček po žádném muži, / déšť v dešti nelká, nezebe sám sebe. // Tak tiše padám, píšu do kaluží, / má slova odtékají řekou stébel. / Tak mžím, tak prším, průtrž za průtrží, / pod kůží ani krůpěj, krůpěj tebe. // Jak papírová loďka vstříc si pluji / kol čtyř zdí, oceánem všech svých ruin. / Výš k mrakům, věty! Zamknout dveře domu. // Jsem světlo, co se jednou blesklo ve skle. / Jsem tma, co nikdy neumřela steskem. / Jsem lístek v láhvi, zpráva bůhvíkomu.“

Pod působivým obrazem studeného deštivého dne sebevědomé vyznání; vyznání hrdé, svobodné, přitom nenadýmající se křehké ženy, jež ví o truchlivé dočasnosti lásky i života, ale nepěstuje si žádný smuteček. Zdrobnělina „smuteček“ – pravý opak šišlavých zdrobnělin takybásníků, vyšívajících jimi pseudopoetické kýče o lásce a životě – řadí Blahutovou k samostatným statečným tvořivým ženám jako Viková Kunětická nebo Božena Benešová; devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého uvádí pouhé dva příklady užití té zdrobněliny, nadlehčující smutek vždy tíživý, a to právě v citátech z díla obou zmíněných českých prozatérek. Do poezie vnáší tu významuplnou zdrobnělinu sbírka Lehounce možná jako prvá.

Jistěže, čtenáři mohou v ohňostroji nebo vodotrysku hravé invence snadno nepostřehnout, že básnířka chrlící ze žhavého magmatu mateřštiny zářivou lávu eufonie, zvl. rýmů, doslova rýmopád, má ve sbírce Lehounce na začátku oddílu Noci i básně nerýmované a eufonicky neladěné (Zastávka, Noc nad ránem); jsou však ve své přirozené hovorové dikci veršově tak rytmické, že absence rýmu na sebe neupozorňuje. Blahutová jako básnířka není odkázána na všecka možná a překvapivá souznění; souzní se světem a obyčejným životem, který je těžký a na který přesto nedává dopustit vnitřně.

Pro název recenze jsem sáhl až na sám konec sbírky do básně titulní. V ní básnířka prosí svůj „veršíček strážníček“ (sekulární protějšek andělíčka strážníčka z dětských modliteb), aby při ní stál, prosí sloku, aby nesýčkovala, neboť „ještě louka je loukou“ a tam „daleko od rodné Sahel“ (tedy od subsaharské kolébky lidstva), „tam kdesi, / za sedmi časy, moři, lesy, tam (…) / Tam v tíži mimo tíž / lehoučce, / lehoučce letí papírová zem…“ Možná fantazíruju, ale připadá mi to jako bezděčná odpověď na slavnou „nesnesitelnou lehkost bytí“.

Při vší své méličnosti je sbírka Lehounce, útočící na brutalitu dneška, střízlivá a přísná, nejen snesitelná, ale úlevná a nadějeplná básnická diagnóza lehkosti našeho bytí. Vždyť „nic není marné, co bylo na zemi“ a „kvůli lásce jdeme ve strofách / až kamsi na práh světa – / A smrt je pouhá věta“.