Jako z Pána much. O 50 let starý příběh dětských trosečníků se přetahují filmoví producenti
Pobyt na pustém ostrově neskončil pro malé hrdiny z románu Pán much zrovna přívětivě. Jejich pokus o nastolení demokratické společnosti skončil fiaskem, kterého se navíc nedožili všichni. Jinou zkušenost měla skupinka chlapců z Tonga, která na konci 60. let při útěku na kradené rybářské lodi ztroskotala na 15 měsíců na ostrůvku jménem ’Ata. Jejich příběh o půl století později odvyprávěl pro britský deník Guardian historik Rutger Bregman.
Na podzim roku 1966 se australský kapitán Peter Warner se svou posádkou plavil jižně od souostroví Tonga, když narazil v azurovém moři na malý a dávno zapomenutý ostrov. Žádný tropický ráj to ale nebyl – místo palem a táhnoucích se pláží se zlatavým pískem tam stál jen skalní masiv, zdánlivě neobyvatelný.
Když si ho Warner prohlédl dalekohledem, všiml si ohořelých stop. Pak zahlédl nahého chlapce s vlasy po ramena. Divoké stvoření, jak píše Bregman, se vyřítilo z útesu přímo do vody. Za chvíli ho s křikem následovali další chlapci.
„Mé jméno je Stephen,“ prohlásil v perfektní angličtině první z nich, když se vyšplhal do lodi. „Je nás tu šest a myslíme, že jsme tu už 15 měsíců.“
Kapitán jejich nalezení oznámil vysílačkou do Nuku’alofa, hlavního města tichomořského království. Z druhé strany přijímače se tehdy údajně ozvalo plačtivé: „Tak vy jste je našel! My už jsme je měli za mrtvé. Dokonce jsme je pohřbili. Jestli to jsou opravdu oni, tak je to zázrak!“
Dva pytle banánů a plynový hořák
Dobrodružství šestice chlapců – Siona, Stephena, Kola, Davida, Luka a Mana, v té době ve věku od 13 do 16 let – začalo v červnu 1965, kdy se přísným režimem katolické internátní školy otrávení puberťáci rozhodli utéct. Jejich cílem bylo 800 kilometrů vzdálené Fidži nebo ještě odlehlejší Nový Zéland.
Jenže neměli loď. Jednu si proto „vypůjčili“ od místního rybáře Taniela Uhila, kterého neměli rádi. Na cestu se příliš dlouho nepřipravovali. Zabalili si jen dva pytle banánů, několik kokosů a malý plynový hořák. Mapu ani kompas je vzít s sebou nenapadlo.
Nakonec na moři strávili osm dní bez jídla a vody, než objevili ’Atu. Na rozdíl od knižních postav Williama Goldinga ale jejich ztroskotání na pustém ostrově neskončilo cynickou lekcí o lidské ošklivosti. Naopak.
Chlapci více než rok udržovali na ’Atě oheň. Po dvou se střídali na směnách na zahradě, v kuchyni a při strážení obydlí. Měli vlastní badmintonový kurt, tělocvičnu s nářadím i vyhloubené kmeny stromů, do kterých střádali dešťovou vodu. Když se pohádali, napravili to vyhlášením time-outu.
Jejich dny začínaly a končily písní a modlitbou. Kolo se snažil ostatní povzbudit hrou na kytaru, kterou si vyrobil z naplaveného dříví a šesti ocelových drátů vyrvaných z vraku lodi.
To ale nebyl podle historika zdaleka konec. Když se totiž chlapci vrátili na Nuku’alofa, byli zadržení policí. Ukázalo se, že na ně neoblíbený rybář Uhila podal žalobu kvůli krádeži lodi. Naštěstí je opět zachránil Peter Warner. Práva k dramatickému příběhu s dobrým koncem prodal televizi (která ho zrekonstruovala) a Uhilovu loď odkoupil.
Příběh přátelství a věrnosti
Zkušenost šesti tonžských trosečníků hraje klíčovou roli v připravované Bregmanově knize Humankind (Lidstvo). Nizozemský historik se v ní zabývá otázkou lidského dobra a naděje pro společnost. Impulz k jejímu sepsání mu ale ironicky dal zcela opačně laděný Goldingův román z roku 1954.
Pán much, jehož příběh o skupině britských chlapců, kteří si po ztroskotání letadla na ostrově kdesi v Tichomoří pokusí nastolit vlastní demokracii, nemá reálný předobraz. Dnes je považovaný za jednu z literárních klasik 20. století. Po celém světě se ho prodalo na desítky milionů kusů a byl přeložen do více než 30 jazyků.
„Zpětně je tajemství úspěchu této knihy zřejmé,“ míní Rutger Bregman. „Golding měl mistrovskou schopnost vykreslit nejtemnější kouty lidskosti,“ připomíná s tím, že spisovatel měl na své straně myšlenkové hnutí nové generace, která vyčítala svým rodičům zvěrstva druhé světové války.
„Poprvé jsem Pána much četl jako teenager. Pamatuji si, jak rozčarovaně jsem se poté cítil. Goldingův pohled na lidskou přirozenost jsem ale tehdy ani na moment nerozporoval. To až později,“ vypráví Bregman.
Až když se v dospělosti dočetl o Goldingově nešťastném životě s depresemi a alkoholismem, tak se začal zajímat o to, zda se někdo vědecky zabýval tím, jak by se děti opravdu chovaly, kdyby se ocitly na opuštěném ostrově. A právě tehdy narazil na skutečného Pána much.
„Je načase, abych šířili jiný druh příběhu. Skutečný Pán much je totiž vyprávěním o přátelství a věrnosti, který ukazuje, nakolik silnější jsme, když se můžeme jeden o druhého opřít,“ uzavírá historik.
Jeho článek na Guardianu se těší velkému zájmu. Jak napsal na twitteru, od sobotního zveřejnění je bombardován zprávami od producentů a režisérů, kteří se zajímají o filmová práva k příběhu.
Na sociální síti na jeho příspěvek zareagoval také novozélandský režisér a scenárista Taika Waititi. Zdůraznil, že by měl historik dát přednost polynéským („pokud je to možné, tonžským“) tvůrcům, aby se případná adaptace vyhnula kulturní apropriaci a zůstal jí autentický hlas.
„Já nejspíš čas nemám,“ zavtipkoval Waititi, sám Polynésan, s odkazem na to, že jen několik dní předtím bylo oznámeno, že bude režírovat další díl v sérii Star Wars.
