26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Lev z Münsteru

12. 5. 2020

|
Tisk
|

Většina německých biskupů se za Hitlerovy vlády neodvážila vymezit vůči nacistickému režimu, což jejich dnešní nástupci právem kritizují. Výjimky ale existovaly a mezi ně patří zejména dnes již blahořečený Clemens August von Galen.

Vydání: 2020/20 Bohoslužby se vrací k normálu, 12.5.2020

Příloha: Perspektivy 20

Pevné postoje biskupa Clemense Augusta von Galena v období Třetí říše
Jak naznačují slova čerstvě zveřejněného dokumentu Německé biskupské konference, vydaného k 75. výročí konce druhé světové války, postoj katolických ordinářů k Třetí říši, její ideologii a jejím představitelům byl mimořádně složitý (více v KT 19 Chyby předchůdců – varování dnešku). Třebaže jako celek nedokázali biskupové nalézt východisko z pnutí mezi představou o povinnosti k vlasti, legitimitě vlády a zřejmými zločiny, byli mezi nimi ti, kteří v době nejničivější války v dějinách lidstva dokázali projevit statečnost, vzepřít se představám nacistů a veřejně vystoupit proti jejich zločinné ideologii.
Ač byl německý biskupský sbor početný, tvořily jej více než dvě desítky ordinářů, mezi jeho nejvýznamnější a nejhlasitější osobnosti patřila zejména následující pětice (arci)biskupů – vratislavský arcibiskup Adolf Bertram, kolínský arcibiskup Karl Joseph Schulte, mnichovský arcibiskup Michael von Faulhaber, münsterský biskup Clemens August von Galen a berlínský biskup Konrad von Preysing. Ve vztahu k Třetí říši a jejím politickým představitelům byl biskupský sbor názorově rozdělen.
Kontakty s Eugeniem Pacellim
Na jaře 1940 se mezi ordináři zformovaly dvě strany – zatímco většina katolické hierarchie v čele s předsedou biskupské konference a vratislavským arcibiskupem Adolfem Bertramem stála proti otevřenému střetu s nacistickou mocí, užší skupina kněží soustředěná kolem münsterského biskupa Clemense Augusta von Galena a berlínského biskupa Konrada von Preysinga se nebála otevřené konfrontace. Právě mezi nejstatečnější německé ordináře patřil zmíněný münsterský biskup von Galen, jehož episkopát se přibližně překrýval s obdobím nacistické Třetí říše, přesáhl ji pouze o necelý rok. Jeho statečné a rozhodné vystupování proti nacistické ideologii mu vyneslo už mezi jeho současníky přezdívku Lev z Münsteru či Vestfálský lev.
Kdo však byl tento německý hodnostář? Po studiu teologie v Innsbrucku a Münsteru byl dne 28. května 1904 vysvěcen na kněze. Působil nejprve v münsterské a později v berlínské diecézi, kde byl činný jako farář v kostele sv. Matyáše. V průběhu dvacátých let se v hlavním městě seznámil s tehdejším vatikánským diplomatem Eugeniem Pacellim, který zastával funkci apoštolského nuncia v Berlíně. Kontakty dokázal von Galen zužitkovat především později, kdy zmíněný diplomat zastával již funkci státního sekretáře Svatého stolce, a posléze byl dokonce zvolen papežem coby Pius XII. V září 1933 byl Clemens August von Galen jmenován münsterským biskupem.
V největším utajení
Bylo by chybné se domnívat, že zásadní střet mezi Svatým stolcem a nacistickým Německem byl záležitostí teprve druhé světové války. Pnutí se objevilo již před tímto konfliktem a vyvrcholilo v březnu 1937, kdy papež Pius XI. vydal encykliku S palčivou starostí. V ní hlava katolické církve odsoudila násilné potlačování náboženského života v zemi, porušování křesťanských mravních zásad, nedodržování konkordátu a zbožšťování rasy a národa. Dokument v největším utajení připravil zmíněný státní sekretář Eugenio Pacelli, jehož názory formovala čtrnáctiletá osobní zkušenost s Německem i konzultace s vrcholnými představiteli německého kléru, mimo jiné s biskupem Augustem von Galenem.
Logickou reakcí nacistů bylo stupňování násilí vůči katolické církvi a jejím představitelům, které ostatně poznamenávalo vzájemné vztahy už od samého počátku existence nacismu. Ze škol byly odstraňovány kříže a upřednostňovány učebnice s protináboženskou rétorikou. Katolická shromáždění byla omezována, počet církevních škol dramaticky snížen. K tvrdým proticírkevním represím však nacistický režim v závěru třicátých let nepřikročil – ať už pro ohled na výhody, jež mu konkordát poskytoval, či pro upřednostnění finalizace válečných příprav před rozpoutáním otevřeného boje s katolickou církví. Rovněž katolická církev v Německu volila umírněný postoj a německé politické kruhy rozhodně nedráždila. Naopak Hitlerovy padesáté narozeniny v dubnu 1939 slavila mimořádnými bohoslužbami a vyzváněním zvonů, a kardinál Adolf Bertram führerovi dokonce zaslal blahopřejný telegram.
Nejtěžší provinění
Když však v létě 1941 vypověděli nacisté z Münsteru jezuity a řeholníky Neposkvrněné a zavraždili ve Vestfálsku osm set mentálně retardovaných osob, neváhal s rázným protestem vystoupit münsterský biskup Clemens August von Galen a při kázání v katedrále sv. Pavla prohlásit: Vyhnat nevinné řeholníky je zločinem proti spravedlnosti. Eutanazie je vraždou, která se trestá smrtí podle kodexu trestního práva. Je nejtěžším proviněním proti pátému přikázání a přitahuje na viníky i spolupachatele hněv uráženého Boha.
O několik dní později biskup von Galen prohlásil: Jsou nyní zabíjeni, brutálně vražděni bezbranní nevinní. Jsou utlačováni i lidé jiné rasy, jiného původu… Stojíme tváří v tvář neslýchanému vražednému šílenství národa! Zatímco papež Pius XII. se o Galenově projevu vyslovil s porozuměním, nacisté zuřili. Před obyvatelstvem západního Německa se ovšem proti münsterskému biskupovi neodvážili podniknout nic. Program systematického vraždění nemocných sice nezastavili, ale rozhodli se jej nadále před německou veřejností utajovat. Galenův pohyb byl po srpnu 1941 omezován a on sám neustále tajnou policií sledován.
Galenův postoj i texty jeho kázání, které kolovaly po Německu v četných opisech, bezpochyby dodávaly odvahu dalším německým biskupům. Jejich slova nyní byla daleko radikálnější. Proto je překvapivé, že se nacistická moc v případě rostoucího sebevědomí ordinářů neuchýlila k jejich masovému zatýkání, věznění či deportování do koncentračních táborů. Z německých biskupů byl zatčen a vězněn pouze jediný – míšeňský biskup Petrus Legge.
Třebaže německý klérus nevydal k perzekuci Židů v zemi žádný společný pastýřský list, neboť se na konferenci ve Fuldě shodl, že by měla „jeho heroická akce pouze malý úspěch“, k nacistickému běsnění včetně vraždění Židů se individuálně vyslovovali někteří němečtí ordináři. Nejaktivnější z nich byl Konrad von Preysing, mimochodem Galenův bratranec, který v listopadu 1942 prohlásil, že právo na život je nezpochybnitelně dáno všem lidem bez výjimky, což gestapo vnímalo jako útok proti státu. V podobném duchu vydal pastýřský list kolínský arcibiskup Joseph Frings, který byl během neděle následujícího měsíce čten při bohoslužbách ve všech kostelích jeho arcidiecéze. V Preysingově duchu respektu ke každému jedinci v něm Joseph Frings zdůraznil právo na život i pro ty, kteří „nepocházejí z naší krve“.
Nejednota biskupů
V srpnu 1943 připravil berlínský biskup Konrad von Preysing petici na obranu Židů. Měli ji podle jeho představ podepsat všichni biskupové v zemi a poslat říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi. Nepodařilo se mu ovšem přesvědčit ordináře, aby tak učinili. Ordináři to za současné vojensko-politické situace i změny sil na východní frontě považovali za příliš velký hazard se životy věřících v zemi. Biskupská konference proto předloženou petici odmítla a vydala pouze pastýřský list nabádající německé katolíky k respektování práva ostatních na život. Přesto Konrad von Preysing stále doufal, že ostatní německé biskupy přiměje k vyslovení souhlasu s postojem Vatikánu, který ovšem (zřejmě po zhodnocení možných rizik tohoto kroku) nepřicházel.
V důsledku represí, obtížné komunikace i odlišně zvolené strategie katolických ordinářů k nacistické Třetí říši nebyly aktivity katolické hierarchie jednotné a jejich akce koordinované. Na začátku války se kontakty Vatikánu a představitelů německého protihitlerovského odboje snažil zprostředkovat právník a člen Bavorské lidové strany Josef Müller, bohužel neúspěšně. Mnozí katolíci se během války angažovali v tzv. Kreisavském kroužku, který byl součástí německého protinacistického odboje za druhé světové války – a uvažoval dokonce o zavraždění Adolfa Hitlera (o to se nakonec 20. 7. 1944 neúspěšně pokusil plukovník Claus Schenk von Stauffenberg, rovněž věřící katolík). Vůdčí osobností Kreisavského kroužku se stal právník Helmut James von Moltke (popraven 23. ledna 1945), kolem něhož byly soustředěny různé politické a náboženské osobnosti, kvůli čemuž spolek působil nejednotně. Z německých biskupů měl k vůdčím osobnostem tohoto uskupení nejdůvěrnější vztah berlínský biskup Konrad von Preysing.
Přiznání viny v minulosti
S několika málo výjimkami můžeme prohlásit, že katoličtí biskupové zůstali vůči politické ideologii německého nacismu imunní, přičemž se obětavě zasazovali zejména o skupiny mladých věřících, které byly ohroženy nejvíce. Hitlerovým slibům nevěřili a jeho prázdné fráze odmítali, i když u mnohých vzbuzovaly manifestovaný nacionalismus a patetické vlastenectví zcela jistě značné sympatie. Na druhé straně ordináři se společným pastýřským listem v duchu aktualizované papežské encykliky z března 1937 proti nacistické agresi nevystoupili.
Současný dokument Německé biskupské konference je však ve svém soudu přísnější. Kritická slova na adresu svých předchůdců v období Třetí říše považuje totiž za svůj „dluh v paměti i v doznání“, kdy vůbec poprvé otevřeně hovoří o přiznání viny v minulosti: Tím, že biskupové neřekli jasné „ne“, nýbrž většina z nich posilovala v obyvatelstvu vůli vytrvat, sami sebe učinili spoluviníky války.
Represe ze strany nacistického režimu postihly v období Třetí říše více než dvanáct tisíc kněží, což představuje přes polovinu tehdejšího kléru. V koncentračních táborech skončilo přes čtyři sta katolických kněží, z nichž více než čtvrtina zde nalezla smrt. Dalších šedesát kněží bylo zavražděno mimo koncentrační tábory. Mimo to zahynulo šedesát řeholníků, čtyři řeholnice a sto dvacet katolických laiků. Ačkoli byla současně více než čtyřiceti procentům kněží narušena duchovní služba (ať už při bohoslužbách, v pastoraci, ve škole, nebo při aktivitách v různých spolcích), činnost katolické církve v Německu to rozhodně neochromilo – do konce druhé světové války tak představovala výraznou opozici vůči nacistickému režimu.
Blahořečení
Galenův hlas s koncem druhé světové války neutichl, nýbrž pokračoval v kárání zlořádů, které münsterský biskup považoval za nesprávné. Vystupoval proto proti zločinům páchaným spojeneckými okupačními úřady a jednotkami v Německu. V roce 1946 patřil münsterský biskup mezi nové kardinály, které kreoval papež Pius XII. v únoru téhož roku. Byli mezi nimi další evropští biskupové, kteří se statečně postavili proti nacismu – například kolínský arcibiskup Joseph Frings či berlínský biskup Konrad von Preysing. Kardinálský purpur však von Galen dlouho neoblékal. Zemřel dne 22. března 1946 v Berlíně, krátce po návratu z Věčného města po náhlé břišní příhodě. Jeho tělo bylo uloženo v katedrále sv. Pavla v Münsteru. V říjnu 2005 byl Clemens August von Galen prohlášen za blahoslaveného.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou