V románu je jedinými přeživšími letecké katastrofy skupina britských chlapců. Ta uvázne na pustém ostrově. Pláže, džungle, divoká zvířata. Důležité ale je, že na místě nejsou žádní dospělí.
Hned první den se chlapcům podaří vytvořit jakousi demokracii. Do čela je zvolen oblíbený Ralph, nejatletičtější z nich. Hlásá politiku zábavy, práce a snahy o záchranu. První bod se bez problému daří plnit. S těmi dalšími už je problém. Chlapci pořádně nedokážou udržovat ani táborový oheň. Zahazují oblečení a malují si těla barvami. Cítí nutkání kopat, kousat a prát se.
  |
Když na ostrov na konci knihy konečně dorazí námořnictvo, je z něj doutnající pustina. Tři z dětí jsou mrtvé. „To jsem si mohl myslet,“ praví důstojník. Ralph sedí a pláče za „konec nevinnosti“. Pán much není optimistickým románem.
William Golding si příběh vymyslel v roce 1951. Kniha se ale dočkala ohromného úspěchu - prodala miliony kusů a byla přeložená do více než třiceti jazyků. Kniha byla populární také díky tomu, že zkoumala temnotu v lidských srdcích v letech těsně po druhé světové válce. Třeba je v každém z nás ukryt krutý „nacista“?
Skutečný Pán much
Jenže podobný příběh se opravdu stal, ačkoliv informací o něm je poskrovnu. V roce 1965 se na širém moři ztratilo šest chlapců z oceánského souostroví Tonga. Vlny nakonec jejich rybářskou bárku vyhodily na břehy pustého ostrova. Jak se později ukázalo, šlo o ostrov ´Ata s rozlohou pouhých 184 hektarů. Ostrov byl dříve obydlený, ale v roce 1863 španělská loď odvezla všechny místní domorodce do otroctví.
Chlapci na záchranu čekali patnáct měsíců. Během té doby jedli převážně divoká kuřata, ryby, banány a hlízy kolokázie jedlé. Pitnou vodu jim poskytoval déšť, který chytali do vydlabaných kmenů. Nakonec je zachránil až v září 1966 australský kapitán Peter Warner.
Warner si cestu do přístavu rozhodl prodloužit a náhodou plul právě kolem ostrova ´Ata, když si všiml vypálených kusů trávy. Pak zahlédl nahého chlapce s vlasy až po ramena, jak skáče do vody. Další následovali. „Dobrý den, jmenuji se Stephen,“ prohlásil ten první perfektní angličtinou, když doplaval k Warnerově lodi. „Jsme tady uvěznění už patnáct měsíců,“ dodal.
Warner okamžitě žhavil rádio. „Vy jste je našel! Mysleli jsme, že jsou všichni mrtví. Už jsme zorganizovali i pohřby. Jestli jsou to opravdu oni, tak se stal zázrak!“ neskrýval své nadšení rádiový operátor tonžského hlavního města Nuku‘alofa, odkud se chlapci ztratili.
Pevný řád a odhodlání
Chlapci Sione, Stephen, Kolo, David, Luke a Man se nudili v internátní katolické škole. Nenapadlo je nic jiného, než zkusit utéct na zhruba 500 kilometrů vzdálený ostrov Fiji, jenže ukradený rybářský člun sebrala bouřka. S sebou si vzali jen dva pytle banánů, několik kokosů a malý plynový vařič. Na mapu nebo kompas nikdo ani nepomyslel.
Loď osm dnů bloudila po vlnách. žízeň chlapci zaháněli tím, že chytali to málo dešťové vody, co jim mraky poskytly, do prázdných kokosových skořápek. Na každého připadal jeden lok vody ráno a jeden večer. Pak ale loď dorazila na ´Ata a šestice rozhodně nezahálela.
„Když jsme dorazili, měli chlapci na ostrově malé společenství se zahrádkou, nádobami na vodu z kmenů, posilovnou s rozličně tvořenými činkami, ohradou na divoká kuřata a neustále udržovaným ohněm,“ poznamenal si kapitán Warner. „To vše jen díky poctivé práci, starému noži a velké dávky odhodlání,“ dodal.
Každý den na ostrově měl pevný řád. Začínalo a končilo se modlitbou a písní. Chlapec Kolo si z kusu dřeva, skořápky kokosu a ocelových lan z rybářské lodi vytvořil improvizovanou kytaru.
V létě málo pršelo, což žíznivou partu přimělo zkusit z ostrova uniknout na pečlivě sestaveném raftu. Ten se ale po nějaké době rozpadl a chlapci museli doplavat zpět na ostrov. Stephen si zase při pádu zlomil nohu, ale i s tím si trosečníci dokázali poradit.
Kapitán Peter Warner jako odměnu za záchranu chlapců získal od tonžského krále povolení lovit v místních vodách langusty.
Ačkoliv příběh z ostrova ´Ata zapadl v historii, Goldingova kniha stále patří mezi jeden z nejvlivnějších románů dvacátého století. Historicky média dokonce Goldingovi připisují prvopočátek toho, co je dnes jedním z nejoblíbenějších televizních žánrů - reality show. „Přečetl jsem Pána Much. Pak ještě jednou,“ prozradil v jednom z rozhovorů Charlie Parsons, tvůrce reality show Kdo přežije (Survivor).
