Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (3)

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Už chtějí ten článek, pane Čapku... (3)
Pro Pozitivní noviny připravuje Jaroslav Volf
 
Tak se nám ta historie nějak opakuje. Jako si zdatný sklerotik vybavuje události a reakce na ně z dob dřívějších (a přitom neví, kam si před minutou odložil brýle), tak i historie někdy vidí současnost rozmazaně, nejasně a někdy ji není schopna pořádně chápat. My, lidé, začasto jsme na tom stejně. A přitom, jak údajně pravila mademoiselle Bertin, módistka Marie-Antoinetty, když omlazovala některý ze svých dřívějších výtvorů: „Skutečně nové je jenom to, na co už se zapomnělo.“ Historická paměť nebo historická skleróza? Karel Čapek se nestihl stát sklerotikem a jeho publicistické dílo neprávem se tísní ve stínu obecně známých „trháků“ R.U.R. - Bílá nemoc- Matka. Jistý podíl na tomto stavu (ne)znalosti má i škola. Zkusme si v tomto cyklu postupně připomenout několik vybraných textů, zažijme spolu též radost z objevení toho, co tu někdy už bylo. I určité zklidnění nad tím, že nejen vším špatným je vinna až současná doba.
Karel Čapek: Kam směřuje vývoj

O tom slyšíme nápadně často výroky nápadně rozhodné. Vývoj směřuje vpravo. Nebo vývoj směřuje vlevo. Vývoj směřuje nejkratší cestou k univerzální sociální revoluci. Vývoj směřuje vší silou k racionalismu. Vývoj nutně směřuje k rozmachu velkých imperialistických diktatur. A i ti, kdož jsou méně unášeni svým vlastním přesvědčením, se poněkud rozpačitě rozhlížejí po světě, a padne-li jejich pohled na nějaký stát, který si zrovna dopřává takovou nebo makovou změnu politického režimu, potřásají vážně hlavami a šeptají: Tak vývoj světa se přece jenom obrací vpravo!

Jenže mluvíme-li o vývoji, musí nám být především jasno, o čeho vývoj jde. Vývoj štěněte trvá rok, vývoj člověka desítky let a vývoj lidstva hezkých pár tisíc let. Vývoj Evropy nemůžeme dobře posoudit podle jednoho roku nebo podle nějakých dvaceti let; na to je Evropa příliš stará a příliš veliká. Chceme-li si udělat jakýsi obraz o jejím vývoji, musíme se podívat, co se s ní dálo v několika posledních tisíciletích. Chce-li někdo tvrdit, že vývoj Evropy směřuje vpravo, měl by se pokusit o důkaz, že v tu stranu směřuje od punských válek nebo od nájezdu Attilova. Jednotlivé dějinné události nebo periody nejsou ještě vývoj, tak jako jednotlivé variace a mutace nejsou v přírodní říši ještě vývojem rodu nebo třídy. Nejsem nijak proti tomu, abychom o současném stavu Evropy a světě nepřemýšleli pod zorným úhlem dějinného vývoje; ale doporučuji vřele každému, kdo se chce vyjádřit, kam směřuje vývoj, aby vzal předem v potaz aspoň nejzákladnější školské vědomosti o historii našeho světa.

Tak třeba se podívejte, jak a v jaké, směru se měnila během tisíciletí mapa našeho kontinentu. Začněte starým latinským impériem, podívejte se na hranice říše Merovejské, na mapu svaté říše římské, na historické hranice moci habsburské, až nakonec padne vaše oko na mapu dnešní Evropy. Její nejvýraznější známka je, že se její politické hranice už skoro přesně kryjí s osídlením národů, ras a kultur; postupem věků se mapa států stává pořád víc a zřetelněji mapou národů; je to úkaz tak výrazný a důsledný, že jej musíme považovat za výslednici nutného dějinného vývoje. Vývoj lidstva směřuje v posledních tisíciletích docela zřetelně k tomu, aby jeden národ neovládal druhé; a je až příliš mnoho známek, že se tento proces bude dál odehrávat i na ostatních světadílech.

Jaký to tedy má smysl, že to dnes znovu tuhle a tamhle řinčí dobyvačným imperialismem, mocenskými výboji, hltavým kolonizátorstvím a tak dále? Myslíte si, že jedna říše nebo tři říše, že úspěchy tří let nebo třiceti let mohou zvrátit ten tisíciletý vývoj světa? Z hlediska skutečného vývoje jsou všechny ty pokusy vlastně jen přežitkem, anachronismus a výchylka z dějinného řádu, která se svým časem bude muset víceméně trapně a krvavě likvidovat; v nejúspěšnějším případě se tím založí jen historická episoda na několik desítek let. Měřeno dějinami, nestojí to opravdu za to.

Nebo jiný takový pomalý a vytrvalý proces: ustavičný růst mezinárodních vztahů a pořád zřetelnější legalizace mezinárodních styků. Na dějinách světa vidíme, že přece jenom ubývá čingischánovské libovůle a násilnosti mezi národy; jedna válka nebo pět válek neznamená celkem nic proti tomuto dlouhému kulturnímu a politickému vývoji světa. Právě překvapující nelidskost dnešních válek je bezděčným svědectvím, že sami jejich původci si je uvědomují jako divoké a svévolné porušení světového řádu; proto se chovají jako člověk, který jde vraždit se sekyrou v ruce. Nikdo snad nebude tvrdit, že vývoj světa směřuje k tomu, aby byly masakrovány ženy a děti, rozbíjena města a vrhány letecké pumy na školy a nemocnice. Aspoň tady nebude nikdo pochybovat, že jde o strašnou úchylku ode všeho, čemu se říká vývoj lidstva; o úchylku, kterou už teď můžeme označit za jednu z největších dějinných abnormalit.

Tak bychom mohli probírat jednu ze soudobých skutečností po druhé a ptát se, jak zapadají do tisíciletého vývoje evropského lidstva. Například: vyvíjí se během staletí lidská spravedlnost směrem k větší krutosti a k slepé závislosti na mocných tohoto světa - nebo právě naopak!? Vyvíjí se společenský řád od úsvitu dějin do dneška k větší nerovnosti mezi kastami, stavy a rasami - nebo právě naopak ukazuje celá tendence lidských dějin zvolna, ustavičně a stále naléhavěji k postupnému vyrovnávání všech právních a občanských rozdílů mezi lidmi? Směřuje tisíciletý vývoj k rozmnožení lidských a občanských svobod pro každého člověka, nebo naopak k jejich potlačení a k otrocké reglementaci lidských bytostí? Jsou nějaké doklady toho, že by se náš svět, který od césarství a feudalismu přešel k emancipaci širších a širších lidových vrstev, chtěl vyvíjet tímto směrem? Pochybuji, že by se někdo pokusil tak dalece přešupačit evropské dějiny. Nebo dál: rozvíjí se ve dvou, třech tisíciletích evropské kultury lidský duch k stále větší svobodě myšlení, vybojoval si ji za tu dobu na světské i církevní moci, bylo to jeho stálé a neúchylné usilování, nebo ne? Co má se skutečným vývojem dělat jakákoliv doktrína, která tuto věkovitou svobodu ducha potlačí?

Nové, skutečně nové ve světě je jen to, v čem pokračuje dál ten starý a neustálý vývoj; co se staví proti němu, není nové; je to jen anachronismus, úchylka a dočasné zvrhnutí. Nevíme ještě, bude-li to vůbec k něčemu dobré; ale pokud se opravdu ptáme, kam směřuje vývoj, najdeme v tom, co se dnes nejvíce snaží vtisknout svět a dějinám svou značku, horečnou aktuálnost něčeho, co je předem odsouzeno být jenom episodou, kterou dřív nebo později vezme čert.

Je ovšem krajně vážnou věcí pro Evropu, aby jí nepřišlo toto historické extempore příliš draho. Jen tu jistotu nemusí nikdo z nás ztrácet: že vývoj světa bude nadále směřovat tam, kam ukazují jeho tisícileté dějiny. Každé jiné povídání má příliš krátký rozum.

5.ledna 1938
Volf Jaroslav
Poznámka autora PN:

Semafory na křižovatkách dějin ukazují správně, ovšem řidiči v podobě moderních „lídrů“ ale i chodci, ztělesnění jinými jednotlivci, jich často nedbají a ignorují je leckdy s přehlíživostí až demonstrativní. „Já, Lídr První, jsem osudem světa a já, Lídr První jej změním k obrazu svému.“ No nazdar!
Dnešní skutečné - a nijak hrdinné, dalo by se říci zbabělecké - „zbraně“ jsou jinde: je to o penězích, drancování přírodních zdrojů na cizích územích (aby ti chudáci měli z čeho žít, my bychom přece tu jejich nekvalitní rudu, ropu, plyn či zlato atd. vlastně ani nepotřebovali, ale lidské svědomí nám nedá jim nepomáhat).
Nuže, myšlení leckterých „lídrů“ a jejich náhončích je i dnes účelově ohnuté a uhnuté pod vidinou krátkodobé prosperity, respektive setrvání u moci. „Po nás potopa!“ mohli by si notovat tihle „spasitelé“, ať se vynořují kdekoliv na Zemi se svými samolibými vzpourami proti přirozenému a dlouhodobému vývoji Evropy či lidstva. Marně se však snaží zadržet nebo přesměrovat vývoj lidstva: dialektický skok vpřed ale i nazpátek byl, je a bude z pohledu historického vývoje vždy umělým odklonem od reality, a právem končívá na smetišti dějin.
Bohužel, někdy se ještě stačí předtím napáchat dost škody a zla.
 
 
 
Text Karla Čapka je D.P. (Domain Public)
Úvodní text a poznámka Copyright © 2009 Jaroslav Volf

Na žádost autora nebyl text upravován. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 05. 2009.