Milan Špinka nastartoval motorku ve 4 letech, tehdy se motory ladily podle ucha

Milan Špinka se narodil v Pardubicích, jeho otcem je vynikající závodník, legenda československé ploché dráhy Miloslav Špinka. Milan trávil s tatínkem čas při tréninku i na závodech. Když mu bylo devět let, uměl nastartovat motorku a přivést ji na start.

V roce 1973 vyhrál legendární Zlatou přilbu, nejstarší závod na světě. O rok později se stal mistrem světa na ledové ploché dráze. A z mistrovství světa má ještě stříbro a bronz ve družstvech a ještě další tři stříbra. Právě o téhle legendě pardubického sportu si budu s Jiřím Hájkem povídat.

Tušíte, kde má Milan Špinka uloženy všechny medaile? V sejfu?

„Medaile jsou skutečně uloženy v sejfu, ale věnce a stovky pohárů má vystaveny ve své soukromé sbírce, která je v jeho bydlišti. Samozřejmě, že Zlatá přilba je taky v sejfu, protože to je cenná věc. Je známo ze světa, že několik těch přileb bylo ukradeno. Například posledním, komu se tahle nepříjemnost stala, byl chorvatský závodník. O přilbu je veliký zájem mezi sběrateli, ale to je neprodejná záležitost.“

Dá se její cena nějak vyhodnotit? Aspoň pro pojišťovny?

„Neznám současnou cenu, ale přilbu, to by vám nejlépe řekl pan Lejhanec, což je klenotník, který ji vyrábí. Milan Špinka měl asi před pěti lety vystavenou přilbu při autogramiádě a vedle něj seděl současný nejlepší plochodrážník Vašek Milík a ten nevěděl nic lepšího, než mu tu přilbu podepsat svým jménem. Takže já se obrátil na současné klenotníky a jenom to rozebrání přilby a vyčištění by stálo šedesát tisíc. Protože ta přilba je skutečně pozlacená, to znamená, že je na ní zlato a je vysázená českými granáty. A to samo o sobě stojí hodně peněz. Nemluvím o té práci, to je záležitost mnoha a mnoha hodin a pan Lejhanec, který přilby vyrábí posledních třicet let, si na tom dává záležet a každá přilba je originál, což je zajímavé. Každá vypadá trošku jinak, každý závodník si ji velice váží.“

Takže to byl žert, který se nevyplatil.

„Vašek Milík se za to mnohokrát omluvil a potom, když tu přilbu sám vyhrál, tak říkal Milanovi, že mu jí může podepsat. To samozřejmě Milan neudělal, protože ta škoda je nenahraditelná. Dneska to ale nikdo nepozná, protože se to alespoň trošku vyleštilo.“

Je pravda, že Milan Špinka uměl motorku nastartovat už ve čtyřech letech?

„Je to pravda a stala se mu taková příhoda, že strýc přijel na návštěvu k dílně na Manetu, to byl takový skútr. Milan na to sednul, rozjel se a motocykl zastavil o strom. Jako malý kluk byl pořád v dílně, takže patřil ještě mezi tu generaci závodníků, která si na motorce uměla úplně všechno udělat sama.“

O závodní kariéře plochodrážníka Milana Špinky si můžete číst v knize Zlato z ledu, vy jste jejím autorem. S Milanem Špinkou se znáte hodně dlouho, kdy jste se viděli poprvé?

„Milan začal závodit v 17 letech, v roce 1968, dřív to tehdy nešlo. Bylo podmínkou získání řidičského průkazu na motocykl a to bylo možné v 17 letech. My jsme se s Milanem museli vidět při nějakých prvních závodech. Jeho rarita byla, že první závod, který absolvoval, to byla nějaká kvalifikace. Závod se jel v Pardubicích a on ho vyhrál. Vyhrál všech pět rozjížděk a všichni kolem něj byli nadšení. Druhý den bylo pokračování kvalifikace v Třinci a on čtyřikrát nebo pětkrát upadl a byl poslední. To jsme se museli vidět v brzké době potom, protože já o motoristickém sportu píšu víc než padesát let. S Milanem jsme se skamarádili, protože jsme stejný ročník.“

V Pardubicích se dřív závodilo na dostihovém závodišti. Kdy vznikl škvárový okruh?

„Škvárový ovál není úplně v Pardubicích, je ve Svítkově, což je předměstí Pardubic. A ten stadion se tam začal provozovat někdy na konci padesátých let. Zlatá přilba tam byla přenesena z trávy, protože tráva začala být nebezpečná. To dostihové závodiště měří 2400 metrů jeden okruh a samozřejmě, že motocykly dosahovaly příliš vysokých rychlostí. Ten dlouhý okruh nebyl rovný tak, aby vyhovoval výkonným motocyklům bez nějakého obzvlášť dokonalého pérování. A protože na tom oválu bylo v posledních ročnících několik smrtelných úrazů, tak se pořadatelé rozhodli to přenést na klasickou dráhu, na klasický plochodrážní ovál. Svítkovský má tu výhodu, že je dostatečně široký a mohl se zachovat ten systém postupů a na dráhu se bezpečně vejde šest závodníků, což normálně ne. Normální závody jsou o čtyřech jezdcích na krátké dráze.“

Pardubická plochá dráha je opravdová legenda. Co všechno k jejímu zvuku přispívá? Tradice?

„Těch momentů je mnohem víc. Je to stále nejstarší závod na světě, který se pořádá dodnes. Loni na podzim se jel 71. ročník. Taky je to jeden z nejspravedlivějších závodů, protože se jezdí skupinovým systémem a každá skupina startuje třikrát, ale závodníkům se počítají jen dva výsledky, postupuje se až do finále. A v minulosti to byla cena. První cena, nejenom ta Zlatá přilba, ale i to byly motocykly Jawa. Ty byly ještě před patnácti lety nejlepší plochodrážní motocykly na světě. Neměly tady konkurenci. To se bohužel v poslední době změnilo, ale vždycky se na závodech sejdou nejlepší závodníci právě pro tu spravedlnost závodu. A je pravda, že v dnešní době, kdy je všechno záležitost peněz, tak stále jsou závodníci špičkoví, nejlepší, kteří přijedou bez ohledu na to, jestli dostanou startovné nebo ne.“

Vzpomínám si na rozhovor s Alešem Drymlem, v Záletech jsme mluvili o tom, jak je důležité vyladit motorku podle počasí, podle aktuálního tlaku vzduchu. Měl na to Milan Špinka nějakou fintu?

„Na to měl tatínka. Ten byl v tomhle naprosto geniální, protože když Milan začínal a tatínek končil – mimochodem, oni se jako závodníci míjeli, oni spolu absolvovali řadu závodů na dráze vedle sebe – tak tehdy se ladilo podle sluchu. A on podle zvuku motoru poznal, jestli tam ta tryska má být větší nebo menší. Dneska mají špičkoví závodníci kolem sebe čtyři mechaniky, kteří nedělají nic jiného, než že ladí motory a dneska je to vůbec záležitost ladičů, připravit motor na vrcholný podnik Grand Prix, to je záležitost deseti tisíc euro minimálně.“