Brabham v roce 1985 přišel s modelem BT54. Před sezónou vyměnil dodavatele pneumatik, když odcházející Michelin nahradil italskou značkou Pirelli. V kombinaci se silným motorem BMW s turbem představoval BT54 pro piloty výzvu.
A zatímco v té době dvojnásobný mistr světa Nelson Piquet neměl výraznější problémy, pro jeho méně zkušeného týmového kolegu Françoise Hesnaulta to byl problém. První tři závody Francouz nedokončil a do čtvrtého v Monaku se nedokázal ani kvalifikovat. Ecclestone coby majitel týmu v tu chvíli už hledal za Hesnaulta náhradu. Našel ji v Marcu Surerovi, který v roce 1984 přišel o sedačku u Arrowsu.
„Byl jsem v Monaku a komentoval jsem pro švýcarskou televizi, když jsem potkal Bernieho. A ten mi řekl ‚Co to sakra děláš, proč nejsi ve formuli 1?‘,“ vzpomíná pro RaceFans Surer, který mu odpověděl, že by „jednoho dne rád závodil s dobrým autem“.
Pro Hesnaulta skončilo jeho působení u Brabhamu během příprav na závod v Monaku. V tunelu se roztočil a na Piqueta ztrácel tři sekundy na kolo. Podle Surera však byly Hesnaultovy dny u Brabhamu sečteny již dříve.
„Dostal jsem sedačku, protože François Hesnault havaroval s brabhamem na rovince, myslím, že to bylo v Imole. Poté, co jezdil s motory Renault, nějak nemohl uvěřit síle, kterou produkoval motor BMW s turbem.
„Možná v kombinaci s pneumatikami Pirelli. Občas jsme na nich neměli žádnou přilnavost, bylo to s nimi velmi těžké, když bylo chladno, ale při vyšších teplotách byly velmi dobré. Měly ale také asi 25 různých směsí. Občas jste dostali dobrou sadu, jindy zase špatnou. Bernie Françoisovi Hesnaultovi řekl: ‚Pro své vlastní zdraví přestaň závodit ve formuli 1‘. A pak mě posadil do auta,“ říká Surer.
„Nikdy pilotovi neplatím.“
Prvním Surerovým závodem měla být Velká cena Belgie. Když ale dorazil do Spa-Francorchamps, zjistil, že se závod odkládá kvůli tomu, že nově položený asfalt na okruhu se poškodil. Premiéru si tak odbyl v kanadském Montrealu, kde opatrnou jízdou skončil patnáctý.
Brzy poté Surer na vlastní kůži okusil, jak Ecclestone dostával své jezdce pod tlak. „Jeli jsme do Silverstonu na testy. Já jel první den, pak přišel (týmový manažer) Herbie Blash a řekl ‚Promiň Marcu, zítra bude jezdit Emanuele Pirro.‘ Svou sedačku jsem tedy neměl jistou. Byl jsem opravdu pod tlakem, ale nepřekonal můj čas, takže jsem v autě zůstal.“
V dalších dvou závodech v Detroitu a ve Francii dojel osmý a chtěl si s Ecclestonem promluvit o penězích. „Seděli jsme v hotelu u večeře a řekl jsem, že bychom si měli promluvit o naší dohodě, protože zatím jsme se se na ničem nedohodli.“
Po testech s Pirrem se sponzor Brabhamu, společnost Olivetti, snažil do vozu dostat jiného italského pilota.
„Věděl jsem, že někteří čekali. Andrea de Cesaris s pomocí Olivetti také klepal na dveře. Nicméně v tu chvíli jsem měl pocit, že se ho (Ecclestona) musím zeptat, protože z něčeho musím žít. Řekl jsem ‚Musíme si promluvit o mém platu‘ a on odpověděl ‚Nikdy pilotovi neplatím‘. Já řekl ‚Vím, že Nelson dostává 1,5 milionu‘ a on mi na to řekl ‚Ano, půl milionu od BMW, půl milionu od Pirelli a půl milionu od Olivetti. Já mu neplatím ani cent‘.“
Ecclestone si také nepotrpěl na smlouvy a preferoval uzavření dohody podáním ruky. „Dohodli jsme se na fixní částce za závod a penězích z výhry. A stvrdili to potřesením si rukou, nikdy nebyla smlouva, nic,“ popisuje.
„Den po závodě jsem měl peníze z výhry na svém účtu. Byl to skutečně jediný tým formule 1, který kdy platil správně. Byly to malé peníze, ale byly docela slušné a za tu dohodu stály.“
Déle než do konce sezóny 1985 si ale jízdy za Brabham Surer neužil. Tým totiž na další sezónu podepsal smlouvu s dvěma italskými piloty Riccardem Patresem a Eliem de Angelisem.
„Teď podepíšeš tu smlouvu nebo jdi.“
I následující rok musel po závodě v Monaku Ecclestone řešit svou jezdeckou sestavu. Tentokrát ale z nejhoršího možného důvodu. Při testech ve francouzském Paul Ricard De Angelis s Brabhamem BT55 havaroval, vůz začal hořet a Ital o několik dní později v nemocnici ve věku 28 let zemřel.
V dalším závodě v Belgii jel tým jen s jedním vozem, pro závod v Kanadě ale Ecclestone získal Dereka Warwicka.
„Když Elio na Ricardu zemřel, stejně jako všichni ostatní jsem to sledoval. Měl jsem nutkání Berniemu zavolat. Měl jsem ale pocit, že to není správné. Ten chlap nebyl mrtvý dlouho. Počkal jsem devět deset dní a zavolal mi sám Bernie,“ vzpomíná pro RaceFans Warwick.
„Řekl ‚Chceš pro mě závodit?‘ Já řekl ‚Samozřejmě‘. On odpověděl ‚Dobře, pošlu pro tebe letadlo‘. Vyzvedlo mě v Jersey a vzalo do Brabhamu. Když jsem se tam dostal, dozvěděl jsem se, že hodinu poté, co Elio zemřel, dostával (Ecclestone) od jezdců telefonáty, že jsou volní k zaplnění jeho sedačky. Myslím, že to Bernieho znechutilo. Skutečnost, že jsem mu nezavolal, mi určitě hrála do karet. Nabídl mi tedy sedačku.“
Ecclestone přitom Warwickovi nabídl smlouvu o stejných podmínkách, jaké měl De Angelis.
„Neshodli jsme se, protože než jsem se dostal do Brabhamu, moje cena stoupla na miliony. Dostal jsem se tam a řekl jsem Berniemu ‚Ne, tohle nebude fungovat. Mám sedačku mrtvého muže. Musím pomoci znovu vybudovat tým. Vůz není příliš dobrý‘,“ vypráví.
„Řekl jsem, že se chci podívat na tým, promluvit si s (designérem) Gordonem Murraym, (hlavním mechanikem) Charliem Whitingem, Herbie Blashem a dalšími lidmi. On jen řekl ‚Ne, buď teď podepíšeš tu smlouvu nebo jdi‘. V životě se nesetkáte s tvrdším vyjednavačem než s Berniem Ecclestonem, to je jisté. Neměl jsem samozřejmě žádnou vyjednávací sílu, takže jsem podepsal smlouvu a pak se prošel po továrně. A všichni mi ukazovali palec nahoru, byli rádi, že jsem tam byl a připojil se k týmu.“
Ecclestone tým Brabham koupil na konci roku 1971 od Rona Tauranaca za přibližně 120 tisíc dolarů. V roce 1988 jej švýcarskému obchodníkovi Joachimu Luhtimu prodal za 5 milionů dolarů. Následně se Ecclestone přesunul do vedení formule 1.
Foto: Getty Images / Bongarts