Maminku Marcely Peňázové znají i filmoví diváci ze snímku Karla Kachyni Robinsonka s Miroslavou Šafránkovou v hlavní roli.
V Jihlavě se rodiče Marcely Peňázové potkali třeba v inscenaci Manon Lescaut. Vilma Ascherlová hrála titulní roli a Lumír Peňáz byl rytíř Des Grieux.
Sama Marcela Peňázová je známá z filmů Mrkáček Čiko či z televizní pohádky O buchtách a milování, kde si zahrála s Miroslavem Donutilem. Byla též starostkou v seriálu Život na zámku. Rovněž se věnuje dabingu.
Je pravda, že když jste se narodila, žila vaše rodina na jihlavském náměstí v dnes už neexistujícím špalíčku domů Krecl?
Ano, žili jsme tam. Maminka mi o tom vyprávěla. Kromě mých rodičů tam bydleli i další herci Horáckého divadla. Rodiče přišli do Jihlavy v roce 1954, já se narodila o tři roky později. Když jsem byla dvouroční, tak jsme se odstěhovali do Hradce Králové, kde rodiče dostali angažmá.
Ale vy jste se po letech do Jihlavy vrátila...
Já říkám, že Jihlava je moje rodiště a porodiště. V jednadvaceti jsem přišla do angažmá v Horáckém divadle a v Jihlavě se mi i narodil syn. Když jsem jako malá chodila do jeslí, pracovala tam Jarka Medová. A později tam ode mě přijímala mého syna, to bylo dojemné.
Vy jste hrála v Jihlavě na konci sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, když už zmizel Krecl a stavěl se obchodní dům Prior. To bourání jste zažila?
Vůbec ne. Už si pamatuji jen ten strašný obchodní dům.
Jak jste vlastně získala angažmá ve svém rodném městě?
Tehdy jsem skončila maturitou na konzervatoři a rozeslala nabídky do divadel. Byla jsem se představit v Uherském Hradišti i v Jihlavě. A z Horáckého divadla mi napsali, že mě přijímají.
Na které jihlavské kolegy ráda vzpomínáte?
Na Marušku Crhovou, úžasní a hodní byli manželé Wuršerovi. Taky na pana Miloše Stránského, tatínka Martina Stránského. Mimochodem, Martin mi jednou hrál v Jihlavě dítě, myslím, že to bylo ve Vojnarce. Skvělí kolegové byli i pánové Rava a Valihrach. A samozřejmě Táňa Schottnerová, která v Jihlavě stále ještě hraje. Taky si vzpomínám na vrátnici ve starém divadle, kde seděla paní Makovičková. Když jsem přišla, tak mě pokaždé objala. Bylo to krásné přivítání.
Takové domácké prostředí...
Ano, úplně. Měla jsem to tam moc ráda.
Jak vám zůstala v paměti stará budova divadla?
Nádherná byla. Když jsem se byla podívat v novém Horáckém divadle, viděla jsem úžasné zázemí pro herce, výborný sál. Ale staré divadlo mělo velmi pěknou atmosféru, podobně jako to ve Znojmě. Bylo mi líto, že se to celé otočilo. Protože tam, kde je teď hlediště Horáckého divadla, bylo kdysi jeviště. A naopak. Zkrátka bylo to celé obráceně. Přišlo mi, že kdyby se to raději tenkrát v devadesátých letech zrekonstruovalo v původní podobě, bylo by to lepší. Bývaly tam balkonky. Když se dělaly plesy, tak se odnesla sedadla a tancovalo se. Vyprávěla mi o tom maminka. Krásné to bylo.
Rodiče se na vás jezdili dívat do Jihlavy, když jste začínala?
Samozřejmě. Maminka byla ráda, když mi to slušelo. A tatínek byl velmi racionální. Pokaždé mi poradil. Stačila od něj jedna či dvě věty a už jsem věděla.
Které role se vám v Jihlavě hodně zapsaly do paměti?
Třeba jsem hrála Jenůfu, Vojnarku, Evženii Grandetovou. Jeden čas mě v Jihlavě obsazovali do tragických postav, se kterými to špatně dopadlo.
Kam jste odešla z Horáckého divadla v roce 1983?
Tehdy jsem udělala konkurz do Státního divadla v Ostravě, kde byl pan režisér Brynda. Ten se pak vrátil do Jihlavy.
Máte za sebou i spoustu filmů a seriálů. Na který nejraději vzpomínáte?
Někdy se podívám na internet a sama se až divím, co jsem všechno natočila. Něco si už vůbec nepamatuji, jako by to dělal nějaký jiný člověk. Opravdu moc hezký byl film Mrkáček Čiko paní režisérky Věry Plívové-Šimkové. Na ten mám pěkné vzpomínky, točilo se to s dětmi o prázdninách, potkala jsem se tam s Michalem Nesvadbou, Pavlem Novým. To byla velmi příjemná práce. Měla jsem proto velkou radost, že paní režisérka Plívová-Šimková dostala loni Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii.
Ano, navíc hezky při tom přebírání ceny mluvila. Ještě někdy zajedete do Jihlavy?
Vždy ráda přijedu se zájezdovým představením. Navíc máme chalupu u Humpolce, takže jezdíme s dětmi a vnoučaty moc rádi do jihlavské zoologické zahrady. Na tu já nedám dopustit.
Takže vy jste s Vysočinou pořád spojená.
No úplně.
Co vás dnes nejvíc zaměstnává v této divné pandemické době?
Teď jsme právě už druhý měsíc na chalupě, protože jinak nemůžeme nic moc dělat. Už jsem z toho trochu zoufalá, stýská se mi po práci. Ale aspoň dělám na zahradě a šiju roušky pro sousedy. Jsem na volné noze a mám jednu kamarádku houslistku, s kterou děláme pořady pro děti. Taky mívám večerní představení. Začneme asi až v září. Uvidíme, co bude. Všichni čekáme, až se to přežene.
