Na krokodýly jsem měl spadeno, už když jsme vyjeli koncem roku 1969 ze Sydney do Darwinu. Byli jsme tři a znali jsme se ze školy. Čímž bych rád naznačil, že jako tři Vršováci z Prahy jsme byli zelení a nezkušení až běda. Proto jsme se také vydali na cesty v tom nejhorším čase a trmáceli se centrální Austrálií v létě, tedy v tom největším horku.

Teploty byly nad čtyřicet, pravděpodobně blíže padesátce než čtyřicítce, ale my neměli ani teploměr, abychom je změřili. Každých padesát až sto kilometrů jsme museli zastavit ve stínu stromu a počkat, až nám přestane ručička ukazovat, že jsme opět přehřáli motor. V tom horku to vždy chvíli vzalo. Seděli jsme a čekali pod moskytiérou, kterou jsem koupil na spaní v noci, ale teď se nám hodila proti mouchám. Tehdá jich byly v buši miliony. Byly vtíravé, lezly do očí a při jídle i do pusy. Naštěstí (to píšu dneska!, tenkrát bych to štěstím nenazval) jsme toho k jídlu moc neměli, takže jsme „hodovali“ až večer před spaním a to už byly mouchy většinou zalezlé.

Tenkrát, abyste věděli, v Austrálii neměli dunk beatles, brouky hovnivály. Ti byli do Austrálie nasazeni až po pár dekádách, a to podle toho, jak je vypouštěla místní „Akademie věd“, zde zvaná a uznávaná organizace CSIRO (Commonwealth Scientific and Industrial Research). Ta je nejprve několik let studovala v jižní Africe, kde jsou přibližně stejné podmínky jako v Austrálii, a pak podle klimatu jednotlivých regionů je vypouštěla po celé Austrálii. Dá rozum, že hovnivál na Tasmánii musel být jiný než v Darwinu. Úleva, kterou to od dotěrného hmyzu přineslo, se nelehko popisuje těm, kteří nezažili dobu much.

Tenkrát ovšem trpěli hlavně venkovani včetně nás, krajinou cestujících dobrodruhů, což ale nijak nesnížilo naši touhu po dobrodružství. Obzvlášť ohledně krokodýlů. V městečku Normanton to bylo do Karumby, která leží na pobřeží mořského zálivu Carpentaria, už jen třicet kilometrů. Mínili jsme se v zálivu věnovat nejen krokodýlům, ale i plavání, neb nás horko opravdu sužovalo. Místní pumpař nám ale cestu do Karumby rozmluvil a tím nám asi zachránil život...

Už pršelo, prohlásil, do Karumby se dá jet až po mokré sezóně, až cesty vyschnou. Teď už tam je na stopu bahna a s tímhle, pohrdavě kývl k našemu autu, se tam nedostanete ani v suché sezóně...

My nevěděli nic! Ani rozdíl mezi suchou a mokrou sezónou, i když sám název těch sezón dával tušit, že ten rozdíl je podstatný. Představovali jsme si, že v mokré sezóně teda trochu prší a v suché ne. Kdepak by nás napadlo, že ta „trocha“ deště v mokré sezoně zaplaví celý kraj a musí se čekat, někdy měsíce, než voda opadne a dá se znovu cestovat. Samozřejmě až cestáři opraví poničené prašné silnice, jiné tenkrát na cestě z Normantonu nebyly.

Ostatně necelých padesát kilometrů za Normantonem, na cestě do Cloncurry, jsme uvízli v bahně při přejíždění brodu v řece. Vody v něm bylo po kolena a byla to voda značně teplá, takže jsme si libovali, že je jako kafe. Zatímco jsme se koupali, přijel z druhé strany od Cloncurry náklaďák a když řidič viděl naše uvízlé auto, sám zastavil. Aniž by cokoliv řekl, sundal s korby lano, lopatu a jal se hloubit jamku pod zadkem našeho auta. Pak si lehl na zem a lano uvázal někde u diferenciálu a naše auto vytáhl s pomocí náklaďáku z bahna zpět na cestu.

My jsme na něj hleděli s hanbou v očích, že se kvůli nám umazal, a nevěděli jsme, jak se mu odvděčit. Nabídli jsme mu tedy lahev piva z naší eski kde plavaly další tři lahve ve vodě z rozteklého ledu, kterým jsme piva původně zasypali. Ten člověk se nás zeptal, jestli to je všechno, co máme k pití, a když jsme přikývli, tak se nevěřícně podrbal na hlavě. Takovým tím pohybem jako by se ptal sám sebe ... kristapána, co já s nima udělám?... Pak se zeptal: A co byste dělali, kdybych tudy dnes nejel?

No, odpověděl jsem rozšafně, neb jsem z nás uměl nejlépe anglicky, počkali bysme, až pojede někdo jiný..

Hmmm.. tudy nikdo nepojede, tudy jezdím jenom já a nikoli v této době. Většinou jedu do města až v květnu, máte hrozné štěstí, že se mokrá sezóna opozdila a já jel ještě do Normantonu...

Pak nám ten dobrý člověk vysvětlil, že s takovým množstvím vody, co my máme v eski pro tři dospělé, se umírá během hodin! Nikoliv dnů, ale hodin!

Znovu šel a vytáhl z korby svého náklaďáku veliký plastikový kanystr a poručil nám, abychom jej naplnili vodou z řeky. Pak nám dal klacek a vysvětlil, jak přejet brod.

Já teď pojedu do Normantonu na policejní stanici, řekl nakonec, a nahlásím vás tam. Když se do rána do devíti hodin nebudete hlásit na policejní stanici v Cloncurry, vyhlásíme po vás pátrání. Rozumíte?

Na to se nedalo odpovědět jinak než pokývat hlavou...

Když ten dobrý muž odjel, pomalu jsme přejeli brod, já za volantem a Petr šel s klackem před autem. V brodu byly díry, ale díky naší opatrnosti a radám našeho zachránce jsme se jim vyhnuli.

Mám takový dojem, řekl Franta, že krokodýly hned tak neuvidíme... a měl pravdu. Krokodýly jsme museli odložit na později...