Sympatická režisérka Eva Toulová je talentovaná v mnoha směrech. Začala jako malířka, napsala také několik knih a nyní své nabyté zkušenosti a smysl pro komplexní tvorbu využívá při tvorbě filmů. Její nejnovější snímek Casting na lásku dorazí do kin o letošních prázdninách a nabídne divákům romanticko-komediální příběh o složitosti hledání partnera.
Jméno Eva Toulová není českým divákům neznáme, ale i tak poprosíme, abyste se v krátkosti představila…
Aktuálně se věnuji režii, především hranému filmu. Původně jsem studovala malbu a začínala jsem jako výtvarnice. Zatímco jsem se věnovala výstavám, dostala jsem se na FAMU, kde jsem tedy studovala film a následně jsem jich pár natočila.
Je vaše profese jedním z dětských snů, který se splnil, nebo jste původně chtěla dělat něco úplně jiného?
Má původní představa byla, že se stanu výtvarnicí. To mě totiž bavilo od malička. Jenže jak jsem to dělala dlouho, přestala mi samotná výtvarná forma stačit. Když jsem tedy na střední studovala malbu, začala jsem i psát a začala se rozhodovat, čemu se vlastně budu věnovat. Následně jsem si podávala přihlášky na vysoké školy, mezi nimi i výtvarnou, ale i na FAMU, protože mě pomalu začínala lákat režie. Přijímačky na FAMU proběhly jako první, a naštěstí pro mě dopadly dobře…
Momentálně připravujete film Casting na lásku. O čem bude?
Je to film především pro ženské publikum. Jedná se o romantickou komedii, o které si myslím, že je zatím to nejvtipnější, co se nám povedlo natočit. Hlavní hrdince je hodně přes třicet, zrovna se rozvádí s manželem a chce si najít nového muže. Absolvuje jedno rande za druhým, z čehož vychází celý název. Při tom randění se setkává s různými muži a každý je něčím zvláštní. Nerada bych prozrazovala, jak celý příběh skončí, ale žádné z těch rande se jí úplně nepovede.
Jak vás napadlo téma zpracovat?
S Terkou Petráškovou, hlavní představitelkou filmu, jsme se potkaly při natáčení jednoho seriálu. Oslovila mě s námětem na tapasky, tedy jednohubky, kde by byly různé scénky z nepovedených rande. Sice jsem si říkala, že něco podobného už tady bylo několikrát, jenže ona dokázala přijít hned s několika náměty, o kterých si myslím, že ještě zpracovány nebyly. Jak jsme si o tom nápadu povídaly, zjistily jsme, co všechno jsme obě zažily a celkově jsme si hodně sedly. Pak jsme natočily jedno rande, a nakonec se nám to rozrostlo do celovečerního filmu. Při tom všem jsme zjistily, že je to z našeho (ženského) pohledu velmi trefné.
Sice se jedná o komedii, ale jak vypadalo natáčení? Užila jste si zábavu, nebo to bylo náročné?
Upřímně mohu říci, že natáčení Castingu na lásku mě bavilo snad nejvíce ze všech, protože všichni jsme ho dělali velmi rádi. Já totiž kromě natáčení filmů dělám i klipy, reklamu nebo televizní tvorbu a zrovna u celovečerní filmu se jedná spíše o prestižní záležitost než o něco, co vás vyloženě uživí. A takové věci nejdou dělat, když vás nebaví.
Stalo se vám někdy, že něco nešlo při natáčení podle vašich představ?
Samozřejmě. Člověk se neustále učí a vyvíjí. Dost často jsme naráželi na problematiku toho, že jsme něco začali točit a náhle se nám do cesty postavil problém v podobě nedostatku budgetu. Měli jsme něco domluveného, měli jsme podepsaný sponzoring a ten nakonec nedopadl. Takže ve chvíli, kdy máte roztočenou věc a najednou musíte začít kvůli penězům dělat ústupky, je vždy na úkor kvality. Snažili jsme se ty ústupky minimalizovat, ale 100% to nejde a myslím si, že v tomhle by se mnou moji kolegové souhlasili. Nejčastěji se to promítlo ve snižování natáčecích dnů, a když něco točíte rychle, tak to nikdy není takové, jaký by to mělo být.
Jak jste si vybírala herce pro Casting na lásku?
My jsme se to snažili udělat tak, abychom si to užili i my. Nerada spolupracuji s problematickými herci, už jenom kvůli tomu, že natáčení beru jako zážitek. U Terezy Petráškové byla volba jednoznačná, protože byla spoluautorkou námětu. Zbytek jsme vybírali podle toho, koho máme rádi, kdo by se tam hodil, s kým jsme už spolupracovali. Na některé role jsme samozřejmě herce museli hledat, ale čerpali jsme hlavně ze známostí a předešlých zkušeností.
Scénář jste napsala sama. Kde berete inspiraci?
Pokaždé někde jinde. Člověk vychází primárně ze svých zkušeností. Tereza Petrášková vymyslela několik námětů, ale abychom měli i chlapský nadhled, zapojil se i producent Pavel Mědílek, který má s ženami bohaté zkušenosti. Zaslal nám několik nahrávek o tom, co zažil a my jsme pak vybírali to nejpikantnější.
Kromě psaní scénářů píšete i knížky, ale dokonce i malujete. Co vás naplňuje nejvíc? Režie, psaní či malování?
Jednoznačně natáčení. Ty zbylé profese jsou hodně osamocené, člověk si u nich sice oddychne, ale mě baví pracovat s lidmi, a jakkoli ten scénář napíšete, ve chvíli, kdy dojde na spolupráci s daným člověkem, vždy tomu dá něco navíc, co by vás při psaní scénáře ani nenapadlo. A tím to nabývá na hodnotě.
Lákalo vás někdy herectví?
To ani ne. Myslím si, že můj výstup by byl komický, a to v tom horším slova smyslu.
Co se psaní týče, máte oblíbené tvůrce, od kterých čerpáte nebo kteří vás ovlivnili?
Já se přiznám, že v tomhle ohledu jsem možná trošku dětinská. Ráda se vracím k autorům ze svého dětství. Moje nejzamilovanější knížka je Medvídek Pú, protože si myslím, že si v ní člověk najde úplně všechno, ale nedávno jsem četla třeba Dalajlámovu kočku… Jak člověk žije v hektickém světe, v literatuře se dá najít uvolnění. Ale zatím jsem pro sebe žádného zásadního autora nenašla.
Dá se říct, že se tedy občas ráda ztrácíte v literárním světě? Ať už při psaní či čtení?
Ztrácím se mnohem méně, než bych chtěla. V knihovně si vždycky napůjčuji minimálně desítku knížek, jenže pak se výpůjční doba krátí, a když si ji ještě prodloužím, stejně ve finále stihnu přečíst jen dvě nebo tři knížky. A jelikož se teď pohybuji spíše kolem natáčení, čtu spíše scénáře než knížky.
Na jakou ze svých vlastních knih jste nejvíce hrdá?
Sedmero vran. V rámci psaní této knížky jsem měla podklady od paní, která toho mnoho prožila. Při psaní mne hodně bavilo převádět její příběhy na papír a myslím si, že díky tomu je celé dílo mnohem hodnotnější.
Není tajemstvím, že jste na chvíli byla i zapsána v České knize rekordů za největší obraz nakreslený pastelkami. Jak jste tak velké dílo vytvořila?
Už při studiu na střední mě chytly velkoformátové věci a většinou jsme malovali figuru, maluje se 1:1 minimálně, ale já jsem si zvykla brát ještě větší papír, než jsem sama měřila. Popravdě ani nevím proč k tomu vlastně došlo. Nyní už maluji spíše decentně, v rámci prostoru v Praze, který se neustále zmenšuje.
Kdo nebo co vás nejvíce ovlivnil v tomto oboru?
Já mám obecně ráda expresionismus. Největší vliv na mě měli učitelé na střední škole. Co mi dali oni, se nedá srovnávat s žádnou další inspirací.
Jak zvládáte kritiku?
Já musím říct, že na tu nás na FAMU připravili perfektně. Tam nás kritizovali i desetkrát víc než potom v reálném životě a po absolvování školy jsem byla dostatečně otužilá. Určitě to neznamená, že se mě kritika vůbec nedotýká, ale vždy si z ní dokážu vzít to důležité. Hlavně vždycky rozlišuji, jestli se jedná ještě o objektivitu, nebo je to už neoprávněný lynč. Navíc sama vidím, jestli se věci povedly, nebo ne, ještě před tím, než přijde kritika, takže tuším, jaká bude zpětná vazba. Navíc film je velmi komplexní dílo. Máte určitý počet natáčecích dní a nastanou věci, které neovlivníte a stačí, aby se změnilo počasí nebo vám vypadl jeden člověk, jeden článek a všechno je jinak. I když se na všechno snažíte stokrát připravit, vždycky se stane něco nečekaného. Tyhle věci pak divák nevidí, vidí jen finální produkt, který není, ale nic s tím už neuděláte, protože se tomu nedalo předejít.
Pokud k podobným problémům dojde, kdo jej řeší? Vy, nebo producenti?
Záleží, co se stane, ale rozhodující slovo má vždycky producent. Stalo se nám, že ve tři v noci nám napsala herečka, že nemůže dorazit na plac, a ještě jí zbývaly dotočit dvě scény z pěti. Pak tedy začnete vymýšlet varianty na druhý den, jak se to dá natočit, aby došlo k nejmenším škodám. Možné řešení se navrhne producentovi, který je zase ovlivněn datem premiéry, má něco domluveno se sponzory a teprve tehdy si řekneme, jestli navržené změny můžeme provést.
Viděla jste v poslední době nějaký film, který se vám hodně líbil?
Viděla jsem Vlastníky, Nabarvené ptáče. V New Yorku jsem byla na projekci Jokera. Na něm se mi líbilo především to, že se jednalo o komiksový film, kde hlavní postava nebyl žádný superhrdina, ale normální člověk, čímž byl ten příběh mnohem silnější.
Kdybyste měla říct tři slova o Castingu na lásku, jak by to byla?
Ono je to těžký, protože mám hodně zážitků, které by čtenáři nejspíš nepochopili a ta tři slova by pro ně nic neznamenala. Ale abych to tedy usnadnila – vtip, romantika a rande.
Co plánujete dál?
Já už jsem se dostala do fáze, kdy se člověk režií živí a dělá spíš komerčnější věci. Velmi ráda bych si někdy udělala umělecký film, jenže u toho je problém najít producenta. Pak se může stát, že do toho člověk dá hodně energie, ale uvidí to jen pár desítek nebo stovek lidí. Ale bylo by hezký něco takového natočit, třeba ve stylu Jokera.
Lákají vás nové technologie u filmu?
Například drony používáme. Točili jsme s nimi poslední část dokumentu Camino na kolečkách, kdy jsme pořídili opravdu nádherné záběry, zvlášť v poměru cena/výkon. O virtuální realitu se sice zajímám, ale zatím si nemyslím, že je to v takové fázi, aby to bylo koukatelné…
