Jan Burian se domnívá, že posuzovat podmínky provozování divadla nebo scénických umění v jednom segmentu s provozem kin není dobré a vytváří se tak dojem, že jde o podobné aktivity. „Jsou tu dva zásadní rozdíly, v případě divadla vždy jde o živé vystoupení a to se většinou musí před tím zkoušet a připravit čili provoz divadla lze obnovit pouze při povolení zkoušení v plném počtu a bez roušek.“
  |
Vysvětluje, že v Národním divadle je při představení v opeře více než osmdesát muzikantů, standardně sedmdesát členů sboru a ještě sólisté. „To je dvě stě lidí na scéně, kteří budou hrát pro sto diváků? To vypadá hodně divně, že? Navíc provoz velkých vícesouborových divadel je provázaný a nemůžeme hrát ani činohru pro málo lidí. A i když chápeme požadavek, aby se lidé neshlukovali ve foyeru, v bufetech, na toaletách a podobně, nemůžeme to zaručit. Podmínky se samozřejmě liší, ale naše kamenná divadla vesměs vznikala v 19. století, mají úzké chodby jako třeba historická budova ND, tam nejsou často ani dva metry na šířku,“ dodává a zdůrazňuje, že divadlo se významně odlišuje od kin náklady na provozovaná představení. „Kino má zakoupené filmy a jeho bezprostřední náklady spočívají ve spuštění digitálního přístroje na promítání, a tak se to tudíž i pro sto lidí může vyplatit. Zatímco všechna divadla jsou ekonomicky nastavená tak, že z tržeb musí uhradit všechny variabilní náklady, to znamená energie, honoráře, spotřební rekvizity, dekorace, kostýmy, hasiče, uvaděčky a zvýšené náklady na úklid.“ Podle Buriana si Národní musí vydělat až čtyřicet procent rozpočtu a jsou v tom i energie.
„Při představení běžně svítí dvě stě padesát světel o výkonu 1000 wattů. Musíme mít rozumnou obsazenost sálu, a proto sledujeme průměrnou návštěvnost, a i když klesne pod 60 procent, představení se přestávají hrát, protože jdou do ztráty. V opeře je navíc další specifikum, a to jsou zahraniční hosté. Je sice hezké, že mohou přijet do Česka, ale také nám je musí třeba z Británie pustit.“
Divadla nestačí reagovat na rychlé změny
Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser oceňuje zájem vlády o divadla, ale říká, že rychlost změn je taková, že divadla nejsou schopná reagovat. „Jsme ti poslední, s kterými se to konzultuje. Na schůzce koncem minulého týdne s ministrem Zaorálkem a epidemiologem Maďarem jsme zdůrazňovali, že abychom mohli hrát, musíme zkoušet a nemáme nastavené podmínky, abychom mohli pracovat s kolektivními tělesy.“ Glaser rekapituluje, že když přišel první plán uvolnění, byla divadla na posledním místě a s padesáti diváky, takže zejména velká divadla vyhodnotila, že do konce sezony nemají šanci. „My v Brně jsme například začali rekonstrukci Reduty, abychom tam třeba mohli v létě hrát. Nedokážu odhadnout, zda se lidé budu bát chodit do divadla, naši diváci říkají, že se těší. Myslím ale, že to bude na každém z nás, jak se rozhodne, i Rastislav Maďar na naší schůzce říkal, že nyní je třeba od společné zodpovědnosti, kterou za nás převzal stát, přejít k té osobní. Zítra se bude konat porada epidemiologů na ministerstvu zdravotnictví, která by měla řešit kulturu, a tam doufejme naše stanoviska a zkušenosti budou mít nějakou váhu “
Jan Burian říká, že je nutné uvědomit si specifika oboru. „Hrozně nerad bych se ale ocitl v situaci, že jsme věční kverulanti, že už můžeme hrát, a zase si něco vymýšlíme,“ doplňuje. Říká, že se to obtížně vysvětluje: „Ani nevíme, jestli orchestr může hrát bez roušek, jestli vůbec těch sto diváků přijde. A pak také máme některá představení vyprodaná, tak co s tím, to máme diváky zase přehazovat? Stanislav Moša, ředitel Městského divadla Brno, udělal vtipný výpočet, kdyby měl hrát prodaná představení pro sto diváků, musel by každé hrát sedmkrát a nestačil by to ani do konce roku dohrát a musel by náklady také platit sedmkrát.“
Ředitelé divadel se vesměs shodují, že nejprve se musí povolit normální zkoušení, pak se musí zapojit zahraniční hosté a pak by mělo přijít povolení hrát podle kapacity. Málokdo si uvědomuje, že divadlo je ze své podstaty velice tělesné a bez živého kontaktu jej nelze provozovat. Martin Glaser upozorňuje, že otázka umělců z ciziny je stěžejní i pro podzimní operní festival Janáček, který Národní divadlo Brno pořádá. „Bude se konat se změnami programu, i když pořád doufáme, že půjde dovézt scénografii ke Carsenově zahajovacímu představen Janáčkova Osudu. Řadu zahraničních inscenací musíme nahradit českými produkcemi.“
Jan Burian upozorňuje i na další úskalí. „Můžeme hrát bez roušek, ale všichni kolem jeviště mají být v rouškách a diváci také. Například nastane rychlý převlek a garderobiéři musejí sahat na herce, to jinak nejde a takových situací je nespočet. Prostě živé provozování nemůže běžet pod takovými restrikcemi. Také nehrajeme od začátku března, musí se všechno přezkoušet,“ upozorňuje Burian a připomíná, že řešením by mohlo být i to, že umělci a zaměstnanci, kteří mají zdravotní potíže a cítí se ohroženi, by mohli být na neschopence. Diváci nechť si pak své riziko zváží sami. „My uděláme, co bude možné, prostory vydezinfikujeme a uklidíme. Bylo nám sice řečeno, že divadlo nemůže odpovídat za to, že se v něm někdo nakazí, ale to není směrodatné, žádný soud nic takového neřekl a nakonec se někdo vytasí s tím, že divadlo nezajistilo hygienické podmínky. Podobné případy totiž známe.“
