Nejvyšší mediální pozornost si v posledních týdnech usurpuje pandemie nemoci COVID – 19. V jejím mediálním stínu se však odehrává množství událostí, které by naší pozornosti neměly uniknout ani za stavu nouze.
Četnost návrhů, které ničí demokratický ústavní rámec života v naší zemi, za posledních pět týdnů překročila všechna předchozí krizová období, která jsme dosud zažili. A těch nebylo málo.
Názorové skupiny, které se dříve krčily na okraji společenského spektra, začínají ovlivňovat hlavní proud veřejné diskuse a potichu významně posilují svůj vliv.
Namátkou: komunista Filip by chtěl, aby veřejné dotace dostávaly jen neziskové organizace, které slouží zájmům státu, rozuměj vlády, která je u moci. Největší množství takovýchto nápadů však pochází z vládní kuchyně. Úlety profesora Prymuly o zavření hranic na dva roky, zákazu slevových akcí v obchodech, aby se neshlukovali zákazníci, nebo zákaz kouření kvůli nošení roušek jen vytvářejí vhodnou atmosféru, jsou testovacími balónky akceptovatelnosti změny poměrů, které pak přicházejí vzápětí. Připomeňme: omezení účasti novinářů na tiskovkách vlády, návrh zákona o přiznávání majitelů společností, který však výjimkou pro svěřenské fondy vycházel vstříc zájmům premiéra Babiše, zdání, že omezení shromáždění se mohou týkat i činnosti samospráv. Ani návrh ministra obrany Lubomíra Metnara na převzetí veškeré moci za mimořádných okolností premiérem, právnicky zpracovaný Cyrilem Svobodou, není jen nahodilostí.
Po 27 letech od platnosti Ústavy České republiky lze pozorovat konkrétní tendence chování jednotlivých ústavních institucí. Zatímco od politické krize ve druhé polovině devadesátých let se v době opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD hovořilo o slabých vládách, což vyústilo ve změnu volebního zákona, který platí dodnes, působení prezidenta v ústavním pořádku se v dlouhodobém kontextu věnovalo málo pozornosti. Již Václav Klaus v době českého předsednictví v Evropské unii (březen 2009) prostřednictvím blízkých poslanců Tlustého, Ranience a Schwippela položil vládu Mirka Topolánka. Ústavu stihl Václav Klaus porušit vícekrát, například když dlouhodobě odmítal navrhovat ústavní soudce nebo když se pokoušel nad rámec svých kompetencí odvolávat soudce Nejvyššího soudu, a své pravomoci zneužil, když vyhlásil v dosud neobjasněném zákulisí připravenou hanebnou amnestii.
Současný prezident Miloš Zeman nabízel již ve volební kampani konec pravicové vlády premiéra Petra Nečase. A policejní akce plukovníka Šlachty s obsazením Strakovy akademie zásahovou jednotkou přispěla k pádu Nečasovy vlády. ODS poté navrhla na premiérku Miroslavu Němcovou a předložila prezidentu Zemanovi dostatečné množství podpisů poslanců, kteří se zavázali ji podpořit. Miloš Zeman obešel ústavu a jmenoval vládu, kterou sám připravil v čele s Jiřím Rusnokem, a učinil vše, aby ji vnutil Poslanecké sněmovně. Hodlal k tomu využít rozkolu v ČSSD a Karolíny Peake z Věcí veřejných. Plán selhal. Rusnokova vláda důvěru nezískala, ale bez opory v ústavě vládla řadu měsíců až do voleb. Před volbami prezident Zeman v uskutečnění svého záměru pokračoval. Stranická klika v ČSSD vedená Michalem Haškem se pokusila odstavit z regulérního vedení strany jejího předsedu Bohuslava Sobotku, aby se již nemohl podílet na povolebních vyjednáváních a vzniku nové vlády. Ustrašený ohlašovatel stranického puče Roman Onderka působil tak nejistě, že i tento pokus selhal a Bohuslav Sobotka z vedení strany neodstoupil. Po volbách následoval poslední Zemanův pokus převzít vládu za pomoci Michala Haška, takzvaný Lánský puč. Ale i tento krok vzhledem k prozrazení v médiích a Haškovu lhaní v televizi v přímém přenosu zkrachoval. Ve dvojích volbách propadla opakovaně prezidentem protěžovaná hnutí jako strana Strana práv občanů Zemanovci a prezident Zeman byl nucen hledat jiné partnery než dosud. Vítězné hnutí ANO 2011 nedokázalo samo sestavit vládu a prezident Zeman napomohl jak vytvoření vládní většiny ve sněmovně spolu s ČSSD a komunisty, tak parlamentní pojistky ve spolupráci s novou Okamurovou partou. Do vlády Andreje Babiše nominoval prezident několik svých stoupenců. Jedním z nich je i Lubomír Metnar.
Po Karolíně Peake a Michalu Haškovi je Lubomír Metnar třetí figurkou na Zemanově šachovnici a také spolu s Andrejem Babišem protagonistou třetího pokusu o změnu politických poměrů a ústavního pořádku v České republice. Současná Zemanova partie však ještě neskončila stažením jeho návrhu z jednání vlády. Podpora prezidenta pro co nejdelší dobu uzavření hranic a co nejpřísnější karanténu vytváří příležitost brzy se prosadit. A pokud to ani tentokrát nevyjde, za rok a půl jsou parlamentní volby, v nichž Zemanovi nakloněné subjekty mohou získat ústavní většinu a uvolnit cestu k prosazení prezidentova plánu zbavit navždy parlament rozhodujícího vlivu na chod státu.
Pokušení českých prezidentů změnit ústavní pořádek již není nahodilostí, ale symptomem posledních patnácti let domácího politického vývoje. Na oba poslední české prezidenty projednával parlament podání ústavní žaloby. Přímá volba prezidenta s omezením možnosti bránit se jeho excesům ze strany parlamentu (žalobou k Ústavnímu soudu) vychýlila rovnováhu pravomocí a odpovědnosti ústavních institucí. Zdá se, že pokud stoupenci parlamentarismu z řad dnešní opozice nic úspěšně nepodniknou, v budoucnosti nebude prezidentská funkce ani tak reprezentací státu, jako svorníkem propojujícím nejvyšší pozice v čele státostrany a vlády, s vyloučením rozhodující role parlamentu, jako tomu bylo za komunistických prezidentů.
Důležitou součást tohoto vývoje představuje i zahraničněpolitická orientace země. Snaha o uzavřenost se krok za krokem dlouhodobě prosazuje od odmítnutí přijetí jakýchkoli uprchlíků přes odmítnutí přijetí eura. Jedná se o reakci širokých vrstev české společnosti a politiky dlouhodobě prosazované představiteli typu Václava Klause, Miroslava Sládka a Tomia Okamury na revizi „návratu do Evropy“, rozhodnutí, které česká politika přijala v 90. letech. Představa opozičních „národně“ orientovaných stran, že lze od sebe oddělit domácí vývoj i zahraniční orientaci země, vzala definitivně za své při poklonkování čínskému velvyslanci na letišti v Pardubicích. Tak, jako se Klement Gottwald jezdil do Moskvy učit, jak zakroutit demokracii krkem, tak jezdí Miloš Zeman do Pekingu obdivovat, jak čínská komunistická strana dokáže stabilizovat společnost. Revize vnější politiky a prosazení změny domácích poměrů byly odjakživa spojenými nádobami. Ve stále více izolacionistickém seskupení zemí Visegrádu získává svými kroky vůdčí postavení Viktor Orbán. Je proto nejvyšší čas, aby čeští demokraté začali hledat vzory pro inspiraci jiným směrem. Naší proevropské orientaci by mělo být rozhodně bližší Německo a Rakousko. Jejich politický systém je i vhodným středoevropským příkladem, jak dlouhodobě zachovat parlamentní systém vlády, který se zrodil ze zkušenosti přerodu od totalitního režimu a navíc netrpí tendencemi k destabilizaci z úřadu prezidenta.