Po osmi letech mohl mít mužský plážový volejbal zastoupení na Letních olympijských hrách. Česká dvojice Ondřej Perušič a David Schweiner byla na počátku celosvětové sportovní pauzy v top formě a ocitla se na příčce zajišťující účast v Tokiu. „Vlastně to teď ani neřešíme,“ říká Perušič. Blízký rodinný příslušník Perušičova italského trenéra totiž zemřel, a tak obavy o olympiádu překryla obava o zdraví a osud trenérů a jejich rodin.
Ondro, jak zvládáte tohle zvláštní období?
„Vcelku dobře, díky za optání. Zdraví drží a všem blízkým taky, to je nejhlavnější.“
Jste doma v karanténě?
„Jojo, jsem doma v Praze. Z turnaje v Mexiku, který se rušil, jsme se vraceli přes Paříž, takže karanténu samozřejmě držím.“
Půjdu rovnou k věci. Olympiáda v Tokiu se o rok odložila. Kdy jste začali pociťovat, že by k tomu mohlo dojít?
„Vlastně až když se zrušila oficiálně. Musím říct, že jsme samozřejmě pociťovali mnohem dřív, že se něco děje. Nejdřív nám zrušili turnaje v Číně, které byly v plánu na leden. Pak se rušil Írán, Dauhá bylo v ohrožení. My jsme ještě v polovině března odletěli do Mexika, ale ani tam už se turnaj nehrál. Pak přišlo oznámení o olympiádě, takže bylo jasné, že ani další turnaje se neuskuteční. A je to samozřejmě dobře.“
Přitom trvalo, než Tokio odložení potvrdí. To nemohlo být úplně nejpříjemnější čekání. Bylo to dennodenní téma?
„Dennodenní zrovna ne, ale slůvko jsme o tom občas prohodili (usměje se). Probírali jsme to, ale ne nějak zásadně. Spíš jsme poslední dny byli zahlcení řešením otázky, jestli se budou hrát kvalifikační turnaje. To byla témata, která jsme řešili vlastně pořád.“
Ale určitou nápovědu mohly dát třeba svazy jednotlivých států. Například ten kanadský jako první prohlásil, že své sportovce nevyšle.
„Ale to už bylo ve chvíli, kdy se zastavovaly všechny sporty, a hlavně se začaly odkládat velký turnaje, které byly plánované na léto. Člověk samozřejmě vycítil, že se to nakonec dotkne i toho Tokia.“
A jak se k vám dostávaly informace o krocích olympijského výboru?
„Běžnou cestou. Ve chvíli, kdy se rušily kvalifikační turnaje, tak jsme byli ve spojení s volejbalovým svazem a s Mezinárodní volejbalovou federací. Pokud jde o olympiádu, bavili jsme se taky jen s volejbalovými svazy. Celou dobu se řešilo a vlastně pořád řeší, jak to udělat s kvalifikací. Jestli bude třeba menší počet kvalifikačních turnajů, nebo jestli se bude dohrávat všechno. Před odložením Tokia jsme všichni z volejbalu řešili, jak by se vše mohlo zorganizovat během tak krátkého času. No, a po odložení je na stole jiná klíčová otázka.“
Kdy přesně olympiáda bude.
„Přesně. Tím, že bude až za rok, tak teď naštěstí není třeba nic dělat překotně a ve spěchu. Mezinárodní olympijský výbor oznámil, že olympiáda bude příští rok, nejpozději v létě, takže ve hře je i jarní termín. Pokud by existovala možnost odehrát třeba od září zbytek turnajů, tak by se dohrálo vše, co nám teď schází.“
O to víc to mrzí, když jste nyní na skvělé patnácté kvalifikační příčce. Co byste řekl k situaci v kvalifikaci těsně před sportovní pauzou?
„V současné chvíli to vypadalo na postup osmnácti dvojic. My byli na patnácté příčce, ale bylo to tak, že těch čtrnáct dvojic nad námi už má postup skoro na dosah. Jsou velmi blízko. My a zhruba dalších osm dvojic jsme se měli o zbylá čtyři místa pobít, ale momentálně jsme na tom z nich byli nejlíp.“
Kdy přesně jste si v týmu řekli, že je reálná šance se dostat do Tokia?
„Tam bylo několik zásadních milníků. První byl v roce 2012, když oznámili, že se budou konat LOH 2020 v Tokiu. Tehdy za mnou přišel táta a říká mi: Hele, tak bys asi mohl začít něco dělat, ne? No, tak takhle to začalo. (směje se) Pak jsme začali hrát společně s Davidem, v roce 2016 jsme jezdili víc do zahraničí. To už jsme o olympiádě mluvili, ale neupínali jsme se k ní. Nebylo to tak, že bychom chodili spát a vstávali s jedinou utkvělou myšlenkou, že musíme dřít jako koně, abychom se prokousali na olympiádu.“
Tak jinak. Kdy jste si sám řekl, že se to vážně může povést?
„V létě 2019. Celá loňská sezona se nám povedla a začali jsme šlapat jako hodinky. Pokud teda pominu Mistrovství světa a Evropy. Na dvou největších akcích v minulém ročníku jsme zrovna úplně nepředvedli šikovný český ručičky. (směje se) Ale v tom loňském létě jsem si sám pro sebe řekl, že je to laťka, která se nám může podařit a že to není utopie.“
O to víc muselo aktuální odložení zabolet. Byl jste naštvaný, smířený, nebo smutný?
„Hm, zvláštní pocity, takový smíšený. Nejhorší byla asi ta nejistota. Člověk pořád kalkuluje s tím, že musí na jaře máknout, aby se na olympiádu dostal. Pak se ruší turnaje a na základě světový pandemie to vypadá, že se díky tomu dostane na olympiádu. Ale! Chce se člověk dostat do Tokia kvůli tomu, že kvalifikaci zkrátila pandemie?“
Začínám rozumět těm smíšeným pocitům.
„Ale podívat se na olympiádu a reprezentovat Česko je sen. Pro sportovce nic víc neexistuje. A pak se to během pár dnů úplně změní a olympiáda bude až za rok. Těch změn a emocí bylo v tak krátkém časovém období hrozně moc. Jasně, neskáču do stropu radostí, vždyť nejdřív to vypadalo, že jedeme a aktuálně budeme muset o postup hodně tvrdě bojovat. Na druhou stranu je samozřejmý, že tohle ve srovnání s tím, co se děje ve světě, vážně nejsou trable.“
Rozumím, není jednoduché všechno vnitřně vstřebat, ale zároveň člověk ví, že to z hlediska současných, celosvětových problémů není zásadní problém.
„Sám bych to neřekl lépe.“
Strach o zdraví trenérů
Váš trenérský tým pochází z Itálie. Jsou doma?
„Jo, všichni jsou v Itálii. Společně jsme byli v Mexiku. Oni se pak okamžitě vrátili k rodinám, což je jasný. Tatínek Andrey Tomatise, to je náš hlavní trenér, je věkově v nejvíc ohrožené, rizikové skupině. Proto Andrea letěl z Mexika hned do Říma, kde jeho táta bydlí.“
A další dva trenéři? Jsou v pořádku?
„Naštěstí jo. Kondiční trenér je taky z Říma. Ten je teď se svou manželkou, nedávno se vzali. Oba jsou v pořádku. Asistent trenéra bydlí v Rimini, které leží severněji a tam situace, jak oba víme, opravdu není růžová. Není tak kritická jako třeba v Lombardii, ale je to dost zlé. A strejda asistenta trenéra se bohužel nakazil koronavirem a zemřel. Takže myšlenky nám teď ubíhají úplně jiným směrem, než je sport a termín olympiády.“
To naprosto chápu.
„Snažíme se být hodně v kontaktu. Obden, nebo alespoň každé tři dny, si voláme a podporujeme se. Ale musíme samozřejmě pořád trénovat. Kondiční trenér, protože je v karanténě a asi se nudí, nám na dálku zaplnil celý příští týden tréninky.“
To jste mi nahrál na další otázku. Co domácí příprava?
„Máme to rozdělené na tři části. První část je domácí posilování. Taková ta klasika. Zvedáme doma činky, nebo kettlebelly. Druhá část se snaží simulovat alespoň trochu trénink na písku, to jsou kratší cvičení v intenzivním tempu. Takže si chodím na zahradu skákat a běhat krátké a intenzivní úseky. A poslední jsou strečinková cvičení na protažení a mobilitu těla.“
A veškerý program dostáváte od kondičního kouče na dálku z Říma?
„Přesně tak. Zatím máme rozvržený plán pro dobu karantény po našem návratu ze zahraničí. Pak se budeme snažit, aby do Prahy co nejdřív dorazili trenéři. Teď samozřejmě nikdo netuší, kdy to bude vůbec možné. Hlavní je pro nás všechny zdraví. Ostatní už ovlivnit můžeme, budeme se alespoň snažit. A rozhodně nás to všechny stmelilo.“
