Lidé dodržovali opatření kvůli koronaviru „na dvojku“

Tak kde byly největší rezervy?

„Největší rezervy byly určitě ve vyloučených lokalitách a také bezdomovci se zprvu nechtěli podrobit nařízením a tomu, že jsme jim nemohli tolerovat shlukování. Nakonec ale vzali na milost i používání roušek, které jsme jim mohli v určitém čase poskytnout místo těch různých převázaných hadrů, které měli místo nich. Jejich situace ale byla samozřejmě specifická, když měl člověk „vycházet“ prakticky jen za prací, koupí potravin nebo léků.“

Republiková policie ale hlásila největší problémy „u krmelce“ v Sadech Bedřicha Smetany.

„Je pravdou, že v poslední době s uvolněním pohybu pro sportování a pobyt v přírodě i my zde musíme řešit problémy se shlukováním a konzumací alkoholu v místech, kde je to zakázáno vyhláškou. Z okénka tu vydávají čepované pivo, svoje povinnosti si splní, vyvěsí zásady bezpečnosti – roušky, dva metry odstupy, upozorňují i na platnost vyhlášky, která zakazuje pití alkoholu ve všech parcích, ale když ta konzumace není možná v rámci jejich prostor, tak je to celé nedořešená věc, protože to by lidé s tím pivem ve skutečnosti museli jít někde do Starého Města, protože zákaz platí v parcích i do sta metrů od každé provozovny.“

Ale asi jste spíš domlouvali, než že by lítaly pokuty, ne?

„Samozřejmě, to jen sociální sítě to chtějí vidět jinak. Přitom do této chvíle nemáme možnost řešit prohřešky proti nouzovému stavu pokutou. Shlukování nebo nenošení roušky musí jít do správního řízení a je to v současné době v rukou krajské hygienické stanice. My můžeme pokutou řešit maximálně neuposlechnutí výzvy. Podnětů pro správní řízení máme nyní zhruba 140 a vzhledem k tomu, že jen od občanů registrujeme okolo tří set oznámení na nedodržování nařízení vlády, je jasné, že jsme upřednostňovali domluvy a poučení. Samozřejmě jsme ale nemohli být úplně benevolentní nebo dokonce nečinní, protože radnici se podařilo velice aktivním přístupem situaci s koronavirem zvládat, i když ve městě byl nejvyšší počet případů v regionu. Kdyby opatření města nešly ruku v ruce s dohledem nad jejich dodržováním, tak by to nemělo žádnou logiku a zvrhlo by se to. Přísnější jsme byli ale hlavně tam, kde si to situace vyžadovala, zejména u stížností, které souvisely s velkým počtem osob. Ale lidé si vesměs dali říct.“

Takže frýdecko-místečtí občané se celkově vzato chovali docela uvědoměle?

„Nebylo to úplně na jedničku, ale zaslouženou dvojku určitě. Naši občané ve městě se chovali velice slušně a zodpovědně, někteří dokonce až příliš, protože třeba na svých soukromých zahradách jsou vidět při práci s rouškami, ale pokud jsou se svými členy domácnosti, tak nemusí. Musí si uvědomit, že rouška chrání druhé, ne je. Prostě k tomu musí přistupovat lidsky a s rozumem, jako se o to snažíme my.“

Minimálně v jednom případě se ale ohledně vašeho přístupu strhla pěkná mela. O co vlastně šlo?

„Kontroly děláme hlavně z preventivních důvodů, až pokud si nedá někdo říct nebo je s ním problém opakovaně, potom přistupujeme k represím. Vyhrotilo se to jedinkrát, když nepočítáme incidenty s bezdomovci, kteří jsou specifickou skupinou po všech stránkách. Nejhorší to bylo s jistým panem doktorem, který se svou rodinou neměl roušku a pohyboval se zrovna v problémové lokalitě, kde jsme prováděli pravidelný dohled, protože romská komunita tu měla problém se shlukováním i nošením roušek. Nemohli jsme zrovna jemu dávat nějakou výjimku, byl by to špatný příklad, který by se otočil proti nám, ale pán to vyhrotil naprosto zbytečně sám. Hlídka mu jen ze staženého okýnka vozidla připomněla, že platí určité nařízení, ale on na ni hned slovně zaútočil, že je doktor a ví, k čemu roušky slouží. Kdyby si je nasadili, celá věc by skončila. Jenže pán byl arogantní a strážníci si museli zachovat autoritu, protože bez ní by těžko mohli uspět v případech, které jsou třeba mnohem vážnější a bez respektu by je vůbec nemohli řešit. Pokud bychom nebyli bráni vážně, bude z toho anarchie, která nemá nic společného s demokracií. Nemohli bychom lidi chránit.“

Podobně těžké jste to měli s bezdomovci?

„S nimi je vždycky potíž, protože ví, že si na nich nic nevezmeme. Ale po intervencích vůči nim si zvykli, že musí nasazovat roušky, uvědomují si tu povinnost. Vyzýváme je neustále, ať nejsou ve skupinách na místech, kde chodí spousta lidí, a situace se hodně zlepšila. Bývali hodně na náměstí nebo třeba u Krakenu, ale v současné době jsou vidět spíše sporadicky, i protože část se jich podařilo i umísit do příslušných zařízení v rámci terénní sociální práce.“

Jak moc se změnila v době nouzového stavu vaše činnost?

„Především jsme museli snížit činnost v okolních obcích, kterou jsme vykonávali smluvně nad rámec města před nouzovým stavem. Výkon naší služby je směrován na kontrolu opatření ve městě, stranou šly některé dopravní úkoly, strážníci samozřejmě nejsou na přechodech u škol a podobně. Ale jsme zase pravidelně v nemocnici u odběrového místa, kde byl ze začátku jednu dobu problém, protože vozidla tvořila kolony zasahující až do nepřehledné zatáčky, ale už se to zklidnilo. Hlavním úkolem tady zůstává plynulost dopravního provozu, ale současně zajišťujeme bezpečnost zdravotnického personálu a spolupracujeme se zdravotníky, kdy v případě potřeby dáváme řidičům pokyny a rady, jak postupovat. Podávali jsme informační servis zejména pro ty, co přišli bez objednání o své vůli. Nyní už se znovu otevřel magistrát, takže v hlavní budově máme po celou dobu strážní službu i strážníka, pomáhají s organizací příchozích, usměrňují provoz.“

Personální problémy s ohledem na ošetřovné, karantény a nemocenské jste neměli?

„V karanténě se ocitli jen dva zaměstnanci, jeden byl v cizině, jeden v krátkodobém styku s osobou v karanténě, ale u obou to byla jen preventivní záležitost, ani jeden neměl onemocnění. Na ošetřovném jsme měli doposud jen tři zaměstnance, pár nemocenských, takže pro výkon služby máme čtyři desítky lidí, průměrně do deseti lidí ve čtyřsměnném provozu. Celkově máme stále podstav, ale to teď není téma dne, protože jsou omezeny i všechny potřebné procedury k nabírání nových strážníků.“

Vy jste u městské policie už skoro třicet let. Tak bylo to teď největší drama?

„Spíše jiný styl práce, ale nic zas až tak dramatického. Spíše psychický tlak na strážníky venku, přece jen jsou v první linii, nebo jedné a půlté řekněme, mají své rodiny, musí neustále dodržovat bezpečnostní pravidla, ale město zajistilo dostatek dezinfekčních prostředků i ochranných pomůcek, nejen roušky, ale i respirátory, štíty, brýle, rukavice. Zvládneme to. A děkujeme všem občanům, co se chovají na jedničku.“