Radosti Jany Jůzlové - první čtvrtletí 2020

Přiznám se – moc nevím, jak v současné situaci psát o radostech bezproblémového života mezi knihami, hrami a seriály. Sice by se mohlo zdát, že karanténní pobyt doma na náplni našeho života moc nemění, ale tak jednoduché to bohužel není. Naši domácnost, tak jako hromady domácností našich přátel a známých, živí knižní sektor, který je momentálně kvůli omezujícím opatřením ve značných problémech. Nechci se v článku, který má být o radostech, pouštět do rozborů, vysvětlování ani fňukání, takže jen krátce. Možná jste podobné výzvy už zaregistrovali, možná ne, ale pořád platí: pokud chcete, aby vaše oblíbená nakladatelství v budoucnu byla schopna vydávat nějaké knihy, z nichž budete mít radost – teď je ta pravá chvíle, abyste je podpořili. Kupujte knihy! Ideálně přímo u nakladatelů. (Od chvíle, kdy jsem tento úvodní odstavec psala, se už stihla otevřít knihkupectví, což je super, ale je potřeba, aby do nich chodili lidé a pilně nakupovali. Tak do toho! Kupujte knihy prostě kdekoli…)
A teď k tomu, co stojí za pozornost z radostnějších začátků tohoto podivného roku.

Začněme knihami, napřed překladovými

Hned na přelomu roku jsem splatila velký dluh a přečetla jsem první díl Zlomené země od N. K. Jemisinové (díl se jmenuje Páté roční období), což jsem udělala pěkně vychytrale, protože jsem aspoň mohla rovnou přečíst i díl druhý – Bránu z obelisků. Ke knize jsem původně pociťovala určitou nechuť, protože ji všichni moc vychvalovali, ale současně anotace a veškeré popisy byly… divné. Nelákaly mě. Pokud jste na tom byli podobně, zkuste to taky překonat, jinak se ochudíte o vážně parádní a originální kus moderní fantastiky – zajímavý svět, výborné postavy a spousta aplikované geologie a geologické magie. Třetí díl Kamenné nebe by měl vyjít na podzim 2020. 
Podobný dluh jsem cítila vůči Jeffu VanderMeerovi, od kterého jsem nikdy nic nečetla. Jak přesně nyní došlo k tomu, že jsem sáhla po novém románu Borne? Nejsem si jistá… Podivné město po katastrofě, podivná „Společnost“, která tam za všechno může, podivné biotechnologie a podivná tvorstva, postapo krajina a v tom všem žena Rachel, která se živí hledáním a sbíráním věcí, co by se daly využít, muž Wick, který ty věci využívá a vytváří jiné, a tak spolu mají takový užitečný vztah… a spolu s nimi Borne. Cosi, co na začátku vypadalo jako něco mezi mořskou sasankou a olihní, postupně se to naučilo mluvit, takové trochu děsivé „dítě“, které dítětem ale vůbec není. Celý ten příběh je vlastně surrealistická snová vize s občasnými nepříjemnými brutálními kousky a někdy naopak vysloveně pohádkovými a hravými kousky. Rozhovory s Bornem jsou současně roztomilé, komické i zneklidňující. Děj za moc nestojí, ale to se snům stává, a pozitivní konec u mě vedl spíš k pokrčení ramen než k pocitu završení. Ale vypadá to, že je to první díl něčeho většího, tak uvidíme.

A teď naopak něco z toho méně „hodnotného“ konce literatury.
Šestým dílem s názvem Probuzení skončila romanticko-hororová série Hřbitovní královna od Amandy Stevensové. Hlavní hrdinka Amelia Grayová je restaurátorka starých jižanských hřbitovů a vidí duchy a jiné entity. Díky práci i svým schopnostem neustále naráží na temná tajemství, smrtelná nebezpečí, osudovost, rodinná zatížení, a hlavně má vztah s mužem, který má těch tajemství kolem sebe ještě víc a samozřejmě by spolu vůbec, ale vůbec neměli být… Knihy jsou založené především na úžasné tísnivé atmosféře, mrazivé hrůze a přepjatých emocích, detailní rozebírání dějové logiky a logiky chování postav rozhodně nedoporučuji. Prostě perfektní exemplář moderního gotického románu. Bude se mi velmi stýskat.
A nakonec tu z překladových knížek mám vraždící hračky a statečnou Julii v knížce Carltona Mellicka III nazvané Plyšákokalypsa. Od autora vyšly v češtině už dvě knihy, které jsem však nečetla, ale tenhle název mě natolik nadchnul, že jsem musela. Kniha se čte výborně, napsaná je s odpichem, ale čekala jsem asi trochu víc. Celé to stojí na fajn nápadu, výborných a zábavných dílčích scénách, ale celek je tak nějak… překvapivě nemastný neslaný. Bohužel je to pro mě málo bizarní a absurdní na to, abych se dokázala odpoutat od toho, že logicky je to úplná blbost. Ale jako rychlá oddychovka pro radost to poslouží bezvadně.

Pár českých kousků

Z českých knížek, které jsem za první kvartál přečetla, bych ráda zmínila tři naprosto nesourodé kousky.
Organická oprátka Viléma Koubka tak trochu žánrově navazuje na ty vraždící plyšáky, akorát že tady vraždí tak nějak… všechno. Šílené bizarní postapo na mě místy sice bylo trochu moc vtipné a trochu moc květnaté… ale přesto mě tento veselý masakr bavil a spousta scén vysloveně nadchla.
Co to žere a kde to spí je výborný mix sci-fi a detektivky, příjemně vtipný a občas s trochu hororovými momenty, od Petra Heteši. Takže vlastně pro mě další ze sbírky „dluhů“, protože od Heteši, jakkoli napsal již 27 knížek, jsem dosud nic nečetla. Pro četbu jsem se rozhodla čistě na základě názvu – no uznejte, člověk přece CHCE vědět, co to žere a kde to spí, ať už je to cokoli! Příběh se odehrává na vesmírném překladišti Terminál Sycango, kde život v uzavřeném komplexu i všechny legální i nelegální obchody fungují jako na drátkách, dokonce i přesto, že jim tam v poslední době mizí lidé. To by se ututlalo, kdyby jedna ze zmizelých nebyla dcera hlavouna z FBI, takže se tam vyšle agentka. Která se snaží proniknout do tajů zdejšího života a díky jejímu neodolatelnému šarmu se jí to… no, ten šarm a jeho výsledky jsou trochu sporné. Celé to pěkně šlape a pro mě to bylo velmi příjemné překvapení.
Poslední česká knížka je úplně jiného druhu – totiž knížka pro děti. Osiánův cestovní kotlík Světlany Glaserové je milá fantasy pro čtenáře od osmi let, napínavé dobrodružství moderního kluka Honzíka a jeho keltského prapraprapra…předka Aedána. Chlapci se nedopatřením prostřednictvím kouzelného kotlíku vymění a Honzík uvízne v době železné, zatímco Aedán si musí poradit s nástrahami naší doby. V knížce hezky funguje hned několik věcí: postavy jsou živé a sympatické, prostředí zajímavé (vyloženě dostanete chuť si zajet do Nasavrk do muzea a skanzenu Země Keltů), děj napínavý a navrch se ještě dozvíme, jak to ve skutečnosti bylo se Smolíčkem pacholíčkem.

Knihy a neknihy mimo fantastiku

Komiksům jsem v tomhle čtvrtletí moc nedala, ale ten jediný mi osobně přinesl tolik radosti, že bohatě stačí! Belzebubové finského autora JP Ahonena jsou sbírka převážně stránkových stripů ze života úplně normální blackmetalové rodiny. Tematicky i časově se tam skáče sem a tam (jedinou jakž takž dějovou kontinuitu představuje love story dcery Lilith, jo, a jasně, otázka hledání bubeníka). Ale jakmile si na to člověk zvykne, tak se potěší a pobaví, hlavně spoustou vysloveně roztomilých vtipných detailů (a to včetně kouzelných slovních hříček v překladu).
Když už jsme u těch Finů, nedá mi to nezmínit malou útlou antologičku Za letních nocí se tu nespí lehce. Nakladatelství Pistorius & Olšanská před pár lety vydalo antologii finské fantastiky s názvem Lesní lišky a další znepokojivé příběhy, která se mi moc líbila. Za letních nocí… není fantastika, ale skoro jako kdyby byla. Ten dálný finský sever, Laponsko, je oblast notně fantaskní. Povídek se do útlé knížečky vešlo hodně, protože i ta dalece nejdelší z nich má pouhých 15 stránek, a je to taková zajímavá ochutnávka autorů. Vzhledem k malému rozsahu se většina povídek soustředí spíš na malé epizodky nebo jen situace a obrázky, žádné velké epické vyprávění. Některé sahají do historie, některé se otírají o laestadiánské náboženství, silným prvkem je samozřejmě drsná příroda, zima, sobi a komáři. Zastoupen je humor i brutalita, jazyková svéráznost, úspornost i upovídanost. V jedné se vyskytuje i hororová veverka… ale co je to proti třínohýmu sobovi, který ukradl televizi, že jo.
Se Skandinávií souvisí můj jednoznačně největší zážitek z literatury faktu: Válečné deníky 1939–1945 Astrid Lindgrenové. Lindgrenovou známe jako světově proslulou autorku dětských knížek. Proč by nás měly zajímat její deníky z doby světové války, které si psala jako obyčejná žena (napůl sekretářka, napůl žena v domácnosti), nikoli jako spisovatelka, jíž se stala až později? Asi proto, že Lindgrenová nebyla tak úplně obyčejná žena ani v době, kdy nebyla slavnou spisovatelkou… Poctivě zaznamenává veškeré politické a vojenské události, o kterých ví, lepí si výstřižky z novin a komentuje je, globální dění doplňuje osobními informacemi o rodině, jídle, švédských poměrech, osudech, které se k ní donesly. Prosté výčty a holá fakta prolínají emocionální věty a vysloveně ženské/mateřské ustrnutí nad hladovějícími dětmi a umírajícími miminky… Kombinace všeho je úžasně plastická. Lindgrenová navíc v době války pracovala na částečný úvazek v oddělení cenzury dopisů, takže se k ní donášely pozoruhodné informace z atypických zdrojů. Nad vším však vyniká jedno téma – Švédsko a jeho neutrální postavení. Úžas nad tím, že navzdory drobným omezením (příděly, obavy) si žijí vlastně fantasticky. Rozpaky nad tím, zda jako neutrální země dělají dost pro ty trpící národy v nejbližším okolí (v první řadě krutě zkoušené Finsko, těsně následované Norskem a Dánskem). Pozoruhodné je také její vnímání jednotlivých válčících stran. Jakkoli nenávidí Hitlera, nacisty, gestapáky, rozčiluje ji Mussolini… dalece největší hrůzu a opovržení cítí vůči Rusům – v tomhle je možná prozíravější než mnozí doboví političtí představitelé. Je to lepší než leckterá učebnice dějepisu!
A úplně na konec knih ještě jeden splacený dluh: díky koronavirové karanténě jsem, po šesti letech od vydání, konečně přečetla tlusťoučký neoviktoriánský román Michela Fabera Kvítek karmínový a bílý. Příběh, pevně usazený v dokonale zpracovaných reáliích Londýna 70. let 19. století, živě a barvitě sleduje především životní osudy prostitutky Sugar, ale i proměny jejího vydržovatele, jeho šílené manželky (ve viktoriánském románu nutně potřebujete šílenou manželku), zakřiknuté dcery a hromady dalších různorodých postav. Dalo by se říct, že tam z hlediska postav nechybí nic z dobového folkloru, a navíc je tam to, co v dobovém folkloru nenajdete: bída, smrad, čůrání, kakání, šukání a zvracení. Mohlo by to vypadat samoúčelně, jako jasně, vezmeme až bezmála klišé kulisy a uděláme z nich moderní román tím, že je umatláme, ale kupodivu to tak není, jen to všechno vytváří plastický obrázek. O knize se toho hodně napsalo, já jsem od podstaty vůči příliš provařovaným dílům skeptická, ale Faber je prostě Faber.

Filmy

S knihami jsem se rozmáchla, o to stručnější budou filmy. Protože toho nějak moc k vidění nebylo nebo to moc radosti nepřineslo (Birds of Prey) a doma jsme se věnovali starším či ne-fantastickým věcem… ale hlavně seriálům (viz dále).
Takže nakonec mám potřebu svět seznámit jen s jedním filmovým zážitkem, a to je starší (2009) vlastně sci-fi film Invention of Lying (česky Umění lhát). Dílo britského komika Rickyho Gervaise se odehrává ve světě, kde neexistuje lež, lidé si bez obalu sdělují velmi nepříjemné pravdy, a co víc, neexistuje ani fikce, nic vymyšleného, co ve skutečnosti „není“. Film má fantastický nápad a spoustu výborných scén, bohužel postupně převáží fakt, že se primárně jedná o romantickou komedii, takže s řadou motivů se moc dál nepracuje, což je trochu škoda.

Seriály

V seriálech jsme v prvním čtvrtletí drželi linii dalších sezon již prověřených radostí. Takže Peaky Blinders, Marvelous Mrs. Maisel, Better Call Saul a… no… přiznám to, ano – Živí mrtví (The Walking Dead)! Jo, možná jsme poslední domácnost v ČR, co na to ještě kouká, ale já si nemůžu pomoct. A když je to moc špatný, vždy lze nasadit soutěž o nejblbější díl! V té poslední půlsezoně se po dlouhé době jeden našel.
Úplně jiné a o dost lepší zombie nabízí korejský seriál Kingdom. Vloni proběhla první sezona, která pár lidí včetně nás zaujala, takže jsme napjatě čekali na druhou. A po jejím skončení to vypadá, že se můžeme těšit i na třetí. Kingdom je historický seriál, ve kterém se stejnou měrou řeší dvorské intriky a boj o trůn jako děsivá nákaza, která mění lidi v krvežíznivé zombie. Dodnes se mi nepodařilo zjistit, v jaké přesně době se seriál odehrává – oficiální zdroje uvádějí pouze období dynastie Čoson (Joseon), což může být cokoli od konce 14. do konce 19. století… a v případě Koreje se nemůžu ani řídit módou (v seriálu naprosto zásadní roli hrají klobouky!) či zbraněmi (ok, nejranější fázi zmíněného období můžeme vyloučit). Tím je všechno trochu víc tajemné, což je v příjemném kontrastu k jinak značné civilnosti a poměrně přímočaré brutalitě.
A pak tu mám ještě jedno seriálové dílo, diskutované, zatracované, rozporuplné… a mě dost nadchlo. Fungl nový Dracula. Přistupovala jsem k němu obezřetně, protože v posledních letech se můj vztah ke scenáristovi Stevenu Moffatovi bohužel proměnil od dychtivého „ach“ k otrávenému „a jéje“… ale v tomhle případě mi originální uchopení a scenáristické kotrmelce přišly vysloveně k chuti. Stejně jako humor, a hlavně úžasné nasazení obou hlavních představitelů: dánského herce Claese Banga v roli Draculy a Dolly Wells jako sestry Agathy.

Zážitky

V lednu jsem se vydala na Měsíc. Do Stromovky. V pražském Planetáriu totiž od minulého léta, od 50. výročí přistání na Měsíci, měli vybudovanou maketu lunárního modulu Eagle v reálné velikosti. Dalo se do ní vlézt a prohlédnout si to tam – čudlíky, okýnka, páčky… a hlavně ten stísněný prostor. V Planetáriu jako takovém jsem byla naposledy někdy před více než 30 lety na základní škole, takže jsme využili příležitosti a zašli se podívat i dovnitř na vesmírně-vědecko-technickou výstavu. Celé je to samozřejmě spíš orientované na děti, ale pár věcí nás tam i tak nadchlo. Ty odrostlé děti, co jsem měla s sebou, třeba jízda na trenažéru lunárního vozítka, mě úplně oslnila mlžná komora, což je prima zařízení na pozorování jinak neviditelných částic. Takové sci-fi akvárko… Eagle už v Planetáriu není, ale ta výstava je trvalá, stejně jako různé (na děti zaměřené) vzdělávací pořady.
Když už jsme tak byli kosmonauticky naladění, donutila jsem doma Jirku, abychom si pustili známý film Apollo 13. On ho viděl před 25 lety, když byl nový, já kupodivu nikdy. A film jsme si ohromně užili, protože po vlastní nehodě („Houstone, máme problém“) posádka většinu letu strávila právě v tom lunárním modulu. A jinak se na ten film dívá, když si můžete říct, hele, tím okýnkem jsem koukala taky a na tuhle páčku taky sahala…
Do úplně jiného světa jsme se pak vypravili v únoru. My scifisti jsme nezdravě fixovaní na vesmír, ale jen částečně si uvědomujeme, že přímo na Zemi máme taky svět, o kterém toho víme hodně málo a ve kterém žijí úplně fantaskní bytosti. A tak jsme šli do Světa medúz. To je nově otevřené akvárium specializované výhradně na medúzy, nachází se na střeše nákupního centra Arkády Pankrác. Je zde 38 akvárií a dohromady více než 10 000 medúz, což zní dost velkolepě. Realita je trochu menší, než si člověk při těch číslech představuje, ale i tak je to krásné místo a úžasný zážitek (pokud teda nepřijedete zrovna do nedělní odpolední nacpávačky).

Nové deskovky

A nakonec tu mám v návaznosti na minulý článek z 21. 3. pár nejnovějších deskovek. Karanténu jsme totiž strávili svědomitým testováním tří nových her.