Zdraví sportovci a mladí lidé nejsou koronavirovou pandemií vážně ohroženi. Původcem současného strachu jsou často informace vytržené z kontextu. Léto by se mělo využít ke sportování, uvolňování opatření a imunizaci populace. Fotbalisté chystající se nyní na dohrání FORTUNA:LIGY neriskují víc než jindy. A tudíž lze souhlasit s pokračováním sezony. I to říká v exkluzivním rozhovoru pro deník Sport profesor Pavel Kolář, přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství UK a jeden z nejrespektovanějších evropských fyzioterapeutů.
Pavel Kolář sám patří do ohrožené skupiny. Bechtěrevova nemoc, s níž dlouhé roky žije, je autoimunitní onemocnění. Přesto ho ani na chvíli nenapadlo, že by přestal ordinovat. „Nemám žádné pocity úzkosti či strachu,“ říká muž, který už řadu pomáhá nejen sportovním šampionům vracet se „do hry“.
Iracionální strach, který nyní zachvátil společnost včetně sportu, mu naopak vadí a varuje před jeho dopady. Mluví i o zmateném informování o pandemii či paralyzující touze západní civilizace vyloučit ze života jakékoliv riziko. „S tím virem se musíme naučit žít. Ale zdraví sportovci či mladí lidé se ho nyní nemusí bát. Proto bych například i souhlasil s tím dohrát fotbalovou ligu. Samozřejmě za přijetí hygienických opatření. Třeba ta, co chystají v bundeslize, jsou dobrou inspirací,“ tvrdí muž, jenž má dar vidět věci v souvislostech.
Myslíte si, že česká společnost už má první vlnu nákazy, ale i obrovského strachu, kterou COVID-19 vyvolal, za sebou?
„Bohužel si myslím, že nemá. A to v obou případech, na které se ptáte. Důvodem je, že virus už z našeho prostoru nevytěsníme a vývoj vakcíny je i přes urychlené procesy zdlouhavý. Dá se tedy předpokládat, že virus tu s námi prostě zůstane a my na něj musíme získat vlastní imunitu. Čím dříve, tím lépe. Vytěsnit virus nejde, to bychom se stali bílým místem na mapě. Otázkou také je, jakou odolnost vůči viru bude mít naše imunita. Podle posledních výzkumů se totiž zdá, že u jednotlivých etnik má virus různý dopad na vážnější průběh onemocnění nebo i na mortalitu.“
Takže se s ním musíme naučit žít?
„Ano. Virus nelze eradikovat neboli vytěsnit. Takže základní cestou je imunitně ho pokrýt. Určitá síla viru by se také mohla postupně přirozeně snižovat, jak to u epidemií bývá. Virus totiž stále trochu mutuje a v situaci, kdy se odstraní případy nejtěžších onemocnění, budou mít výhodu ty varianty viru, které způsobují jen mírnou formu onemocnění. Taková mírnější varianta viru by se pak snáze šířila v populaci a neměla vážné dopady. Takový proces ale obvykle trvá dost dlouho.“
Byl jste jednou z prvních osobností, která v souvislosti s pandemií upozorňovala na hysterii i špatnou interpretaci dat. Chtěl jste do debaty vnést více racionality?
„Určitě to byl jeden z důvodů. Chtěl jsem tu nastalou situaci jasněji pojmenovat, shrnout dostupné informace a upozorňovat, že problém se netýká pouze epidemiologie a imunologie, ale i dalších oblastí našeho života, kde bude mít zásadní dopady - sociální, ekonomické, společenské, psychologické, ale i politické. Způsob informování o tomto onemocnění totiž vytváří v lidech obrovskou zmatenost a často také neadekvátní strach. Budeme-li stejným způsobem informovat o jakémkoliv dalším onemocnění, tak strachy umřeme. Velmi důležité je, že toto onemocnění nemá těžké důsledky u dětí a mladších lidí, pokud nejsou zdravotně ve velké indispozici. Příznaky COVID-19 jsou u nich zpravidla mírné nebo žádné.“
V části sportovního světa a samozřejmě i mimo něj je ale nyní svým způsobem poptávka po tom, aby se riziko komplikací rovnalo nule…
„To ale nebude nikdy, protože to ani není možné. Vždy budou existovat výjimečné případy, které nelze dopředu odhalit. Příkladem může být i náhlé úmrtí ve sportu. Jednou za čas se přece stává, že nějaký zdravý sportovec náhle padne a zemře, nebo má vážné následky. Zrovna teď mám na klinice takového čtrnáctiletého chlapce. Teprve až po prodělané zástavě srdce nebo po smrti ale zjistíme, že měl nějakou skrytou vadu, kterou nešlo při běžném preventivním vyšetření odhalit. Stejně tak je tomu i u jiných onemocnění. Stává se například, že zemře mladý člověk na meningokokovou infekci či na herpetickou encefalitidu. Tedy na viry a bakterie, vůči kterým jsme normálně imunitně rezistentní. Tyto zcela výjimečné případy lze očekávat i u koronaviru. Nelze tím však argumentovat ve smyslu, že tento vir má obecně nebezpečnost pro mladé lidi sportovce nevyjímaje, jak se to nyní dělá.“
Takže těmto okrajovým případům nelze podle vás ani v případě koronaviru předejít?
„Kdybychom chtěli předejít náhlé smrti ve fotbale, tak by to stálo miliardy dolarů nutných na detailní preventivní vyšetření všech hráčů. A to ještě s výsledkem, který by stejně neskončil 100:0. A stejně to platí i nyní. Znovu opakuji, že tyto případy jsou u koronaviru tak zanedbatelné, že zdraví sportovci či mladí lidé se nemají důvod bát. To bychom se pak museli bát pustit i dítě do školy, protože by ho mohlo cestou přejet auto. Mimochodem, v tom mu hrozí mnohem větší nebezpečí, než je tomu u koronaviru...“
Zapojte se do nových diskuzí na iSport.cz >>>
Měli by si nyní sportovci přesto na něco dát pozor?
„Doporučením by mělo být, aby situaci zcela nepodcenili. A pokud se u nich objeví příznaky, tak aby přešli do klidového režimu. Při infekčním průběhu nelze mít fyzickou zátěž. Jako to platí u všech podobných onemocnění. Také pokud se někdo intenzivně potkával s někým, kdo byl nakažený, pak by měl i zhruba sedmidenní inkubační dobu prožít bez větší zátěže.“
Co to znamená intenzivně se potkat? A co si myslíte o plánu znovu na konci května začít hrát fotbalovou ligu?
„Při nakažení hraje velkou roli nejen potkání se s virem, ale i dávka, kterou organismus dostane. Jakási virová nálož. Takže když se letmo potkáte s nakaženým člověkem, je to něco jiného, než když s ním bydlíte v malém bytě. Proto dodržovat i v klubech určitá hygienická opatření, je správné. Ale trénovat či sportovat při existenci tohoto viru možné je. A s pokračováním sezony třeba ve fotbalové lize, kterou zmiňujete, bych osobně souhlasil. I když zatím bez diváků.“
Někteří trenéři ale vznesli zcela konkrétní obavu, že případné nakažení může při velké intenzitě zátěže doživotně snížit kapacitu plic hráče. Co s tím?
„Pochybuji, že už při dnešním povoleném tréninku chodí fotbalisté na procházku. Určitě se už nyní při tréninku nevyvarují větší intenzity zátěže. Máte to stejné jako s jinými respiračními onemocněními. Pokud budete ignorovat příznaky nemoci, například teplotu, kašel, průjmy, tak je to samozřejmě nebezpečné. V té chvíli byste měl přestat sportovat a nekoledovat si o komplikace. Obdobně se ale sportovci musí chovat i u chřipky či jiných infekčních onemocnění. U všech hrozí komplikace v případě jejich kombinace se zátěží. Takže takto formulovaná obava by znamenala, že by sportovci až do ukončení pandemie nemohli ani trénovat. Protože pokud virus zásadně nezeslábne, bude tady i na podzim a může se stát, že i příští rok. Zatím ale není důvod, proč se nevracet ke sportu. Je to důležité nejen pro sportovce, ale i pro fanoušky, kteří se na to podívají alespoň v televizi. Četl jsem pravidla, jak to chce při návratu nastavit bundesliga, včetně testování hráčů. To může být dobrá inspirace.
Část společnosti čeká na vakcínu, která všechno spasí. Je to reálné?
„Jak už jsem naznačil, vývoj vakcíny je i přes urychlené procesy často zdlouhavý. Navíc nevíme, zda ochranná imunita je založena na protilátkách. A vakcínu, která by umožňovala ochranou buněčnou imunitu, neumí dosud vyrobit nikdo. Dodnes nemáme vakcínu na HIV (AIDS), EB virózu, CMV (cytomegalovirus)... A vakcínu naopak máme třeba na tuberkulózu, a přesto na světě zemře na TBC ročně 1,4 milionu lidí. Další věc je ochota populace se nechat očkovat. A zejména díky odmítačům očkování máme za rok 2019 v Evropě přes devadesát tisíc případů spalniček se stovkami úmrtí dětí. A to je zcela prověřeně očkováním odvratitelná choroba. Takže hlavní obranou proti COVID-19 nyní musí být zatím naše imunita.“
V čem je podle vás nastalá situace pro vrcholové sportovce nejvíc nepříjemná?
„Nedá se to generalizovat, ale myslím si, že pro řadu z nich není ideální trénovat delší dobu do „šuplíku“, který je zavřený. To je jednak dost demotivující a tréninkem také nelze simulovat závodní či soutěžní atmosféru. Díval jsem se, že třeba i tenis, kde může být v programu delší pauza kvůli cestování na zahraniční turnaje, plánuje začít s vlastními soutěžemi v Česku. To není špatný nápad.“
Jaké je riziko nakazit se třeba přímo při fotbalovém zápase?
„Nepřijde mi zásadní.“
Prof. Pavel Kolář |
| Narozen: 5. února 1963 v Praze |
| Medicínská kariéra: jeden z nejuznávanějších fyzioterapeutů v Evropě. Od roku 1999 působí jako přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK, od roku 2008 se stal také proděkanem 2. LF UK. Je zakladatelem Dynamické neuromuskulární stabilizace a autorem rozsáhlé odborné knihy Rehabilitace v klinické praxi. |
| Spojení se sportem: do 20 let se věnoval gymnastice, je mistrem republiky. Dlouhé roky působí v realizačních týmech českých reprezentací a spolupracuje s řadou sportovních hvězd. |
| Soukromí: je ženatý, má dva syny a dceru. |
Debata se také vede o tom, zda ohrožení nebudou trenéři, kteří jsou logicky středního či staršího věku. Co si myslíte o tom?
„Dnes už víme, že věk není ten zcela zásadní rizikový faktor. Důležitější je, zda má člověk takzvanou komorbiditu - tedy výskyt více onemocnění najednou. Takže sedmdesátiletý muž bez vedlejších onemocnění v rizikové skupině není na rozdíl od 30letého obézního mladíka s vysokým tlakem, metabolickým syndromem a začínající cukrovkou. Těch je dnes bohužel hodně. Argument z vaší otázky také znamená, že by se měli bát i lékaři, zdravotní sestry, hasiči, pokladní v supermarketech, uklízečky… Jestli někdo používá tyto argumenty, tak je to k těmto skupinám z první linie zcela nefér. I učitel musí být člověk v první linii. Stejně tak jako nemůžeme kvůli tomuto onemocnění zavřít nemocnice, seniorské domy či obchody, tak přece nepřestaneme adekvátně vzdělávat naše děti. Ohrožené skupiny musíme chránit, ale abychom kvůli tomuto viru zastavili život s následnými devastujícími sociálními, ekonomickými, psychologickými a dalšími dopady? To není možné.“
Sám jste byl vrcholový sportovec. Kdybyste jím byl i dnes a měl se vrátit ke sportování, bál byste se?
„Záleží na tom, jakou bych měl o té nemoci znalost při dnešním zmateném informování veřejnosti... Pokud tu, co mám nyní, tak bych žádnou zásadní obavu neměl. Protože ano – je kolem COVIDU pár neznámých, ale je tam i hodně známých, o kterých jsem už mluvil. A také nejsem v oblasti života a smrti tolik úzkostný. Denně se potkávám s daleko těžšími osudy, než je COVID-19.“
Bavili jsme se o lokálním sportu, u kterého už je čas pro návrat. Jak to ale vidíte u obřích globálních akcí typu EURO nebo olympijské hry? Budou za rok?
„To je teď trochu věštění z křišťálové koule. Pokud se virus neoslabí, může to být do doby, kdy se proti němu nevytvoří kolektivní imunita, složité. A ta imunita se bude tvořit dlouho. Problém je, že koncentrace lidí na těchto akcích je obrovská. Navíc se může díky strategii opatření stát, že vznikne nevyváženost ve vývoji infekce a imunitou proti ní mezi jednotlivými zeměmi. Někde už bude kolektivní imunita existovat, například v zemích jako je Švédsko. Zatímco v jiných zemích, to může trvat déle.“
Ono bude vůbec zajímavé v delším horizontu sledovat, jak například Švédsko, které nezavedlo tak restriktivní opatření, v boji s koronavirem dopadne…
„Já bych tu jen upozornil na to, že často nejdou ta jednotlivá řešení jednoduše kopírovat. Švédsko má například úplně jinou hustotu obyvatel než Japonsko. A nás lze zase jen těžko spojovat se Singapurem. Tam například využili chytré karantény na vyhledávání ohnisek nákazy. Ale využívat tento princip nyní plošně u nás? To považuji vyloženě za chybné. Plošná chytrá karanténa je neefektivní. Virus bude přirozeným způsobem prostupovat populací. Aktivní vyhledávání osob s koronavirem má smysl pouze v ohrožených skupinách a velmi hustě osídlených oblastech. “
Proč si to myslíte?
„Chytrá karanténa má smysl pro eradikaci, tedy zpomalení explozivního šíření viru. Ale abychom u nás začali přes chytré telefony sledovat například i mladé sportovce, s kým se potkali, a protože to budou logicky zase spíše mladí lidé, budeme je všechny dávat preventivně do karantény? Zásadně se tím zpomalí proces imunizace celé společnosti, který by mohl v druhém plánu chránit i ty ohrožené skupiny. Mladí lidé by se měli během léta normálně potkávat a vedle toho musíme samozřejmě paralelně chránit ty vysoce rizikové skupiny. Dojde tím k rychlejší imunizaci populace. Čekat s tím například až do podzimu, kdy nejspíš přijde nová epidemie chřipky a promísí se s koronavirem? To mi nepřijde dobré.“
Co podle vás ukázala pandemie a vše kolem ní o současném světě, o naší civilizaci?
„Že je velmi zranitelná a málo odolná. Fyzicky, ale i psychicky. Strašně rychle se dostala i do iracionálního způsobu uvažování. Je na tom vidět deformovaný pohled na biologickou podstatu člověka. Ta doba blahobytu, která tu byla, nás rozhodně nezocelila, naopak oslabila. A jinak se také během této doby více dostává na povrch, co v každém jednom z nás někde uvnitř opravdu je. Jak v tom pozitivním, tak v tom negativním.“
Strach z neznámé hrozby se blížil až panice. Byla chvíle, kdy jste se bál i vy?
„Od začátku jsem neměl žádné pocity úzkosti či strachu. Spíše jsem se bál, že občas pracuji s rizikovými pacienty, tak abych k nim onemocnění nepřinesl. Takže pokud jsem měl nějakou obavu, bylo to spíš o ty druhé. Nebojím se, i když vlastně sám do ohrožené skupiny patřím, protože mám imunitní onemocnění.“
Myslíte Bechtěrevovu nemoc?
„Ano, ale přesto dál normálně pracuji v první linii a neutíkám před tím virem. Nemám pocit, že bych se měl vzdát práce a zavřít se někam do sklepa a čekat, až virus někam odletí.“
Neukázalo se také nyní, že lidé z myslí vytěsnili smrt coby nedílnou součást života, a proto je ta současná pandemie tak stresuje?
„Ano, to je také dáno tou bezstarostnou dobou. Západní společnost dlouho nezažila válku či jinou opravdovou tragédii. To je moc dobře, ale na druhou stranu nás život v blahobytu velmi oslabuje. Jsem přesvědčený, že úplně stejnou pandemii bychom v těžkém období vnímali rozhodně v jiném psychologickém kontextu. Nemáme totiž srovnání s úplně jiným stupněm obav a ohrožení. Toto velmi dobře vyjádřil Albert Camus. Počkejte, najdu vám jeden krásný citát… (dívá se do počítače) ´Pro člověka není svobody, dokud nepřekoná svůj strach ze smrti. Ne však sebevraždou, u jeho překonání se nesmí vzdát sám sebe.´ Je to z Camusova deníku z roku 1943 a patří to k románu Mor. Pro dnešní dobu je to velmi aktuální čtení. Ukazuje nám, k čemu úzkost a strach často vede.“
Mimo jiné má nejspíš vliv na vznik jiných onemocnění…
„Ano. Říká se tomu nocebo efekt, což je z latinského „budu škodit“. V medicíně je to známý jev. Podáte-li lék a upozorníte, že pacient může očekávat třeba alergickou reakci, tak u velmi vysokého procenta lidí se skutečně dostaví. Dobře to ukazují studie, které popisují, jak tento negativní efekt funguje třeba u návodů na příbalových letácích léků poskytovaných kvůli právní ochraně výrobcem. Jsou v něm uvedeny všechny možné, i ty prakticky nevzniknutelné, negativní vedlejší účinky. Lidé jsou tímto výčtem často zděšeni natolik, že jim lék nejen nepomůže, ale i když nemá účinnou látku, objeví se u nich i některý z uvedených příznaků. Nocebo efekt pramenící z emočního vnímání má význam pro objektivní vývoj onemocnění, ale také na propuknutí onemocnění. Co dokáže hlava, to je velká síla…“
Co vám nejvíce vadí při současném informování o koronaviru a celé pandemii?
„To, že se hodně často pracuje jen s vytrženými informacemi. Napíše se, že zemřel španělský fotbalista, ale to, že měl také onkologické onemocnění, už se nezmíní. A právě to pak zapříčiní strach, který se šíří. Ta mediální masáž byla a stále je obrovská a zcela neadekvátní. Víte, já mám na svém oddělení například řadu pacientů s těžkými následky boreliózy. A zaručuji vám, že kdyby o nich každý den informovali v televizi jako o koronaviru, tak se za chvíli většina lidí bude bát vyjít na louku nebo na zahradu za barákem. Dnes se bohužel směšují informace na úrovni dámských časopisů, jednotlivých marginálních zkušeností, neověřených informací z Číny, až po informace, které mají opodstatnění ve vědeckých studiích, opírajících se o skutečné vědecké důkazy. A právě to pak smíchané dohromady zapříčiní strach, který se šíří.“
Překvapila vás ta iracionalita?
„Ani ne. Protože v tom, jak je nyní společnost nastavena, hodně chybí systémový způsob uvažování. Pohled je nastaven hodně atomisticky bez propojení do komplexnosti problému. Proto poloha odborníka specialisty, který vidí problém často z jednoho miniaturního úhlu, je sice v této oblasti nezastupitelná, ale musí být propojována i s jinými pohledy. Už jsem o tom psal, že dobře demonstrovatelné je to na příkladu viru Zika z roku 2016. V té době 125 vědců podepsalo dopis, ve kterém vyzvalo o zastavení olympijských her v Rio de Janeiru. Světová zdravotnická organizace (WHO) kvůli viru dokonce vyhlásila celosvětový stav nouze, který byl naposledy vyhlášen v roce 2014 kvůli ebole. Virus tehdy způsobil pandemii obav a strachu a byl důsledkem iracionálních exekutivních opatření a měl významný dopad i na iracionální chování jednotlivců. Dnes si na tento virus ani nevzpomenete, ale Brazílii a celý svět to tehdy stálo mnoho miliard dolarů. A to vše bez odpovědnosti těch vědců, kteří výzvu podepsali. A obdobných příkladů existuje více.“
Pojďme skončit pozitivněji. Může sport současné situaci nějak pomoci?
„Může mít roli dokonce zásadní. A teď nemyslím vrcholový sport. Protože upřímně – za spoustu zdravotních problémů si můžeme sami. Vždyť dnes nejsou ohroženi pouze lidé staří a nemocní, ale také mladí lidé, kteří vlivem svého způsobu života mají těžkou obezitu, metabolický syndrom, cukrovku, jsou závislí na drogách. A proto mají zdevastovaný imunitní systém. Rozumným způsobem života, a to už od dětského věku, přitom můžeme dosáhnout mnohem větší residence - tedy jakési životní odolnosti a nezlomnosti. A to jak fyzické, tak psychické a sociální. Sport k tomu hodně přispívá.“
Také se říká, že všechno špatné, je pro něco dobré. Bude to platit i pro tuto koronavirovou záležitost?
„Dnes je jasné, že onemocnění bude mít mnoho druhotných dopadů vedle těch primárních zdravotních. Myslím, že řada procesů může být velmi ozdravných, a to třeba i v ekonomice. Možná to také pomůže se více zamyslet nad tím, jak zesílit vlastní integritu, jak posílit vlastní odolnost. A to nejen před viry, ale před vším, co naši lidskou, kulturní a duchovní identitu rozbíjí. Prostě že se přestaneme tolik zabývat hloupostmi, protože v důsledku blahobytu už jsme nevěděli, co si vymyslet. Začali jsme také opovrhovat biologickou přirozeností člověka. Něco, k čemu bychom se měli vrátit v ozdravných procesech.“
Ano, například debaty o pohlaví třetího, čtvrtého i pátého typu najednou vymizely…
„Ale i některé nemoci jako když najednou tolik nejsou. A i ta záda najednou bolí lidi méně, protože mají více starostí o podstatu svého života…“
Na pozadí (nejen) českých triumfů
Pavel Kolář patří už dlouhé roky k nedílné součásti českého sportu. Jeho rukama prošla dlouhá řada šampiónů, byl součástí realizačních týmů řady českých mužstev, které došly až na vrchol. S kým vším mimo jiné spolupracoval?
Tomáš Dvořák
Jiří Zídek
Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »
