Přiznává, že je od přírody lenivá: „Když něco dělat nemusím, tak to nedělám.“ Ovšem kariéru měla báječnou a také po ní stíhá spoustu aktivit. Někdejší všestranná atletka Denisa Rosolová Helceletová (33) je mimo jiné halovou mistryní Evropy. Dneska se věnuje trénování dětí i dospělých, stará se o dcerku Evelin a s manželem Adamem Sebastianem Helceletem, úspěšným desetibojařem, tvoří atraktivní pár. „Lidi se za námi teď otáčí hlavně kvůli jeho knírku!“ usmívá se.
V rozhovoru pro iSport LIFE mluví o času v karanténě, ale popisuje také to, proč si neustále musí dávat záležet, jak vypadá. „Adam na stadionech pořád vidí krásné atletky, to je velká konkurence,“ směje se někdejší úspěšná atletka, která mimo jiné pravidelně přispívá svými postřehy do pátečního Sport Magazínu.
Jak trávíte karanténu?
„Jeli jsme k babičce a dědovi na chalupu. Což nám vyhovuje, hlavně je to fajn kvůli malé. Je tam velká zahrada, kde neustále pobíhá, jsou tam slepičky… Má ji i občas kdo pohlídat, střídáme se ve vaření. Takže v tom je to výhoda. Ale co si budeme povídat, potřebovala už bych i normální život. Udělat nehty, vlasy… (usměje se) Ale to jsou maličkosti. Nebo třeba koupit boty. Zrovna jsem doma říkala, že my naštěstí máme jedny ze zimy, když jsme byli v teple, tak jsme si je kvůli tomu pořídili. Ale chudáci rodiče, kteří potřebují akutně koupit boty. A nemají kde. Ale hlavní je, ať jsou lidi zdraví.“
A manžel tam trénuje?
„Ano, pořád. Běhá v lese, nebo ve stodole. Chodíme na procházky, protože je to skoro na samotě, takže moc lidí nepotkáváme. To je výhoda.“
Lepší než v Praze, že?
„Předtím jsme tam byli čtrnáct dní. Máme malou zahrádku před domem, ale i tak nám to už lezlo na hlavu. Opravdu obdivuju matky, které jsou zavřené samy s dětmi v paneláku. To bych asi zešílela. Navíc mi přijde, že v Praze dřív moc lidí ven nechodilo. A teď je jich spousta! Až je to zvláštní. Něco ve stylu: Je zákaz, tak jdeme! Taková česká klasika.“
Vy se nějak sportovně udržujete?
„Nedávno jsem dělala online trénink. A už se z toho tři dny dostávám! (usměje se) Nějak jsem z toho vypadla. Zmohlo mě to… Popravdě, v poslední době jsem se moc neudržovala, protože jsem měla pocit, že nestíhám. Říkám si, že už bych si nějaký režim měla nastavit a dvakrát třikrát do týdne něco dělat. Chápu, že je to za současných okolností složité, je to hlavně o psychice. Protože já doma hrozně nerada cvičím, prostě mě to tam nebaví. Ale člověk nemá moc na výběr…“
Předcvičovala jste také v České televizi i dětem.
„To ano, což bylo moc fajn. Ale víc zabrat mi dal online trénink pro rodiče, takový kruháček.“
Tomu se po konci kariéry hodně věnujete. Kvůli pandemii však asi musíte řadu kurzů a táborů pro děti i pro rodiče rušit, že?
„Bohužel ano. Dál čekáme, co bude, ale jsme trošku pesimisté. Uvidíme, jestli to vůbec bude možné uspořádat, třeba s nějakým omezením.“
Jak jste se k tomu vůbec dostala?
„Po mistrovství světa v Londýně v roce 2017, kdy jsem si řekla, že končím, že už to prostě nedávám, jsme se sešli s jedním známým. A dohodli jsme se, že budeme dělat podobné tábory. On se o to stará papírově, já mám na starosti tréninky, trenéry. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná, takže při prvním táboru měla malá dva a půl měsíce. Byla to trochu honička. Ale dávala jsem to docela dobře. Letos nevím, jak to bude vypadat.“
O dceru, které budou v květnu dva roky, už je větší starost?
„Je čím dál živější, neustále běhá a skáče…“
Také má být po kom!
(usměje se) „No, to je pravda… Je hrozně aktivní. Sama sobě jsem navíc určila funkci šéftrenéra, takže budu mít na starosti i další trenéry. Tak uvidíme. Hlavně, aby se vůbec něco konalo. V dnešní době člověk neví vůbec nic.“
Přechod do normálního života není sranda
Vaše tábory mají trefný název: Kempy vítězů…
„Jde hlavně o to, aby si děti zasportovaly. To není o tom, že by z každého hned musel být olympijský medailista… Zaměřujeme se i na kempy pro rodiny. Víme, že když má člověk děti, moc si nezasportuje. A už vůbec ne na dovolené. Takže dětem zajistíme animační program, dospělí si mohou zasportovat. Zajít do wellness. Přitom jsou všichni pořád pohromadě.“
Takže chystáte aktivity jak pro děti, tak pro dospělé?
„Ano. Děláme sportovní příměstské tábory i rodinné pobyty. Buď tam jedou maminka s tatínkem, nebo jenom jeden z nich. Je to hodně pestré. S dětmi cvičíme, ale i tvoříme, pořádáme dílny, hrajeme divadlo. Naše nabídka je pestrá, pořádáme i pobyty pod názvem Čipery z ráje. Maminky mají zájem také o víkendy bez dětí, což taky možná podnikneme. Takovou dámskou jízdu. Ale nejenom pro ně, i pro tatínky. Protože řada z nich má děti ve své péči a taky pro ně hledají vyžití. Jenže se stydí jezdit na pobyty, protože by tam byli mezi ženskými sami. Tak jsme si řekli, že to zkusíme i pro tatínky. Aby si to užili. Takže plánů je hodně, teď jde o to, co s tím provede aktuální situace…“
Jak k dětem přistupujete?
„Vše děláme formou hry. Na začátku není klasický rozklus, ale hra, kdy se děti musí hýbat, plnit různé úkoly, pak dáme trošku atletiky. Děti to obvykle baví, jsou nadšené. Hlavně to musí vycházet od nich. Ne, že chtějí jenom rodiče…“
Navíc si mohou vybrat ze široké palety možností.
„Stoprocentně. Někdo může namítnout, on je tlustej, nemůže dělat atletiku. No a co? Může se přece zaměřit na vrhy. Kdo je velký, nemusí být rychlý, ale může dobře házet. V atletice se najde každý.“
Jak jste vůbec zvládla život po kariéře?
„Kdybych dělala jenom tohle, je to těžké. Ale já jsem zatím ještě na rodičovské, navíc jsem na částečný úvazek začala pracovat pro firmu Peblo, která se specializuje na zdravou kvalitní stravu. Bez éček, bez chemie. Prostě bez těch, s prominutím, nejrůznějších sr…, které jsou v jiných jídlech. Hlavně je to rychlé. Člověk to jenom ohřeje a za tři minuty už jí. Ale když mám mluvit obecně, tak určitě přechod z kariéry do normálního života není žádná sranda.“
Dlouho jste se s tím prala?
„Teď do toho přišla ještě další komplikace. Adam se naplno vrhnul do přípravy na olympiádu. Domluvili jsme se, že mu vyjdeme maximálně vstříc, budeme ho podporovat. Že doma budeme potichu, nebudeme po něm nic chtít. Že bude mít navařeno, naklizeno, aby se mohl soustředit. Byli jsme připravení, že rok ještě dáme. Ovšem najednou se rozhodlo, že olympiádu o rok odloží. A všechno je jinak.“
Takže to je čára přes rozpočet.
„To tedy jo. Původně jsem si říkala, že po olympiádě, která měla být teď v létě, mu komfort skončí, že začne doma víc hlídat a celkově fungovat. Co si budeme povídat, mohli jsme se bavit i o druhém dítěti, aby měla Evelin sourozence tak, aby byli tak akorát od sebe. Jenže i tímhle se to mění. Takže nevím, jak to bude. Je prostě těžký žít s olympionikem.“ (usměje se)
Je hodně náročné zajišťovat mu servis, aby se mohl soustředit výhradně na trénink?
„Vždycky to bylo v pohodě, jenže malá se teď rozjela. Je to s ní čím dál tím těžší, navíc má období vzdoru. Teď jsme u babičky s dědou, což je na jednu stranu dobrý, pomáhají mi. Ale zase v chalupě se malá rozjíždí víc, asi i čerstvý vzduch dělá divy… Takže nevím, co s ní potom budu dělat, až budeme doma a bude se nudit. Adam je celý den pryč, trénuje, vrací se kvečeru už pomalu v době, kdy jde malá spát. Naštěstí jak spolupracuju s firmou Peblo, tak od ní máme speciální boxy a jídlo je za chvíli hotové. Navíc zdravé. Jenom k tomu nakrájím zeleninu nebo udělám oblohu a je to. Dávám to i malé, je to zdravé. Nemusím každý večer dlouho stát u plotny, když vám neustále dítě utíká. Takže to je fajn, s přípravou večeře člověk nestráví tolik času.“
Pokračovat? Už jsem to nedávala ani psychicky
Jak je obecně těžké pro úspěšného sportovce, který v jednatřiceti ukončí kariéru, najít jinou životní seberealizaci?
„Není to žádná sranda. Je to i o štěstí. Jaké kdo má kontakty, koho potká. Většinou atleti dělají trenéry, nebo kondičáky. Ale tomu se zas nemůže věnovat každý. Nevím, jak skončili další sportovci, co ale tak pozoruju holky v mém věku, buď mají děti, nebo čekají, co přijde. Člověk celý život dělá jednu věc. Najednou skončíte, a zjistíte, že neumíte nic. Tedy kromě toho sportu. Jenže v něm už vás nikdo nezaměstná. Nemáte školu, takže práce se hledá opravdu blbě.“
Kudy z toho ven?
„Co vím, tak třeba v Americe si do nových prací vybírají právě sportovce. Protože zaměstnavatelé o nich vědí, že mají drive. Kousnou se a jdou do toho.“
V Česku to tak nefunguje?
„Ne. Takže je to boj. Ne každý sportovec má vysokou školu, i když si nemyslím, že je to úplně jenom o tom titulu. Spíš o tom, jak se člověk umí prosadit. Abych řekla pravdu, já jsem se taky pořád ještě nenašla. Aktivit mám více, přesto se stále hledám. Projektů je dost, jen pořád nevím, co bude třeba za pět let. Jistota není žádná. I tohle by si možná měli lidi uvědomit, když vidí sportovce… Možná si říkají, že mají super život, jenom si trénují, závodí. No, ale nedojde jim, že až je po všem, není taková sranda se zapojit do normálního života.“
Jak se zachoval váš mateřský oddíl?
„Musím říct, že v USK Praha mě podrželi. Otěhotněla jsem na začátku přípravy, ale vyšli mi vstříc, v tom nebyl žádný problém. Obecně je potíž v tom, že atleti podepisují smlouvy na rok. A nemají pak vlastně žádnou jistotu. Je to blbé i v tom, když si člověk chce vzít hypotéku. Bance se nelíbí, že nemáte smlouvu na dobu neurčitou. Navíc člověk musí mít výsledky, aby kontrakt dostal. Takže se musíme otáčet.“
Poté, co jste skončila, vás to zpátky na dráhu nelákalo?
„Přišlo to v pravý čas. Když jsem dozávodila v roce 2017 na mistrovství světa, říkala jsem si, že je to tak akorát. Nedávala jsem to ani psychicky. Člověk ví, že se neustále za něčím honí, trénuje, ale pak přijde zranění a může být celý rok v pytli. V atletice jsem byla od patnácti, byla jsem vyšťavená i v hlavě. Jasně, občas člověka napadne, že by to ještě chtěl zkusit. Pak mu však dojde, jak bolí tréninky, jaká je to dřina. Navíc regenerace už zabere víc času. Taky jsem si říkala, že už nechci dělat ostudu. Kdyby byla v tu dobu olympiáda za rok, ještě se připravím. Při představě, že budu závodit čtyři roky se šestnáctiletými holkami, se už tělo bránilo… Navíc šlo i o starost o malou, babičky máme daleko. Nebylo by možné to skloubit.“
Bývala jste zvyklá být neustále v zápřahu, i po skončení kariéry jste pořád velmi štíhlá. Jak to děláte?
„Jak? Nijak! (směje se) Možná se bude někdo divit, ale já jsem od přírody hrozně línej člověk! Když nic dělat nemusím, tak nic nedělám. Neudržuju se tím, že bych pravidelně chodila cvičit. Jasně, máme kurzy pro děti i pro dospělé, ale není to tak, že bych systematicky makala. Už i Adam mě občas popíchne, abych šla něco dělat.“
Abyste mu doma nepřibrala, jo?
„Asi tak nějak. (usměje se) Z kariéry jsem byla zvyklá na disciplínu, která už není. Vždycky si říkám, že zase začnu, ale není to jen tak. Musím se postarat o domácnost, aby Adam měl pohodlí a mohl se soustředit na svoji kariéru. No jo, jenže pak už nemám čas, abych trénovala já. Říkala jsem si, že už bych od září dala na chvíli malou do školky, aspoň na jedno dvě dopoledne. Že bych začala víc cvičit, abych se odreagovala, vyčistila si hlavu.“
Jinak jste opravdu lenivější?
„Mám to nějak v sobě. I když jsme měli dobrovolné tréninky, já si radši vybrala volno. Ale zase to mělo svůj význam. Vždycky jsem říkala, že jsem uměla odpočívat. Protože vrcholový sport není jenom o drilu, je to i regeneraci. Což jsem uměla.“
V mládí jsem byla strašně drzá!
Čím to, že ani po kariéře nešla váha nahoru?
„Tedy kromě těhotenství. To jsem přibrala 22 kilo. Pak už to šlo dolů docela samo. Když se podívám na rodiče, nemám být po kom obézní. Neříkám, že jsem sama se sebou úplně spokojená, ale když se podívám, že nesportuju každý den, a když vidím, co jím, tak si nemůžu stěžovat. Pak je otázka, co s tím provede druhé dítě a věk. Uvidíme. Je pravda, že až to bude hodně špatný, přinutí mě to víc se pohybovat. Protože když vidím, na koho se Adam dívá dennodenně na dráze, je takový smutný. Když pak doma kouká na mě.“ (usměje se)
Vnímáte velkou konkurenci mezi atletkami?
„No jasně. On se na stadionu pohybuje pořád. A tam jsou, v uvozovkách, polonahé zadky, které běhají v krátkých dresech a kraťasech. Což pro chlapy bývá hezký pohled. Takže se i já pořád musím snažit.“
Vidíte, máme vnitřní motivaci.
„To tedy jo. I když on mě Adam dokáže namotivovat i sám. Dobře ví, kdy mě má plácnout, kdy mi co říct. Ale já mu na to říkám: Hele, tak pohlídej malou a já si půjdu zacvičit! Jenže na to zase nemá čas… Takže pak je to těžký. Já zase nemám na to, abych vstávala v pět ráno a šla si zaběhat. Ráda se vyspím. No a večer už se věnuju Adamovi, abychom taky někdy byli spolu. Jinak by to bylo takové smutné, kdyby přijel domů, a já bych odešla cvičit. To bychom spolu nebyli vůbec.“
Vždycky jste tvořili atraktivní pár, pořád se za vámi lidi otáčejí?
„Jestli jo, tak hlavně tomu, že má Adam knírek! Už to není asi kvůli mně.“ (usměje se)
Jak se vám vůbec jeho image libí?
„Vypadá jako Franz Josef, co? Už jsem si zvykla, no… On hrozně rád studuje historii, teď uvízl někde kolem první světové války. Takže možná i v tom našel inspiraci. Vždycky si zaleze nahoru k sobě s knížkou a ponoří se do čtení, hrozně moc ho to chytilo. Žije tím. Chtěl by to začít i studovat. Takže to už doma asi nebude vůbec.“ (usměje se)
Když se vrátíme ke kariéře, kdy jste se cítila na vrcholu?
„Vezmu to postupně. Do dvaceti to bylo o tom, že člověk ani nevnímal věci kolem. Měla jsem z toho strašnou radost. Přijela jsem kamkoliv s tím, že vyhraju a všechny porazím! V tu dobu mi šla nejlíp dálka, byla jsem rychlá. Při víceboji jsem neměla oštěp, a bez toho to nejde. Chodila jsem k různým trenérům, kteří mi říkali, že se to nenaučím. Že člověk se musí narodit s tou rukou. Kolem čtyřiadvaceti jsem začala s během na 400 metrů, měla jsem z toho radost, cítila jsem se jako vyspělá závodnice. Dávala jsem to psychicky i fyzicky. Kolem sedmadvaceti se to otočilo k tomu, že jsem se začala bát. Strachovala jsem se. Přitom úplně zbytečně! Protože čím má člověk víc rozumu, začíná si to víc uvědomovat, a to je průser.“
Čeho jste se bála?
„Asi neúspěchu. Třeba jsem se postavila na start a strašně jsem se bála, že to bude bolet. Přitom to bylo jasné, že to bude bolet, vždyť je to čtvrtka! Když je člověk mladej, má výhodu, že si tohle neuvědomuje. Takže i v tomhle možná tkví důvod, proč čím je člověk starší, tím klesá jeho výkonnost. Protože si uvědomuje tu tíhu. Třeba i chlapi, když najednou mají děti, zjistí, že sport není všechno a život je o ničem jiném. A je těžké si nastavit priority jako dřív.“
Jaká jste byla v mládí?
„Strašně drzá. Přišla jsem na dráhu, tam byla nějaká pětadvacetiletá holka a já ji říkám: Jsi stará, neměla bys už skončit? Když jsem já pak přišla na start ve třiceti, holky mě zdravily Dobrý den. A já jsem si říkala, že se stala nějaká chyba. Jinak atletika je hrozná dřina. Lidi si to ani neuvědomí.“
V televizi vidí jenom závod…
„No právě. Podívají se na běh, ale nevidí, co je za tím. Každý jde udělat maximum, ale ne vždycky se to sejde, roli hraje více faktorů. Každá ženská má jiný cyklus, lidi můžou mít starosti, třeba s rodiči. To ovšem lidi nevidí. U nás v Česku máme jen úspěch, a neúspěch, nic mezi. To mě mrzí. Čtvrtá místa už pro ně úspěch nejsou a jsou strašně kritičtí. Ale přece nikdo nejede na závody s tím, že prohraje. Ne každý může dělat světové rekordy. Někdo pro to musí mít talent, někdo fyzické předpoklady, jiný psychiku. Vzájemně se to propojuje. Můžete mít super talent, ale chytnete špatného trenéra, a jste v háji. Než si to uvědomíte, třeba už se z toho ani nevyhrabete. Nebo chytnete mononukleózu, boreliózu… Je to hrozně ošidné.“
DENISA ROSOLOVÁ HELCELETOVÁ
| Věk: 33 (21. srpna 1986 v Karviné) |
| Pozice: bývalá atletka (nejdříve se věnovala dálce, pak víceboji, potom běhům na 400 metrů i 400 metrů překážek) |
| Největší úspěchy: halová mistryně Evropy na 400 metrů (2011), 2. na ME 2012 (400 m překážek), členka stříbrné štafety na 4x 400 metrů (HMS 2010), majitelka tří bronzových medailí z evropských šampionátů, několikanásobná mistryně republiky |
| Zázemí: vdaná, manžel je desetibojař Adam Sebastian Helcelet, mají téměř dvouletou dcerku Evelin, v dnešní době v rámci Kempu vítězů organizuje dětské i příměstské tábory, přispívá svými postřehy do pátečního Sport Magazínu |
Témata:
atletika, dcera, sport, mateřská, isportlife, koronavirus, Denisa Rosolová Helceletová, Olympijské hry, Evropa, lehká atletika, Adam Sebastian Helcelet, kariéra, trénink, manžel, Denisa Rosolová, Sport na Heureka.cz
Související články
