„Velké černé SUV zastavilo u chodníku a nahrnul se k němu dav. Z auta vystoupili Lars Ulrich a jeho urostlý právník Howard King a probíjeli se lidmi k budově. Jejich spolupracovník za nimi tlačil vozík obsahující hnědou krabici plnou papírů, na kterých bylo vytištěno 335 435 jmen. Těsně před vchodem do budovy se Ulrich ještě zastavil a obklopen davem přečetl krátké prohlášení o tom, že Metallica neschvaluje, aby kdokoliv sdílel internetové soubory s jejich hudbou, a že zodpovědnost za tuto krádež má Napster.
Touto scénou z kalifornského San Matea z 3. května 2000 začíná kniha Sonic Boom britského publicisty Johna Aldermana. Mapuje v ní vzestup a pád portálu Napster, který na přelomu tisíciletí umožnil jednoduché sdílení hudby po internetu a otřásl hudebním průmyslem. Bubeník Metalliky Lars Ulrich přivezl do kanceláří této společnosti vytištěný seznam uživatelů, kteří sdíleli jejich hudbu, a požadoval, aby okamžitě dostali zákaz Napster používat. Kalifornské metalové legendy se tehdy postavily do čela spravedlivé války umělců proti službě, která je údajně okrádala o miliony dolarů, a nakonec slavně zvítězili. Nejen, že Napster smazal účty zmíněných 0,3 milionu uživatelů, ale v červenci 2001 definitivně přestal fungovat jako služba na sdílení nelegálního obsahu. A o pár měsíců později vyhlásil bankrot. S odstupem dvaceti let ale vítězství Metalliky vůbec nevypadá tak jednoznačně. Určitě ne pro hudebníky, kteří jsou dnes odkázáni na streamovací služby a jejich nízké platby za přehrávání. Hudba (skoro) zdarma, proti které tehdy kapely tak vehementně bojovaly, je dnes běžnou realitou a nikdo se nad tím nepozastavuje.
Kdo je tady nepřítel?
Členové Metalliky se o existenci sdílení hudby po internetu dozvěděli někdy v březnu 2000, kdy zjistili, že některé rozhlasové stanice už hrají jejich nevydaný singl I Disappear, který se měl o pár měsíců později objevit ve filmu Mission: Impossible 2. „Další den nám zavolal manažer, že stopy vedou k něčemu, co si říká Napster,“ vzpomínal o pár let později Ulrich v rozhovoru pro Huffington Post. Sám prý tehdy ani nepoužíval e-mail, a když zjistil, že lze na internetu zdarma stáhnout všechny jejich desky včetně nevydaných demonahrávek, zhrozil se a rozhodl se jednat. „Řekli jsme si: Vyjebali s náma, tak my vyjebeme s nima.“ A 13. dubna 2000 podala Metallica na Napster žalobu u soudu Severní Kalifornie. „Bereme naše umění vážně, od hudby přes texty, fotky nebo obaly, a většina muzikantů to má stejně. Je proto odporné zjistit, že se k našemu umění někdo chová jako ke komoditě. Z pohledu byznysu je to pirátství – brát si něco, co vám nepatří. A to je morálně i legálně špatně,“ znělo v tiskové zprávě, která doprovázela žalobu.
Když nemůžou vydělávat na prodeji své hudby, musí muzikanti o to víc koncertovat. Současný stav, kdy je živé hraní kvůli epidemii koronaviru zakázáno, ale odhalil křehkost tohoto systému.
Napster byl spuštěn v červnu 1999. Devatenáctiletý nedostudovaný programátor Shawn Fanning ho vytvořil jako platformu pro decentralizované sdílení hudby – jeho program jen řídil komunikaci mezi uživateli, kteří si vzájemně ze svých pevných disků posílali soubory (či jejich části) ve formátu MP3. Ten o čtyři roky dříve uvedli němečtí vědci, kteří vytvořili algoritmus na komprimování zvuku. Díky nim se dříve velmi objemné zvukové informace daly „stlačit“ do souboru o několika megabajtech, který mohl putovat internetem mnohem jednodušeji.
Napster se nejprve uchytil na univerzitách, které disponovaly rychlým připojením, brzy byl ale úplně všude. V červenci 2000 měl pět milionů uživatelů, o půl roku později si jeho prostřednictvím hudbu vyměňovalo už dvacet milionů lidí po celém světě. Pro někoho, kdo tehdy platil pět set korun za jedno CD, to byla vstupenka do ráje. Nahrávací společnosti se snažily Napster zničit už delší dobu, ale teprve když do války vstoupila Metallica, se věci daly do pohybu. K metalistům se záhy přidal také rapper a producent Dr. Dre a společně vedli frontální právní útok na pirátský server. Shawn Fanning byl většinu času v defenzívě a snažil se médiím vysvětlovat, že jeho cílem je vytvořit službu, na které by nikdo netratil – ani umělci, ani fanoušci. Zájem médií a soudní žaloby ho vystrašily, sám byl ostatně fanouškem Metalliky, a když v září předával jednu cenu na MTV Video Music Award, měl na sobě jejich tričko.
Na podporu Napsteru naopak vystupovali Chuck D z Public Enemy, Courtney Love a kapely The Offspring nebo Limp Bizkit. V internetovém sdílení viděli šanci, jak dostat svoji hudbu k většímu počtu fanoušků a také jak proměnit hudební průmysl, který dlouhé dekády ovládaly velké nahrávací společnosti s bezmála neomezenou mocí. Jejich poselstvím bylo, že nepřítelem muzikantů nejsou jejich fanoušci, ale moloch nahrávacího průmyslu, který generuje peníze pro pár šťastlivců.
Zlatá éra pirátství
To byl ostatně hlavní argument všech zastánců volného sdílení hudby proti žalobě Metalliky, jejíž členové velmi rychle získali nálepku chamtivých milionářů, které nezajímá nic jiného než jejich šeky. Typickým příkladem dobové nálady je flashová animace Napster Bad! z webu Camp Chaos, která členy kapely zobrazuje jako troglodyty lačnící po penězích svých fanoušků. Velmi dobře fungoval i poukaz na to, že Metallica vzešla z metalového undergroundu osmdesátých let, jehož páteří bylo kopírování kazet a jejich šíření mezi fanoušky. Kapela, která své fanoušky podporovala, aby si nahrávali její koncerty, je tedy o necelé dvě dekády později sama nahlašovala policii za to, že sdílejí její hudbu, na které už beztak vydělala miliony.
Image kapely moc nepomáhal ani fakt, že jejich desky Load (1996) a Reload (1997) byly na míle vzdálené nekompromisnímu thrash metalu, kterým si získali pověst hrdinů undergroundu. Statut vysmívaných milionářů, kteří se vzdálili svým ideálům, potvrdil o osm let později populární meme, na němž jsou zpěvák James Hetfield a basák Robert Trujillo s taškami z luxusního oděvního obchodu Armani. U fotky byl text parodující slova jejich písně One: „Bargains/ Imprisoning me/ All that I see/ Absolute savings.“
Lars Ulrich se v médiích snažil vysvětlit, že jejich válka proti Napsteru je otázkou principů, a nikoli chamtivosti. „Náš problém s Napsterem spočívá v tom, že se nás ani ostatních umělců nikdy nezeptali, jestli chceme být součástí jejich byznysu. Věříme, že chystaná dohoda vytvoří něco na způsob pokročilé ochrany umělců,“ řekl Ulrich v roce 2001 pro časopis Billboard. Zněl tehdy uspokojeně, ale ani jemu nejspíš neuniklo, že na místo Napsteru nastoupily další podobné pirátské p2p servery – Kazaa, Limewire nebo Gnutella. O slovo se už také hlásil protokol torrent – Pirate Bay se spustil v roce 2003 a populární začínaly být i úložiště jako RapidShare nebo MediaFire. Pro technologie platí, že kde existuje možnost, přichází i realizace. Místo aby skončila, zlatá éra internetového pirátství naopak právě začínala.
Jedno kliknutí myši
Diskuse o pirátském stahování se na začátku nového tisíciletí točila v poněkud předvídatelné argumentační smyčce, kterou ustanovily už debaty ohledně Napsteru a Metalliky. Na jedné straně byli příznivci volného sdílení, podle nichž stahování nikoho neokrádá, naopak pomáhá kapelám vyvázat se z hierarchie hudebního průmyslu, která je beztak toxická. Na druhé byli ti, kteří poukazovali na morální dopad takového jednání – muzikanti mají svaté právo být za svoji tvorbu zaplaceni a zákony je musí chránit. Jak už to u podobných neřešitelných „filosofických“ problémů bývá, místo nalezení odpovědi začala být otázka nesmyslná. Stahování hudby z internetu už nešlo zastavit, bylo potřeba se mu přizpůsobit. V říjnu 2001 vypustila společnost Apple na trh přehrávač iPod, který umožňoval přehrávání souborů s komprimovanou hudbou – ty Apple o dva roky později začal prodávat v digitálním obchodě iTunes, a vzniklo tak populární kombo, které uvedlo funkční verzi modelu legálního stahování. O šest let později se tento způsob distribuce stal nejsilnějším segmentem hudebního průmyslu. Technologie digitálního stahování hudby definitivně zvítězila.
Hudebníkům a vydavatelům se na iTunes Store nelíbilo hlavně to, že umožňoval prodej jednotlivých skladeb – zatímco dříve si museli fanoušci koupit kvůli písničce, kterou slyšeli v rádiu, celou desku na CD za deset a víc dolarů, tady stála skladba jen 0,99 dolaru. Mnohem problematičtější pro budoucnost průmyslu ale byl fakt, že iTunes si ze zmíněné ceny ukrojil nemalé peníze a ještě si připočetl zisk z prodeje iPodů. Dříve si nahrávací společnosti distribuci řídily samy, kdežto tady si najednou nechaly vzít část zisku.
Vraťme se ale ještě na začátek tisíciletí. Fanning se po soudu s Metallikou snažil značku Napster zachránit a vymyslet způsob, jak by se hudba dala s jeho programem stahovat legálně. Úzce spolupracoval s německým mediálním konglomerátem Bertelsmann (jeho součástí bylo i hudební vydavatelství BMG) a v květnu 2002 dokonce ohlásil, že hodlají Napster koupit a přeměnit ho v legální službu pro stahování hudby. Převzetí ale zablokoval soud dohlížející na bankrot, a tak Fanning mohl jen sledovat, jak z jeho nápadu dělá Steve Jobs obří byznys.
„Průmysl je v koncích, ale hudbě se daří skvěle,“ konstatoval v roce 2008 v knize Appetite for Selfdestruction Steve Knopper. Sleduje zde trochu tragikomický příběh skupinky sebejistých a tvrdohlavých byznysmenů v čele průmyslu, který Napster poslal během pár měsíců ke dnu. Nahrávací společnosti na začátku devadesátých let pohádkově zbohatly, když donutily fanoušky přejít z vinylů na CD, a pak zaslepeni sebeuspokojením nedokázali na konci dekády podchytit nástup digitální revoluce, díky které je dnes hudba dostupná jedním kliknutím myši.
Poslední zoufalý prd
„Dějiny potvrdily, že jsme měli víceméně pravdu,“ prohlásil v roce 2013 Lars Ulrich v rozhovoru pro The Huffington Post při reminiscenci událostí z přelomu tisíciletí, nicméně z jeho odpovědi je cítit určitá nejistota. Možná měla v roce 2000 Metallica pravdu, v novém kontextu hudebního průmyslu už to ale nic neznamenalo. Tady se už totiž dávno vedla úplně jiná válka – taková, v níž hudebníci čím dál výrazněji prohrávali.
Streamovací služba Spotify vznikla v roce 2008 a v následujícím roce spustila svůj provoz i mimo Švédsko. Na trh v USA se dostala v roce 2011. Její nástup je spojený s budováním důvěry, a to nejen u fanoušků, ale také u vydavatelů. Velcí hráči nahrávacího průmyslu byli nejprve skeptičtí, ale Spotify je postupně přesvědčilo, že přehrávání hudby přímo z internetu je model, který má smysl. Je zvláštní ironií dějin, že streamování – alespoň v počátku – bylo postaveno na podobných technologických nástrojích jako Napster. Uživatelé si zde přehrávali skladby sestavené z kousků dat uložených na discích dalších uživatelů a pospojovaných jejich přehrávačem. Teprve později tento postup nahradilo Spotify přehráváním z vlastních datových úložišť.
„Mám pocit, že jako muzikanti bychom měli se Spotify bojovat. Je to poslední zoufalý prd umírající mrtvoly,“ prohlásil v roce 2013 Thom Yorke z Radiohead a se svými sólovými nahrávkami dlouho svodům streamovacích služeb odolával. Nakonec ale kapituloval, stejně jako další zatvrzelí „popírači“ jako Taylor Swift, The Beatles nebo vydavatelství Drag City. Být dnes na Spotify nebo na Apple Music je nutnost – streamování pokryje 76 procent veškeré distribuce hudby. Hudební průmysl hlásí po letech propadu zase návrat do černých čísel, neznamená to ale, že by všichni byli spokojení.
Streamování je vhodné pro největší hvězdy, které mají navíc obyčejně se službami, jako je Spotify, domluvený speciální tarif. Hudebníci, kteří nejsou na úplném vrcholu, však trpí nízkými platbami za přehrání – přesná čísla nejsou k dispozici, ale některé odhady mluví o čistém zisku 0,006 dolaru za přehrání jedné skladby. Znamená to, že aby hudebník vydělal tolik, kolik dříve dostal za jedno prodané CD nebo vinyl, musí uživatel přehrát jeho desku v řádu stovek, což se samozřejmě děje výjimečně. Stačí koneckonců pouhá informace, že prémiový přístup do Spotify stojí kolem 160 korun měsíčně, což je asi třikrát méně, než jsme byli zvyklí zaplatit za jedno CD před dvaceti lety. Spotify navíc existuje i ve verzi zdarma, kde proud hudby přerušují reklamy a v níž nefungují některé funkce.
Když nemůžou vydělávat na prodeji své hudby, musí muzikanti o to víc koncertovat. Současný stav, kdy je živé hraní kvůli epidemii koronaviru zakázáno, ale odhalil křehkost tohoto systému. Muzikantům tak momentálně nezbývá než apelovat na zodpovědnost fanoušků, aby je podporovali nákupem fyzických nosičů, triček a mikin, anebo aby jim třeba posílali pravidelné měsíční platby v rámci support programu Patreon. Jinak nepřežijí. Ještě někomu přijde, že Metallica před dvaceti lety nad Napsterem zvítězila?
Autor je hudební publicista.