Neodvratný konec Amazonie: Původní reportáž Davida Těšínského

Amazonie vypadla z hledáčku médií, což ovšem neznamená, že požáry uhasly. Na řadě míst hoří dál. A tam, kde plameny zanechaly poušť, se místní lidé pokoušejí dát své životy dohromady. Nebude to snadné...

28.04.2020 - David Bimka



Loni v srpnu, na vrcholu ohnivé sezony, řádilo v Amazonii na 93 tisíc požárů. Jejich ničivé tažení však zdaleka neskončilo: Dosud lze na území pralesa napočítat množství ohnisek plamenů a podle expertů bude letošní léto ještě horší než to minulé. Hlavní nápor začne už v květnu společně s tím, jak porostou teploty v celé Amazonské pánvi, která se z největší části rozkládá v Brazílii. Technická zpráva Amazonského environmentálního výzkumného institutu (IPAM) zveřejněná tento týden předpovídá pro letošní rok nárůst požárů. 

Data NASA a Brazilského národního institutu pro výzkum vesmíru (INPE) ukazují na nepříznivé klimatické podmínky: půda je sušší, teploty jsou vyšší a zásoby podzemní vody jsou nízké. Letošní hlavní dešťová sezóna, trvající od prosince do února, patřila mezi 10 nejhorších v historii měření.

Právě tam se vypravil fotograf a cestovatel David Těšínský a zdokumentoval život indiánů v odlehlých, těžko přístupných oblastech, jež ohnivá katastrofa postihla nejvíc. „Nejhorší je, že spousta požárů vzniká přičiněním lidí. Jde o půdu a samozřejmě o peníze. Velké zemědělské společnosti potřebují prostor pro dobytek a sóju, a v Amazonii se ho nachází víc než dost,“ vysvětluje Těšínský. Jeho cestě do nitra postižené oblasti předcházel obraz zkázy v televizi. „Sledoval jsem rozsáhlé požáry na Sibiři a potom v Africe. Nicméně Amazonie představovala velkou věc, bylo jí v médiích plno. Zdálo se jasné, že tam vzniknou ohromné škody a situace ovlivní životy mnoha lidí.“ 

O pořizování snímků samotných požárů se však český fotograf příliš nezajímal: „K ohňům se nedalo dostat, můžete je vidět maximálně z helikoptéry. Když jste na zemi, je okolí natolik zamořené kouřem, že se k epicentru vůbec nelze přiblížit. Už po přistání v cílové oblasti jsem ve vzduchu intenzivně cítil kouř, ačkoliv v okruhu sta kilometrů nehořel jediný ohníček. Třeba São Paulo jednu noc úplně pokryla mlha, a přitom město dělí od Amazonie patnáct set kilometrů.“  

Trocha místních zvyků

Těšínský odletěl do Rio de Janeira a odtud na druhý konec Brazílie, do města Rio Branco ve státě Acre, u hranic s Peru. „Kdykoliv jsem nějakému náhodnému člověku zmínil Rio Branco, dvakrát se ujistil, jestli dobře slyšel – v místě totiž vůbec nic není, tedy kromě toho, že tam začíná Amazonie. Jedná se o úplně jiný svět, jiné lidi, etnicky i mentálně,“ vysvětluje fotograf. 

V Rio Branco musel čekat na odvoz do džungle a dlouhou chvíli si krátil kontaktem s místní kulturou. „Dostal jsem pozvání do jednoho místního kmene, kde jsem se poprvé setkal s jejich posvátnou drogou rapé, díky níž jsem přestal kouřit. Je to vlastně silný  tabák, smíchaný s lokálními bylinami, takže ho každý kmen dělá jinak podle toho, co v okolí roste. Naberou ho do foukačky, přiloží vám ji k nosu a pak do ní zprudka dýchnou, takže se vám ta směs dostane dovnitř úplně všude. Je to vážně síla, ale nejde o psychotropní látku. Spíš vás nabudí a současně tři minuty v kuse brečíte. Když to odeznělo, ztratil jsem chuť na cigarety. Nekouřím doteď.“

Technický kmen

Náčelník kmene Huni Kuin dal k focení souhlas. Třicátník Mapu novináře vítá, protože pomáhají šířit zprávy o nelehkém údělu původních obyvatel Amazonie. „Mapu je hodně moderní,“ vysvětluje Těšínský. „Kontakt s ním jsem si dohodl předem po internetu, normálně používá smartphone a rozhodně se nebojí, že by focení kradlo duši. Dokonce několikrát ročně létá do Německa a Rakouska provádět ayahuascové rituály. Navíc je jeho žena Češka,“ směje se Těšínský. „To pro mě byl fakt šok. Uprostřed amazonské džungle bydlí s jeho kmenem Kateřina, holka od nás. Potkal ji v Brazílii a nabídl jí, že může žít s jeho kmenem, takže takhle se dali dohromady.“ 

Mapu má na kmen značný vliv, a novinářům se tam tudíž otevírají dveře, což není jinde samozřejmé. „Některé kmeny návštěvníky rády nemají, a existují i takové, které ještě nikdo nekontaktoval. Ale pak jsou ty, jež se techniky ani civilizace nebojí, a otevřenost se jim vyplácí. Právě lidé Huni Kuin jsou v tomto speciální, protože třeba nahrávají na YouTube svoje rituály a tradiční písně. Jde o relativně velký kmen, v Brazílii má na sedm a půl tisíce členů a na internetu k němu najdete spoustu odkazů,“ popisuje český fotograf.

I když jsou ovšem někteří domorodci ochotní se otevřít cizincům, neznamená to prý, že můžete jen tak přijít fotit. „Některá místa jsou dosažitelná pouze obtížně. Takže i kdybyste získali svolení, může klidně trvat třeba týden, než se tam z civilizace dostanete – a to vás musí doprovázet někdo, kdo zná trasu. Huni Kuin žijí jen pár hodin od maloměsta. Zpočátku se jelo pohodlně autem, ale nakonec byla cesta tak špatná, že nemohla pokračovat ani motorka, a dál jsem se musel šest hodin prosekávat džunglí,“ líčí svoje dobrodružství Těšínský. 

Novinář je kamarád

„Když se vyskytnou problémy, berou každého novináře. Mohou tak totiž ukázat světu, co se děje, protože jinak se ničeho nedovolají. Spousta kmenů má sice svého právníka, ale v Brazílii se nikdy nic nestane, vládne tam extrémní korupce. Já jsem pro ně vlastně kamarád. Když pak mají kmeny odkazy ve světových médiích, mohou s nimi podpořit vlastní fundraising (získávání peněz od charit a nevládních organizací – pozn. red.),“ vysvětluje fotoreportér. 

Indiáni čelí tlaku. Poté, co se stal počátkem roku 2019 brazilským prezidentem populistický Jair Bolsonaro, se změnilo mnoho věcí. Bývalý důstojník a silně pravicový politik se už během své kampaně netajil záměrem omezit pravomoci organizací na ochranu životního prostředí a prales víc otevřít využívání ze strany velkých farmářů, chovatelů dobytka a těžařů. Po jeho zvolení šly věci velmi rychle: Téměř všechny operace agentury IBAMA zaměřené na zastavení odlesňování a chytání ilegálních těžařů ustaly. Pokuty těžařským firmám se staly minulostí a ničení vybavení pro nezákonnou těžbu už se neprovádí. 

Potravinářské společnosti to pak povzbuzuje k nelegálním záborům kmenové půdy. „Většinou jde o velké zemědělské korporace, které si na tu práci někoho zaplatí a pak také něco podstrčí policii, aby se moc nevyšetřovalo,“ vysvětluje Těšínský. „Povídá se, že vypalovači jsou často ti stejní lidé, kteří pro drogové kartely pašují kokain, takže je nebezpečné je potkat. Jamile všechno shoří, nastoupí chlapi s motorovkami a zbývající dřevo a pahýly pokácí. Firma si počká tři roky, až se všechno srovná, a pak na místo dorazí a zabere ho pro sebe. Jenže z toho budou další konflikty, protože indiáni nikam nezmizí – pořád mají v okolí chatky, které oheň přežily nebo si je postavili znovu. Takže se budou bránit.“

Nečekané brzdy

Konflikty s těžaři jsou v Amazonii běžné. „Mapu mi vyprávěl, jak na to šel on, když začali kácet nedaleko jeho domova. Žádný soudný indián se těžaře nikdy nepokusí konfrontovat přímo, protože mají zbraně a neváhají střílet – vraždy tohoto druhu jsou tam běžné. A volat policii nemá smysl, protože trvá pět hodin, než se na místo dostanete z nejbližší rozumné cesty. Nemluvě o tom, že by stejně nikdo nepřijel, jelikož na podobné volání muži zákona nereagují. Takže si Mapu vždycky schovaný počkal, až těžaři vyjdou za prací, a pak pokácel strom tak, aby spadl přímo na jejich auto,“ popisuje Těšínský. 

Odvážní náčelníci však nemusejí mít pokaždé štěstí. V brazilském státě Maranhão, kde se těží velmi bezohledně, byli loni v průběhu pouhých dvou měsíců zastřeleni dva představitelé kmenů a rovněž strážce ochranářské agentury. Jeden z mála způsobů, jak se mohou indiáni bránit, tudíž spočívá v tlaku světového veřejného mínění. Názory zbytku planety hází sice Bolsonarova administrativa za hlavu, ale občas zatáhnou za brzdu přímo prezidentovi největší spojenci. Když například navrhoval úplné zrušení ministerstva životního prostředí, ztroskotal jeho plán právě na odporu potravinářských firem. Obávaly se totiž, že by to vyvolalo celosvětový bojkot brazilských výrobků a následné finanční ztráty.

Půda, zdroj života

Nejenže je půda pro indiány posvátná, ale také představuje zdroj jejich živobytí. „Někteří potřebují rozsáhlý prostor pro lov, pro většinu kmenů pak džungle funguje jako lékárna a lidé z okolí se na ně často obracejí s prosbou o přírodní léčiva. Mapu říká: ‚My známe lék lesa, a oni ne.‘ Indiáni věří, že prales poskytuje léky úplně na všechno, a Mapu chtěl na místě otevřít jakési ozdravné centrum pro turisty, jenže ten les okolo lehl popelem. Je to vlastně horší, než kdyby jim shořely stromy plodící paraořechy. Mimochodem farmáři, kteří zakládají ohně, si dávají dobrý pozor, aby tyhle vysoké stromy nespálili, protože z nich je dobrý byznys. Takže uprostřed shořelé pustiny můžete často vidět obrovské ořešáky stojící osamoceně.“ 

Ne vždy si však zakladatelé požárů dávají práci – a raději pálí všechno, jen aby poškodili místní obyvatele, kteří na půdě závisejí. Vzácné ořechové stromy například lehly popelem na území kmene Apurinã, kam Těšínský také zavítal. Na rozdíl od mnoha jiných se tito domorodci věnují zemědělství a zakládají mikrofarmy. Náčelník Kaxuqui-Francisco českého fotografa ubytoval ve svém domě a později ho vzal na mnohahodinovou obhlídku zasaženého území. „Vysvětlil mi, že za poslední roky ztratili šest set hektarů půdy. Něco shořelo, něco sebrali těžaři, kteří jdou po cenném dřevě z ořešáků. Právě ze zmíněných stromů kmen žije, sbírá plody a prodává je. To všechno je teď pryč.“ 

TIP: Neradostné vyhlídky: Destrukce pralesů v Amazonii opět zrychlila

Na místě se Těšínský setkal také s paní Jo, jež s velkými zemědělskými firmami bojuje už roky. Na svých polích pěstovala organickou kávu, ale její půdu někdo otrávil ve snaze ženu vystrnadit. „Zničilo jí to reputaci. Z té kávy se otrávilo několik lidí, dokonce i její syn. A teď jí zbytek obživy vzal oheň. Stejně to však nevzdává a zkouší organizovat místní lidi.“ Snahy o zábory půdy na přelomu tisíciletí hodně ustoupily a tlak lokálních farmářů na vládu umožnil prosadit řadu ochranných zákonů. Ty jsou ovšem nyní v ohrožení a velké společnosti cítí podporu v postoji Bolsonarovy vlády. „Mapu mi říkal, že tohle tu bylo vždycky, ale nikdy tak vyhrocené. A nikdo neví, co se stane v budoucnu,“ uzavírá Těšínský. 

Kam mizejí lesy?

V 90. letech 20. století patřily brazilské lesy k nejrychleji mizejícím. Situaci zvrátil zákon o chráněných přírodních oblastech z roku 1993, který výrazně omezil komerční využití porostů. Jeho vynucování silně kolísalo, ale celkově se podařilo trend zastavit. V roce 2008 mizelo průměrně 28 000 km² lesa, v roce 2018 už „jen“ 7 500 km². Administrativa prezidenta Jaira Bolsonara však pravidla ochrany značně uvolnila, a odlesněná plocha tak meziročně poskočila o třetinu, na 9 700 km²


Další články v sekci