Článek
Boris Vian, muž devatera řemesel, zemřel v roce 1959. Ti jasnozřiví měli jasno, když předpověděli, že umělecký odkaz spisovatele, básníka, scenáristy, herce, překladatele z americké angličtiny, ale hlavně jazzového trumpetisty a skladatele bude žít i v jedenadvacátém století.
Vian u nás vstoupil do povědomí už před desetiletími. Známým se v Čechách stal díky knihám Pěna dní, Červená tráva, Srdcerváč. S jejich reedicemi i s překlady jiných jeho děl se po devadesátém roce roztrhl pytel. Kdekdo z nakladatelů chtěl vydávat „kultovního autora“ Borise Viana.
I próza Naplivu na vaše hroby, po léta tabuizovaná vzhledem k rouhačskému názvu a údajně nemravnému obsahu, se českého vydání nakonec dočkala.
Jak diváky poučila stanice France Culture, Boris Vian není pomíjivým kultem jisté generace. Není umělec kultovní, ale je to umělec nadčasově kvalitní. Blízkost literatury a hudby v jeho tvorbě nejlépe vystihuje charakteristika: „Je to muž, který nechal swingovat slova .“
I konzervativní deník Le Figaro, nevrlý vůči rebelantským objevitelům nových uměleckých cest, musel uznat to, co o Vianovi prohlásili slavní jazzmani Miles Davis a Charlie Parker. Ti totiž řekli: „Boris Vian je semaforem umění.“
Vian se pohyboval v pařížské čtvrti umělců a intelektuálů Saint-Germain-des-Prés. Seznámil se s filozofem Jeanem-Paulem Sartrem. Toho v knize Pěna dní, v duchu patafyziky Alfreda Jarryho, představil pod jménem Jean-Sol-Partre. Šansoniérka Juliette Gréco, nazývaná Múza čtvrti Saint-Germain-des-Prés, vyzdvihla i Vianovy konstruktérské schopnosti. Vyrobil si totiž speciální minitrubku nazvanou trompinette (trumpetička), jejíž zvuk se blížil zvuku křídlovky.
V písni vyzývá k dezerci
Nejznámější šanson Borise Viana je Dezertér. Oslovuje v něm prezidenta republiky. Upozorňuje ho, že neuposlechne povolávacího rozkazu a vyzývá muže k dezerci. Do češtiny existují dva překlady tohoto jeho textu.
Ten od evangelického faráře Miloše Rejchrta zpíval Jarek Nohavica. Zcela zkresluje francouzský originál. Oslovení „pane prezidente“ je nahrazeno nicneříkajícím „pánové nahoře“. Závěrem je u Viana řeč o četnících pronásledujících dezertéry, což v Rejchrtově přebásnění zmizelo úplně.
O něco lépe si počínal Jiří Dědeček. Prezidenta sice nevygumoval, zato četníky ano. Z policajtů se v jeho podání stali nicneříkající „vaši lidé“.
Boris Vian byl donucen změnit závěr písně. Ve všech nahrávkách zní, ať po něm četníci klidně střílejí, že „nebude ozbrojen“. Radio France Musique dalo aktuálně k dobru autentickou, nejpůvodnější Vianovu verzi. Ta naopak vyzývá k ozbrojené obraně proti takzvaným „pořádkovým silám“.
Vian zemřel v Paříži v roce 1959 při promítání filmové verze románu Naplivu na vaše hroby na srdeční selhání.
Může se vám hodit na Zboží.cz: