Sběratelka Pavlína (40) z Liberce zachraňuje staré šicí stroje!
Vášeň pro sbírání měla Pavlína Cvrčková (40) již od dětství. Jako malá schraňovala krabičky a nálepky od sirek nebo pivní etikety. Později, když se zamilovala do fotografování, se jejím cílem staly historické fotoaparáty. Občas také zasáhla, když chtěl někdo vyhodit například starou formu na bábovku. K šicím strojům ji přivedla náhoda, díky které má dnes ve své sbírce již více než 540 exemplářů, a doufá, že mnoho dalších ještě přibude.
K šicím strojům měla Pavlína vždy blízko, pracuje jako mzdová účetní ve firmě na šití ložního prádla. První historický šicí stroj však nezískala díky zaměstnání, ale jen díky šťastné náhodě. „Zhruba před dvaceti lety mi zavolala teta s tím, že když sbírám ty staré krámy, tak bych třeba chtěla i šicí stroj, který její sousedka hodlá vyhodit. Neodolala jsem a první stroj byl můj. Bohužel nevím přesně, který to byl, tehdy to ještě nebyla sbírka jako taková a já si žádnou evidenci nevedla,“ vzpomíná. Pavlínin nový zájem se pomalu roznesl po vesnici a také v práci a další přírůstky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Najednou jsem měla 20 historických strojů u rodičů na půdě, ale že bych se považovala za sběratelku, to ještě ne,“ dodává skromně.
Zlomová návštěva
Přelomovým se pro ni stal rok 2010, kdy se dostala na prohlídku do továrny Šerclových v Bílém Potoce, kde tenkrát vznikalo současné Jizerskohorské technické muzeum. V nejvyšším patře byla plánována expozice textilní výroby, která zela prázdnotou. „Pavel Šercl mi ukázal pár hlav šicích strojů, které zachránil ze sběrny, a přišla řeč také na mých dvacet kousků. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že je dovezu do expozice,“ vypráví nadšená sběratelka. Pavlína si dala zásadu, že do muzea musí jít každý stroj nejen zrenovovaný, ale také funkční. „Znamenalo to zjistit u všech exponátů jejich historii a výrobce, vyrobit informační cedulky a opravit je. Nejsem sice strojař, ale naučila jsem se stroje opravovat sama. Když jsme je pak umístili do té obrovské haly, byly tam téměř ztracené, a tak jsme se domluvili, že seženu další šicí stroje, aby návštěvníci měli na co koukat. A tak vznikla moje vášeň a vlastně i ta opravdová sbírka,“ doplňuje. Pavla začala vykupovat stroje ze sběren, oslovovala známé, obvolávala inzeráty. Mnoho majitelů jí také stroj do expozice darovalo. Po šesti letech se počet vystavených kusů vyšplhal na rovných 250, od dětských hraček až po obrovské obuvnické »ramenovky« či stroje na obšívání knoflíkových dírek. „Do muzea postupně přibývaly i další exponáty a pro stroje už nebylo tolik místa. Musela jsem uvolnit polovinu prostorů, stroje dát více k sobě a některé i odvézt,“ vzpomíná si Pavlína. Jak to bývá, stále objevovala nové šicí stroje, jejichž pořízení jako vášnivá sběratelka zkrátka nemohla odolat. „I přes neustálé řešení otázky »kam s nimi« mám ve své sbírce nyní 540 kousků a další budou přibývat. Stále také hledám místo, kde tyto zajímavé a vzácné stroje vystavit, aby se na ně mohli lidé podívat a něco se o nich dozvědět. Zatím vše skladuji doma v garáži, u rodičů na půdě, u kamarádů nebo v práci,“ popisuje sběratelka nelehkou situaci.
Největší sbírka
Sbírka Pavlíny Cvrčkové patří určitě mezi největší v republice a její velkou zajímavostí je i různorodost. „Za ta léta jsem nasbírala opravdu různé exempláře a všechny stojí za zmínku. Zajímavé jsou třeba dětské šicí stroje, které se prodávaly jako hračky pro malé slečny, ale byly plně funkční. Holčičky se na nich učily šít řetízkovým stehem a pak rovnou přecházely na větší stroje. Na některých byly dokonce obrázky z pohádek, aby se dětem líbily,“ doplňuje Pavla. Opravdovým klenotem sbírky je Singer – model 2 z roku 1875, který má dokonale zachovalé zlaté ornamenty. „Šicí stroje byly dříve vzácným rodinným majetkem, který se dědil. V domácnosti byl stroj vždy umístěn tak, aby byl vidět. Majitelé byli zkrátka pyšní, že ho mají. Proto jsou historické modely tak bohatě zdobené,“ vysvětluje sběratelka, která se kromě klasických domácích strojů může pochlubit i stroji na šití rukavic, obšívání knoflíkových dírek, obuvnickými stroji, speciálními stroji na šití klobouků nebo velkými sedlářskými stroji, které prošijí i několik vrstev silné kůže. „Šily se na nich třeba koňské postroje a sedla. Pro své dva sedlářské obry jsem jela na inzerát 550 km daleko, ale určitě to stálo za to,“ usmívá se pyšně. Pavlína má ve sbírce dokonce i malou pletačku ponožek z roku 1910. Některé exponáty jsou šlapací, další s motorem a jiné s pohonem na kličku. „Nejcennější je pro mě šlapací Pfaff 11, ke kterému mám citovou vazbu. Není sice ničím výjimečný, ale je po mojí babičce… Můj nejstarší kousek je pak z roku 1863, který byl vyroben v systému Wheeler&Wilson. Starých strojů vyrobených před rokem 1900 si velice cením, protože mají bohatou historii. Mám jich už několik desítek. Zajímavý je i stroj vyrobený českou firmou Minerva podle systému vynálezce Eliase Howeho, kterých se mnoho nedochovalo,“ vypočítává Pavla své poklady.
Po čem touží a jak pomáhá v době pandemie? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 17.