Hodně zvuku s málem muzikantů. Kultura musí přežít, je přesvědčen ředitel Česká filharmonie Mareček

LN: První koncert pro pět nemocnic, který jste uvedli 28. března, se povedl a na konto zdravotníků se podařilo poslat téměř sedm a půl milionu korun. Nebyl to skok do neznáma?
Byl, protože vůbec nebylo jisté, jak to uděláme, a netušili jsme, jak lidé budou reagovat. To bylo na začátku, když omezení proti šíření koronaviru byla nejtvrdší. Obvolali jsme umělce, jestli by na takovém koncertě chtěli hrát, pak bylo třeba zajistit sál, aby hudebníci nepřišli do styku s filmovým štábem, osm lidí se muselo nějak bezpečně vejít na malý prostor – režisér, operátor robotických kamer, střihač, nápověda a další a vedle v místnosti ještě tři zvukaři. Ochranné pomůcky se sháněly všelijak, třeba manželka našeho cellisty Jana Kellera šila roušky pro všechny účinkující. Ale našli jsme pochopení a pomoc u státních autorit, úředníci ministerstev i ministři kultury a zdravotnictví reagovali obratem a také firmy, třeba pan Průša, který vyrábí štíty, nám poskytly několik pro štáb, výrobci respirátorů nám na dva dny půjčili vzorky, než je poslali do nemocnic – moc lidí nám fandilo a pomohlo. Bylo to šílenství, které se vůbec nemuselo podařit.

LN: Peníze lidé posílali spontánně?
Ano, žádný sponzor nebyl, jen Nadace České spořitelny dala nějaký základní vklad, ale jinak to všechno byly dary od desítek tisíc drobných dárců, kteří poslali od stokoruny až třeba po pět tisíc. Na ČT art nás sledovalo 78 tisíc diváků a na Facebooku má koncert 178 tisíc zhlédnutí. Možná se to už nepodaří nikdy zopakovat.

LN: Přesto chystáte na zítřejší večer druhý charitativní koncert.
Ano, protože si myslíme, že je třeba pomáhat ještě dalším lidem, kteří se ocitli v tísni, konkrétně prostřednictvím veřejné sbírky Života 90 a jejích celostátních aktivit na rozvoj linky důvěry pro seniory a služby Tísňová péče. A tentokrát se v programu pokoušíme přijít zase s něčím novým.

LN: Co to bude? Zase osamělí muzikanti s rouškami v různých koutech Rudolfina?
Opět budou hrát v celém prostoru Dvořákovy síně a ano, hudebníci zase musí být od sebe trochu vzdáleni a budou mít roušky. Proto jsme zatím ještě vynechali dřevěné dechové nástroje, ale nabídneme mnohem víc zvuku než minule. S minimem muzikantů dosáhneme téměř zvuku symfonického orchestru. Například hned na začátku a pak na konci, kdy zahrajeme dvě Brucknerova moteta, která Miloš Bok upravil pro jedenáctičlenný sbor lesních rohů z České filharmonie a PKF – Prague Philharmonia a varhany.

LN: Promiňte, ale hornisté přece také musí foukat...
To je pravda, ale skvělý hornista Radek Baborák získal od českého výrobce důvtipné ochranné prostředky – je to modrá rouška se zipem, do ní se vloží náustek a zip se zapne, a uvnitř korpusu horny mají navíc ještě jakousi textilii coby filtr. Ještě řeknu jednu zajímavost: V Braniborském koncertě Johanna Sebastiana Bacha, který provede náš koncertní mistr houslista Josef Špaček a soubor Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem, jsou předepsány dvě flétny. Mysleli jsme, že je musíme zrušit, ale Václav Luks zjistil, že v originále od Bacha mají znít jako echo, což se nikdy tak nehrálo. Takže je umístíme na balkon a budou poprvé hrát, jak to chtěl Bach.

LN: Program je zajímavý obsahem i účastí jednak filharmoniků, včetně tří koncertních mistrů Špačka, Mráčka a Vodičky, předních sólistů – klavíristy Iva Kahánka, varhaníka Aleše Bárty či hornisty Radka Baboráka, ale i propojením s PKF a Collegiem 1704. Co tím sledujete?
Chceme upozornit mimo jiné i na to, že vedle našeho orchestru tu existují další skvělá tělesa a umělci, kteří ovšem nemají stálou podporu a naše zázemí, ale přitom stát reprezentují stejně dobře jako Česká filharmonie. A nejsou na tom teď dobře finančně.

LN: A jak jsou na tom členové České filharmonie?
Materiálně dobře, protože berou plat. Ale veřejně nehrají, sedí doma a cvičí na těžkou příští sezonu, která nás čeká, což je do jisté míry i výhoda, že mají čas. Běžně totiž žijí v dost drsném provozu, v pondělí zkoušejí to, co se ve středu večer už hraje na koncertě, někdy je to děsně rychlé. Myslím ale, že ten současný klid by každý z nich rád vyměnil za koncerty a připravoval se o víkendu...

LN: Všeobecná nejistota z budoucnosti se pochopitelně týká i vás. Co jste museli zrušit?
Většinou vyprodané koncerty, na nich plánované nahrávání, které se z jara podařilo náhradně přesunout až na přelom listopadu a prosince 2022. To znamená odložení o dva dva a půl roku minimálně. Pryč jsou zájezdy. Padlo Německo, Moskva, Edinburgh, San Sebastian, BBC Proms...

LN: Přitom hotely, letenky, jízdenky, kargo a tak dále se objednávají předem...
Všechno se stornuje a kolegyně z koncertního oddělení dělají ve dne v noci všechno pro to, aby nás to stálo co nejméně – stejně to ale bude velká ztráta. Některé zájezdy měly být ziskové, ale nebudou, přicházíme o pronájmy v Rudolfinu, zkrátka ztráta bude obří. S napětím čekáme, jestli se zájezdový provoz na podzim obnoví, nebo ne. Nejstrašnější je ta nejistota.

LN: Mohli byste cizinu vyměnit za hraní v Česku nebo na Slovensku, kdyby alespoň to šlo?
Tuzemští pořadatelé, nejen tradiční, jako je Pražské jaro, Dvořákova Praha, Smetanova Litomyšl nebo Český Krumlov, ale i další, se už ozývají. A my bychom docela rádi přijali pozvání do míst, která jsme z časových důvodů nemohli navštívit třeba i dlouhá léta. Nebylo by špatné konečně víc hrát doma – pokud bychom ovšem věděli, že zahraniční sezona nebude a mohli termíny už plánovat. Zatím všichni počítáme, že v září se vrátí normální stav, ale pak se dozvíme, že může přijít na podzim druhá, horší vlna nákazy. Největší škody pocítí lidé – i muzikanti –, kteří nemají stálé angažmá.

LN: Vracíte vstupné za neodehrané koncerty?
Vracíme, ale jsou i mnozí, kteří nechtějí zpět nic, těm děkujeme. Máme naštěstí velmi silný kmen svých abonentů, takže kdyby si jen oni koupili své abonentní vstupenky, jsme už na šedesáti procentech obsazenosti.

LN: Pojďme tedy myslet spíš na budoucnost. Změnilo se nějak směřování orchestru pod vedením šéfdirigenta Semjona Byčkova?
Zásadní je to, že orchestr táhne za jeden provaz, posledním fatálním otřesem bylo úmrtí Jiřího Bělohlávka. Od té doby se situace stabilizovala, a to nejen díky Semjonu Byčkovovi, který je samozřejmě klíčová postava v tom, jak dává orchestru spoustu energie a času. Ale máme k němu dva české dirigenty Jakuba Hrůšu a Tomáše Netopila, kteří pomáhají, aby se i ta česká DNA orchestru uplatňovala. Orchestr by neměl ztratit svou identitu a o to kromě jiných pečují i tito dva špičkoví dirigenti.

LN: Byčkov je přísný a hodně zkouší?

Ano, hodně zkouší, a to i když jsme na zájezdě a hraje se dejme tomu Novosvětská, kterou hudebníci mají v krvi. Je potřeba soustředit se, naladit se, vcítit se do atmosféry sálu a tak dále. Podobně Semjon Byčkov zkouší i své abonentní programy ještě týden předem nebo i s větším předstihem. Vím, že podobný model uplatňovali například Václav Talich nebo Karel Ančerl, historické prameny uvádějí svědectví hráčů, že taky hrozně moc zkoušeli a že to tehdy ve filharmonii vypadalo podobně.

LN: Takže si hráči stěžují jen v mezích normálu?
Kdyby toho na nich šéf chtěl opravdu moc, od toho máme odbory a ty upozorní, že je to už příliš. Dirigent pak ubere. A je tu také umělecká rada, která schvaluje program. Podle mě to, že Semjon Byčkov zkouší hodně, je dobře. Samo se nic nevytvoří, když se málo hraje a hráči jsou málo pohromadě, mohou propadnout rutině. Zatímco když se hodně zkouší, mohou i sami hráči na koncertě víc tvořit a jsou se svým výkonem spokojenější, vystoupení si užívají a jde z nich úplně jiná energie. To se pak ukazuje i v recenzích a opakovaných pozváních na rezidenční hostování – ne na jeden koncert, ale na tři.

LN: Proměňuje se postupně i repertoár?
Spíš mírně, ale ano. Jiří Bělohlávek pečoval v první řadě o český repertoár a samozřejmě pak i o další, Semjonu Byčkovovi je blízká německá hudba, Brahms, Beethoven, Richard Strauss, chystá se natočit všechny Mahlerovy symfonie a bude se věnovat i Šostakovičovi. Z českého repertoáru bude dělat vždy jen část, snaží se učit stěžejní věci, jako je Má vlast, Dvořákova Sedmá, Osmá a Devátá symfonie, Janáčkova Glagolská mše, skladby Martinů, autory, které jsme tolik nehráli, například Kabeláče, a iniciuje výzvy současným skladatelům. Pod jeho vedením repertoár bude nejenom romantický a postromantický, ale obsáhne šíři od nejstarších skladeb, jaké můžeme hrát, až po současnou českou hudbu a hudbu jeho současníků a přátel ze světa.

LN: Ještě tu podstatnou otázku: myslíte si, že kultura přežije?
Kultura musí přežít – lidé mají tendenci říkat, že je to zbytný statek, ale neuvědomují si, že v kultuře je ukrytá duše celého národa.