Zlomená křídla Fridy Kahlo

Balet Broken Wings inspirovaný životem a dílem mexické malířky Fridy Kahlo (1907–1954) vznikl v roce 2016 jako součást triptychu Anglického národního baletu She Said, jenž byl, jak již název napovídá, zaměřen na ženský hlas v tanečním, potažmo celkově uměleckém světě, pročež byly autorkami choreografií výlučně ženy (vedle Lopez Ochoy Aszure Barton a Yabin Wang).

Jednoaktová inscenace se v jednoduché zkratce soustředí na klíčové momenty a aspekty malířčina života, a i ty nejbolestivější jako je její dopravní nehoda, při níž utrpěla vážná zranění, jež ji na dlouhé měsíce téměř zcela znehybnily a ovlivnily celý její další život, nebo potrat vytouženého dítěte, zobrazuje přes metaforu či náznak, vystačí si se změnou světla či barevné kompozice, aniž by bylo nutné na jevišti nechat tříštit autobusy a nechat létat kusy uvolněných blatníků. Frida v podání Tamary Rojo se po krátkém, rozdováděném duetu ocitá na nemocničním lůžku (účelně využitý uzavíratelný box, jenž během představení několikrát změní svůj obsah) obklopeném zrcadly a začíná vytvářet svůj snově naivní svět plný autoportrétů jasných barev vložených do fantaskních stvoření obklopených nejrůznější faunou i florou. Scénu postupně zaplňují tanečníci jako by vypadnuvší z jejích obrazů, v dlouhých sukních s volány a barevně natřenými hruděmi víří prostorem a vyzvedávají zraněnou malířku z jejích okovů a dávají jí další smysl k životu. Obdobně jako turbulentní vztah s dalším umělcem, rovněž malířem Diegem Riverou (1886–1957), jehož vedle Rojo představuje taneční hvězda především 90. let Irek Mukhamedov.

Jakkoli se však Fridin svět může na první pohled zdát díky všudypřítomným barvám nevázaně rozjásaný, určitý nádech chmur a osudovosti v sobě nesou neustále přítomní čtyři temní kostlivci vyvedení ve výtvarném duchu mexického svátku Dne mrtvých. Jakkoli jsou to oni, kdo zosobňují negativa, pohromy a zmar jejího života, plní čas od času i roli určité komické vložky, kdy po scéně rejdí skoro ve stylu záhrobní kapely z Mrtvé nevěsty Tima Butona. Čím víc je malířčin život osudem zkoušen – ať už potratem či manželovými milenkami, tím barevnější a snovější jsou kreatury jejích obrazů, od pestrobarevných papoušků až po jelení dívky (na kostýmech, líčení a nejrůznějších čelenkách se podílelo a v tom nejlepším slova smyslu vyřádilo několik výtvarných umělců pod supervizí Yvonne Milnes). Jejich zdánlivá lehkost a bezstarostnost však skrývá hlubokou bolest – fyzickou i psychickou, která Fridu Kahlo provázela od její nehody po zbytek života.

Malířka v závěru samozřejmě umírá, stojíc ve středu malby obrovského, zářivě barevného motýla, jehož křídla se kolem ní postupně pomalu zavírají, až ponechají celou scénu v naprosté tmě, z níž najednou trochu jako fénix z popela povstane jeden z oněch v předchozích scénách poletujících opeřenců, snad na znamení Fridina přetrvávajícího odkazu.

Annabelle Lopez Ochoe se na poměrně krátké ploše povedlo vytvořit poměrně autentický, byť poněkud zromantizovaný portrét jedné slavné umělkyně. Zaměřuje se především na její tvorbu, inspiraci a životní rány, zatímco umně kličkuje a vyhýbá se společenským názorům a politickým postojům manželů, kteří byli jedněmi ze silných podporovatelů komunismu v Mexiku v první polovině 20. století. Nutno ovšem podotknout, že jasný kulturněpolitický rámec není pro balet nikterak důležitý, podstatnější je atmosféra a esence Fridiných maleb, a ty jsou na scénu přeneseny více než věrně.

Broken Wings
Choreografie: Annabelle Lopez Ochoa
Hudba: Peter Salem
Scénografie: Dieuweke van Reij
Světelný design: Vinny Jones
Kostýmní supervizor: Yvonne Milnes
Dramaturgie: Nancy Meckler
Dirigent: Gavin Sutherland

Frida Kahlo: Tamara Rojo
Diego Rivera: Irek Mukhamedov
Mladík: Cesar Corrales
Diegova milenka: Begoña Cao