Adam zaplatil a zvedl se od stolku, aby pomohl Evě do kabátu. Tahle posezení po společně prožitých intimních chvilkách míval moc rád. Byla to jejich příjemná dohra. Ještě naposledy se políbili mezi dveřmi kavárny a chystali se vykročit každý jiným směrem, když Adama oslovila procházející žena.
„No Adame, co to tu děláš?!“ vykřikla jeho vlastní tchýně. Adamovi se podlomila kolena a z posledních sil vyhrkl:
„Pardon, to si mě asi s někým pletete, paní…“
„Jak pletu, co to tady vykládáš, přeci poznám svýho zeťáka!“
Adam se chytil pohledem skoro mdlobné tváře Evy a pronesl téměř suverénně:
„Tak pa, zlato, já vyzvednu děti ze školky a přijdeme za tebou ke kadeřnici, ano?“
Paní znejistěla, ale očividně se nechtěla dát:
„Nehraj to tady na mě, tak senilní ještě nejsem“, blekotala teď už v rozpacích.

Adam vycítil změnu a pokračoval v útoku:
„Promiňte, ale jak vidíte, já mám úplně jiný starosti….,“ řekl a rukou lehce odstrčil paní z cesty, aby mohl projít důstojně k nejbližšímu rohu. Celou tu nekonečnou vzdálenost se mu v hlavě mlely otázky jedna přes druhou. Co si teď počne, co má udělat, má se schovat, nebo někam ujet, nebo jít domů……Ano! Domů! A rychle, ještě má šanci! Hned za rohem vzal nohy na ramena. Doběhl k zaparkovanému autu, skočil do něj a snažil se ulicemi vymotat pokud možno v jiném směru, než jakým mířila jeho tchýně. Když už byl na výpadovce z města, trošku se uklidnil. Jen neudělat žádnou chybu, nařizoval si. Rychle zajel mezi vilky příměstské čtvrti. Auto nechal o ulici níž a vyběhl na roh zkontrolovat, jestli už náhodou manželka nedorazila z práce. Dneska jela naštěstí autem, takže se to dalo poznat. Ne, nic, vzduch je čistý. Znovu nasedl do auta a bleskově zajel do garáže. Ještěže bydleli takhle stranou v ulici jen s jednou řadou domů. Mít tak naproti nějakou zvědavou sousedku, tak má po žížalkách, totiž po manželství, po baráku, po dětech, po bazénu……. Proběhl z garáže průchodem do domu, zevnitř odemkl vstupní dveře a pospíchal do patra, kde měli s Majkou svůj byt. Rychlostí blesku se převlékl do pyžama, omotal si krk šátkem a zválel jednu z manželských postelí. To poslední mu šlo docela dobře, protože to celé dopoledne trénoval s Evou. Pak se přesunul do obýváku, pustil televizi a v kuchyni si uvařil čaj. Polovinu z něj odlil do dřezu, zbytek trochu naředil studenou vodou, aby se z hrnku nekouřilo a odnesl ho na konferenční stolek. Zvuk televize trošku zesílil, aby ho zaslechla i tchýně, která už se co chvíli mohla dopravit domů MHD. Pak se svalil do křesla, přehodil přes sebe deku a zavřel oči. To nebyl spánek, to byly téměř mdloby v očekávání věcí příštích.
„Adame? Adame!“ probral ho vřeštivý hlas z přízemí. Tchýně dorazila, bude tanec, napadlo ho.
„Jo, tady jsem nahoře,“ stačil ještě říct, když vtom prudký závan větru ohlásil příchod hromobití.
„No co tady děláš?“ valila na něj oči statná padesátnice.
„Co by, chcípám,“ soukal ze sebe, aby získal čas.
„Ale dyť si šel ráno do práce ne?“
„No jo, šel, ale za hodinu mě tam odsud vylifrovali, prej ať jdu s těma bacilama do peří…“
„No nepovídej, jsem tě ráno viděla a nic ti nebylo,“ nedala ta potvora zvědavá pokoj.
„To jsem si taky myslel, ale už v autě jsem chrchlal jako tuberák,“ dodal a podpořil svoje tvrzení hlasitým zakašláním. Jó, kuřáci, ti umějí zahrát tuberáka, kdy si vzpomenou.
„A proč tedy neležíš v posteli,“ kontrovala a než to dořekla, už stála na prahu ložnice a sjížděla postel zkoumavým pohledem. Adam znovu zakašlal, aby na sebe upozornil. Tchýně tedy zavřela dveře a svezla se do křesla naproti. No ještě toho trochu, teď tu snad se mnou bude hnít, ne?
„Poslouchej, co se mi stalo, tomu normálně neuvěříš,“ spustila potvora a čekala, jak z ní Adam bude mámit novinky, ale Adam se zakoukal na obrazovku, jako by ho tam něco zaujalo.
„Posloucháš mě?“
„Jo, co? No poslouchám.“
„Představ si, že jsem si tě spletla s úplně cizím chlapem!“
„Jak spletla, kde spletla?“
„No dneska. Jdu od doktorky a najednou vidím, jak se olizuješ s nějakou babou ve dveřích kavárny!“
V Adamovi by se byl krve nedořezal. Tak přeci, s tímhle nemám šanci vyhrát. Baba jedna zvědavá! Z posledních sil opáčil:
„Kdo se olizoval s kým? Já?“
„No ty né, ale přeci ten, co ti byl podobnej. Hele, to bylo úplně tvoje dvojče, stejný džíny, stejný triko a hlavně úplně stejný vlasy!“
„Ježíši jaký vlasy?“ hroutil se Adam a přejel si svojí vyholenou kebuli.
„No, právě, taky žádný vlasy!“
„No jo, lidi myslej, že když viděj dva plešatý, tak že to musej bejt přinejmenším jednovaječný dvojčata, to znám. Mě už si tolikrát někdo splet, že si snad začnu myslet, že mám dvojníka!“ spustil Adam, protože se mu pomalu začalo vracet sebevědomí a lehce nabýval ztracenou pozici.
„No a to si nepřej slyšet, jak jsem na něj vyjela,“ pokračovala ve výkladu.
„A co von na to?“ čekal Adam na citaci své reakce.
„No co by, že prej si ho s někým pletu, a že jde pro děti do školky a pak za tou manželkou k holičovi nebo co. No stejně, to je ale divný, aby se takhle na veřejnosti olizovali manželé!“
„Ale babi, to přeci není nic nenormálního, ne? My se máme s Majkou taky rádi a kolik let už jsme spolu!“
„No ale takovýhle věci bys snad na veřejnosti s vlastní ženou nedělal, ne?“ podotkla tchýně už na odchodu z pokoje.
„S vlastní ženou tedy určitě ne,“ hlesl Adam na rozloučenou.
„Cože?“
„Ale nic, to byla jen taková sranda!“
„No proto. Stejně, to bude Majka večer čučet, až jí to budu vyprávět.“
A měla pravdu, potvora, Majka čučela nejdřív nevěřícně a pak, když si to všechno představila, rozesmála se na celé kolo a nebyla k zastavení. A přitom jediný, kdo měl v tu chvíli důvod ke smíchu, byl Adam, chudák jeden nemocný.