Zatápění plasty, jedy ve vejcích i hračkách. Zastaví mezinárodní dohody byznys s toxickým odpadem?

„Viděl jsem odpady z Austrálie nebo Velké Británie, ale na těch místech bohužel nejsou technologie, které by si s odpadem dokázaly šetrným způsobem poradit,“ popisuje Jindřich Petrlík situaci na indonéském ostrově Jáva, odkud se vrátil krátce před natáčením našeho rozhovoru. V rámci výzkumu dopadů vývozu toxického odpadu tam narazil i na případy, kdy byl v dováženém papírovém odpadu přimíchán plast nebo kdy se plasty zatápělo při výrobě tofu.

Čtěte také

Není to o askezi, ale o kultuře. Věci si musíme užívat, a ne s nimi plýtvat, říká Vladimír Kočí, děkan FTOP VŠCHT

„Zdrojové země jsou Británie, USA nebo další rozvinuté státy, kde funguje třídění opadu. Problém je, že s velkým množství plastu si ani rozvinuté země neumí poradit, protože spoustu obalů recyklovat nejde. Je to nutné řešit opatřeními už při výrobě a omezit jejich spotřebu,“ vysvětluje expert z Arniky a dodává, že odpad končí v zemích, jako je Indonésie, protože tam fungují komunity, které se tradičně zabývají přebíráním odpadu a jeho prodejem překupníkům. Ti ho pak dodávají do recyklačních zařízení a následně se z něj vyrábí třeba textilní vlákna, ale většina plastů i dalších typů odpadu se spaluje.

Naráží tak na často přehlížený aspekt mezinárodního obchodu s toxickými odpady, který je výhodný pro mnoho různých aktérů – od západních firem přes překupníky až po zpracovatelské komunity v cílových zemích – a nelze jej redukovat na stereotypní představu rozvinutého západu sypajícího smetí na trpící státy třetího světa. Zaběhnutý systém ovšem dostal první trhliny již před několika lety, kdy dovoz toxického odpadu začala razantně omezovat Čína a pak i další asijské země, jako například Thajsko. Proud toxického odpadu se tak přesměrovává do Afriky a část trhu funguje v ilegalitě.

Jindřich Petrlík, Arnika|foto:Věra Luptáková, Český rozhlas

„Elektronický odpad končí v různých uzlech a přístavištích, které jsou blízko hutím, které zpracovávají vzácné kovy. Osobně jsem byl třeba v metropoli Accra v Ghaně, kde je obrovské elektrošrotiště a v jeho okolí komunita 50–80 tisíc lidí, kteří z odpadu vybírají měď a další kovy, jako zinek nebo hliník. Zároveň je blízko mezinárodní přístav, přes který odpady putují. Podobná místa jsou i v Nigérii a dalších zemích,“ popisuje Petrlík jeden z typických projevů vývozu elektronického odpadu do Afriky. Specifickým problémem jsou podle něj i v elektronice obsažené plasty s toxickými zpomalovači hoření, protože při následné recyklaci se tento typ plastů dostává do nových hraček, hřebenů a dalších předmětů denní potřeby, kde tyto látky nemají co dělat.

Logo|foto:Český rozhlas

Na možné zlepšení situace se začalo blýskat v prosinci loňského roku, kdy byl po dlouhých letech vyjednávání ratifikován dodatek tzv. Basilejské úmluvy regulující přeshraniční tok toxických odpadů. Přesto však není vyhráno. Kromě ilegálního pašování, korupce a využívání právních kliček přetrvává například stav, kdy je elektronický odpad formálně označen jako elektronika z druhé ruky, která se má v cílové zemi údajně opravit a dál sloužit, ale velká část je zcela neopravitelná a skončí na šrotišti. Dopady vývozu toxického odpadu by tak kromě menší spotřeby v západních zemích pomohlo umenšit i často diskutované právo na dostupnost opravitelných spotřebičů.