Splnila si dívčí sen

Jen málokomu se splní dětské přání, zvláště když se týká šelem. Daně Holečkové se však sny splnily. V jedenácti letech jí rodiče dopřáli mít doma pejska, později dalšího a ve svých šestadvaceti už šéfovala šelmám v Zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem. A v roce 1990 se stala její ředitelkou.

Ačkoliv pod vedením RNDr. Dany Holečkové dosáhla dvorská zoo výjimečných úspěchů v chovu nosorožců, žiraf, zeber, buvolů a několika druhů antilop, přece jen nejbližší jejímu srdci zůstaly psovité a kočkovité šelmy. Konkrétně psi hyenovití (hyenoví) a gepardi. Oběma druhům se v zoo vedlo dobře i díky výzkumu jejich odchovu v podmínkách zoologických zahrad, který prováděla Dana Holečková se svými spolupracovníky. 

Zvířata jinak

Když v roce 2012 skončila ve funkci ředitelky zoo, začala učit studenty oboru chovatelství cizokrajných zvířat na Střední odborné škole v Praze-Čakovicích. Zároveň se s vervou jí vlastní pustila do malování – samozřejmě že především zvířat. Zejména těch, která důvěrně znala. Ať už to byli krasavci ze zoo, nebo ta, se kterými se setkala při nejedné návštěvě v jejich africké domovině i na dalších kontinentech. Její malování však není zaměřené na zobrazení těch nejhezčích jedinců, ale zobrazuje konkrétní zvířata, se kterými se stýkala v zoo nebo je sledovala v Africe a na jiných místech. Proto také o každém zvířeti na obraze dokáže poutavě vyprávět. A když se malé Daně splnily všechny sny, může si ta dospělá ještě něco přát? „Mým velkým přáním byl návrat k chovu mého nejoblíbenějšího psa, leonbergra. A to se mně v létě roku 2015 splnilo, když jsem si v červnu přivezla domů štěňátko. Předtím jsem je měla a chovala třicet let,“ říká doktorka Holečková. Zároveň dodává, že to je pro ni tak trochu luxus, nebo spíš zabíračka, neboť cestuje mezi svým bydlištěm ve Dvoře Králové, školou v Praze a ateliérem ve Slaném. Tam nejen tvoří některá svá díla, ale také učí kreslit a malovat děti i dospělé, začátečníky i pokročilé. Jako zkušená zooložka a chovatelka cizokrajných zvířat neztrácí kontakt ani se svým oborem, neboť je zvána na odborné konference v Evropě a v Africe.

Proč psovité

Na otázku, proč má paní Dana v oblibě právě psovité šelmy, odpovídá: „Když od jedenácti let máte doma psa a pozorujete ho, a samozřejmě i cvičíte, je přirozené, že o nich chcete vědět stále více. I při studiu zoologie nenajdete odpovědi na všechny otázky, a také mnohé teoretické znalosti si člověk touží ověřit. Třeba i to, proč a co mají divocí psi společného s těmi našimi, domestikovanými. Těch proč je však celá řada,“ říká zooložka. Do jaké míry upoutali její pozornost během profesní dráhy právě psi hyenovití, šakalové či dhoulové, lze zjistit v různých odborných publikacích, které zooložka zpracovala nebo se na nich podílela. Vidět je to i na její malířské tvorbě. Od roku 2013 měla patnáct výstav, a snad na každé z nich byli k nepřehlédnutí obrazy s jejími oblíbenci – psy hyenovitými, dhouly a šakaly čabrakovými. Chovu psů hyenovitých věnovala se svými spolupracovníky velkou pozornost a již zmíněný výzkum v Zoo Dvůr Králové se snaží pomoci k zachování tohoto kriticky ohroženého druhu. Za posledních asi čtyřicet let klesl počet těchto zajímavých psů o více než devadesát procent a v drtivé většině míst jejich původního výskytu už nežijí vůbec. Není proto vyloučeno, že nakonec budeme tento smečkový druh šelem sledovat už jen v zoologických zahradách.

Zajímaví, ale neatraktivní

V privátním chovu se psi hyenovití asi neujmou, neboť k jejich charakteristice patří silný odér, který je lidem nepříjemný. Jejich početní stav už poklesl za posledních čtyřicet let natolik, že jsou nejohroženějším africkým druhem, neboť čelí vysokému riziku vyhynutí. Proč nejsou na seznamu CITES, tedy mezinárodní smlouvy, která zakazuje obchodování se zvířaty a rostlinami ohrožené vyhubením, je zřejmé z první věty. Zkrátka byznys se zvířaty nemá o psy hyenovité zájem, tak proč jim hrozí vyhynutí? „Těch faktorů je více. Kromě přímého lovu je to zmenšování přírodního prostředí a s tím související ubývání potenciální kořisti. A také úmrtnost. Velkým problémem je psinka, která byla do Afriky zavlečena domácími psy před více než sto roky. Problém způsobila i vzteklina, kterou přenáší šakali. Pes hyenový je nejohroženějším velkým savcem v Africe. Jednou z možností zabránění dalšímu poklesu divoké populace je vakcinace divokých zvířat a posilování populace vysazováním zvířat narozených v zajetí,“ říká dr. Holečková. I přes nevelkou atraktivitu těchto šelem se v mnoha státech vyvíjelo velké úsilí, aby se dařilo odchovávat tyto šelmy v držení lidí. Ještě před třiceti roky se chov psů hyenovitých příliš nedařil. Dnes už je to mnohem lepší, a to i díky znalostem o chovu v dvorské zoo. Odchovanci se dokonce vrací zpět do těch míst v Africe, kde mají šanci nejen přežívat, ale také se množit.

Specifika odchovu

První chovný pár byl dovezený do zoo ve Dvoře Králové nad Labem už před 57 roky. Chov psů hyenovitých se zpočátku nedařil, postupně se však zdokonalovaly jejich ubikace i výběhy, počátkem devadesátých let bylo také možné monitorovat chování feny v noře, což významně pomohlo při výzkumu a odchovech. Jak vyplývá z publikace nazvané Chov ohrožených druhů v zoo Dvůr Králové I (autorkou části věnované psům hyenovým je Dana Holečková), tým královédvorských chovatelů se dopracoval ke kýženým výsledkům zejména tím, že se fenám umožnilo rodit v předem připravené podzemní a zvukově izolované noře. Matka se nesměla nejméně dva týdny po porodu rušit žádnou kontrolou ani úklidem boxu. Dále se jako vhodné ukázalo oddělit fenu a dominantního psa od smečky a tím minimalizovat nervozitu feny, přenášení a úhyn štěňat. Pokud mělo dojít k porodu ve smečce, bylo nutné maximálně zvětšit prostor, který měla zvířata k dispozici. „To umožnilo feně vykázat ostatní členy smečky do ,uctivéʻ vzdálenosti, takže nedocházelo k jejímu rušení a následnému přenášení a úhynu štěňat. Důležité bylo i vytvoření optimálních podmínek feně již při první březosti, aby se u ní nevyvinul zlozvyk požírání štěňat,“ doplňuje Dana Holečková některé ze zásad umožňujících přirozený odchov psů hyenovitých.

Nejlépe na vernisáž

Až šestatřicetikiloví psi hyenovití jsou pořádní velikáni, neboť mohou mít v kohoutku i 76 centimetrů. Kdo měl to štěstí a spatřil je v Africe, třeba v Krügerově národním parku, ví, že jsou nepřehlédnutelní. Pohybují se ve smečkách o 15 až 30 jedincích a svým černo-žluto-bílým zabarvením i ušními boltci připomínajícími radary se výrazně odlišují od jiných psovitých šelem a hyen. Nelze se proto divit, že se milovnici psů Daně Holečkové zalíbili i ti hyenovití, zvláště když jim léta pomáhala přicházet na svět. Asi není mnoho malířů, kteří ve své tvorbě věnují těmto šelmám takovou pozornost. Každý jedinec zvěčněný na jejím plátně má jméno a konkrétní příběh, tak jak ho malířka poznala. Budete-li mít někdy možnost zhlédnout výstavu Dany Holečkové, zajděte si pokud možno na vernisáž, neboť se při ní dozvíte, proč malovala právě tohoto psa či jiného savce žijícího ve dvorské zoo nebo v Africe. I v tom spočívá jedinečnost její tvorby.