Průzkumná četa americké armády překročila hranice u Aše 18. dubna 1945 v místě zvaném Kočičí hlava a v prvních květnových dnech pak Američany vítali v celých západních a jihozápadních Čechách. Ludmila Perneggerová mezi nimi našla svou životní lásku.
„Já a moje sestra Ludmila jsme chodily na výzvědy na silnici směrem k Vimperku. Už třetího nebo čtvrtého května se tam objevil americký džíp,“ vypráví Marie Jiroušková, rozená Perneggerová. Její mladší sestra Ludmila čerstvě maturovala na obchodní akademii, kde se učila anglicky, takže se s Američany dokázala domluvit.
„Džíp odjel a za chvilku se vrátil: jeli se zeptat svých velitelů, jestli nás mohou vzít s sebou do tábora. Naložili nás do džípu a jeli jsme do Vimperka. ,Teď vám ukážeme, jak vypadá armáda, která jede osvobozovat Prahu,’ slibovali Američané.“
Američtí vojáci si v té době skutečně mysleli, že budou postupovat až do Prahy. Dopadlo to ale nakonec jinak, sovětské vedení z politických důvodů jejich další postup odmítlo a Američané se zastavili u demarkační linie, která vedla skrze Karlovy Vary, Plzeň a České Budějovice.
Buchty s mákem i věnečky z pomněnek
Mnohé rodiny v jihozápadních Čechách přesto navázaly s americkými vojáky přátelství, která přetrvala navzdory jazykové bariéře i desítky let, přinejmenším v korespondenční podobě.
„Oni jezdili k nám do Strunkovic na chalupu. Maminka jim denně pekla buchty s mákem, které jim hrozně chutnaly,“ pokračuje Marie Jiroušková. Během návštěv Američanů se doma scházela celá rodina: sestra Ludmila a bratr Jaroslav překládali rozhovory ostatním.
„V předsíni byl pokaždé úplný arzenál odložených zbraní, protože v tom prvním období ještě museli chodit ozbrojení,“ dodává Marie Jiroušková.
Vojáky vítala také rodina Daniely Benešové, rozené Hahnové, z Janovic nad Úhlavou: „Se sestrou jsme pro ně vily věnečky z pomněnek a řeřišnice, měly jsme jich plný košík. Když 6. května konečně přijeli od Nýrska, Američané chytali naše kytičky a lidi se smáli, křičeli, mávali a brečeli! Všichni přinášeli jídlo, víno, likéry, co měli nejlepšího.“
Tatínek tehdy šestnáctileté Daniely pro ně zařídil ubytování ve škole, kde učil, a z vojáků se u Hahnových stali denní hosté.
„Jednou, když dva Američané postávali pod oknem, ze kterého jsme se se sestrou dívaly, a chtěli se s námi bavit, tatínek to vyřešil – pozval je nahoru, maminka udělala svačinu, moc jsme se nasmáli, když Allan Meinen z Baltimore napodoboval s hřebínkem pod nosem Hitlera. Věnoval nám dva znaky 2. pěšího pluku – Indiána v bílé hvězdě na černém poli. Dlouhá léta jsme si s ním psali, tatínek si to nechal překládat. Allan, také učitel, mu potom pro školáky poslal bednu tužek a sešitů.“
Životy zachraňovali i penicilinem
Američané si získávali přízeň místních i tím, že štědře rozdávali cigarety, čokolády a žvýkačky: „Dodnes mám schovaný darovaný kus krásné bleděmodré látky, ze které mi bylo líto něco ušít,“ říká Daniela Benešová.
Podobnou zkušenost má i Emílie Suchá ze šumavského Churáňova. V hospodě její tety se spolu s dalšími vojáky ubytoval i Američan českého původu jménem Myslivec. „To jsme se měli dobře! Těch žvýkaček, těch čokolád!“
Večer je vojáci zvali na své sedánky. Chodili za tatínkem: ,Pane Pešli, pusťte děvčata s námi. My se rádi pobavíme, ale neublížíme jim.’ „Často nám nabízeli cigarety. My jsme si vždycky zapálily, ale hned jsme to típly, strčily do kapsy a tatínkovi jsme přinesly domů plno cigaret.“
Štědrost Američanů někdy i zachraňovala životy. Libuše Hittmanová ze Zbůchu se na konci války nakazila, když chodila pomáhat ruským zajatcům do nedalekého osvobozeného lágru.
„Dostala jsem dvaačtyřicítky horečky, opary, byla jsem na umření. Rodiče byli zoufalí, doktor už v naší obci nebyl,“ vzpomíná. Její sestra přivedla domů lékaře od Američanů:
„Když viděli, v jakém jsem stavu, dali mi tabletky a říkali: ,Každé čtyři hodiny - ve dne, v noci, ve dne, v noci.’ Dnes vím, že to byl první penicilin, který jsem v životě dostala. Nikdo ještě o nějakém penicilinu nevěděl. Během čtrnácti dnů nemoc pomalu ustupovala, uzdravovala jsem se.“
Američtí lékaři se u jejích rodičů stali pravidelnými hosty. Nikdy nepřišli s prázdnou, přiváželi konzervy a hostili celou rodinu. Když se Libuše uzdravila, chtěly se s matkou revanšovat. Natrhaly borůvky a pozvaly lékaře na borůvkový koláč. Po počáteční nedůvěře k černému zákusku si Američané velmi pochutnali a snědli na posezení celý plech. Mladší lékař se do Libuše zamiloval, ona však již v té době byla zadaná.
Dal mi čokoládu a poslal domů
Mezi dívkami v mnoha západočeských obcích se stalo módou mít svého amerického nápadníka. Anna Šrotýřová ze Zdíkova vzpomíná: „Chodili vyšňoření jako panny, rozdávali čokoládu a žvýkačky. Holky po nich bláznily. Každá měla jednoho, na kterého brala. Já jsem se ale tehdy už stara o dvě malé děti.“
Ačkoli Plzeňanka Eva Vítová v té době oslavila teprve patnáctiny, ctitele si také našla: „Každá holka měla Američana, tak já jsem chtěla také nějakého. Nebylo to těžké. Měla jsem rande, dnes se říká ,date‘. Přišel, přinesl mi čokoládu a zeptal se mne, kolik je mi let. Já jsem řekla: ,Patnáct.‘ On mi dal ještě jednu čokoládu a poslal mne domů. A já nevěděla proč,“ směje se.
„Americké“ lásky většinou končily odjezdem armády. To ale nebyl případ Ludmily Perneggerové, kterou jsme zmínili na začátku. S jedním z Američanů, kteří je navštěvovali v chalupě ve Strunkovicích, si dopisovala i v dalších letech. Po osvobození šla pracovat na americké velvyslanectví v Praze a tam se s ním znovu setkala:
„I nadále pracoval v armádě, zalétával trysková letadla. Působilo úžasným dojmem, když pro ni přijel v bílé uniformě, v tom velikém autě s americkým znakem,“ vzpomíná její sestra Marie Jiroušková.
Sestry rozdělily jejich lásky
Po komunistickém převratu v únoru 1948 ale její snoubenec už do Československa nemohl a Ludmila se rozhodla utéci za ním přes hranice. „Tu nejdůležitější cestu přes hraniční pásmo musela zdolat sama,” konstatuje Marie Jiroušková. „Ale asi za dva týdny poté pro ni její nastávající přijel do uprchlického tábora a odvezl si ji s sebou do Ameriky.“
Ludmila nakonec ve Spojených státech ovdověla, její muž zahynul při nehodě v tryskovém letadle. Osud její sestry Marie se ubíral úplně opačným směrem: provdala se za vězně propuštěného z koncentračního tábora Sachsenhausen, kterého poznala při své práci zdravotní sestry: „Přišel k nám do ordinace úplně zdevastovaný, vypadal jako starý člověk, přestože mu bylo teprve jednatřicet.“
Její manžel se v Sachsenhausenu spřátelil s Antonínem Zápotockým, který jim byl i na svatbě. A přestože nebyli komunisté, dočkali se v době Zápotockého prezidentství dokonce oficiálního pozvání na Hrad:
„Tonda Zápotocký a jeho paní nás pozvali na oběd s bývalými spoluvězni. Mělo to trochu podivnou atmosféru. S nikým jsme se tam neznali a posadili nás tak, abych se svým manželem nemohla komunikovat, abychom se museli seznamovat s ostatními.“
A tak dvě lásky z doby osvobození rodinu Perneggerových rozdělily: zatímco Marie se musela přizpůsobovat životu v komunistickém Československu, z Ludmily se stala emigrantka ve Spojených státech. Obě sestry se dvě desítky let neviděly. Teprve v druhé polovině 60. let mohla Marie Ludmilu v Americe znovu navštívit.