Koho tam máme dál? Nečekaného vítěze bodování základní části Mikesku. Bombarďáka Sýkoru. Nebo v budoucnu velmi úspěšné reprezentanty Průchu, Čáslavu, Rolinka a Koukala. Tím ovšem výčet osobností ani zdaleka nekončí...
„Průměr toho mužstva byl určitě jeden z nejlepších, jakým se kdy v Česku nějaký klub mohl pochlubit,“ říká Vladimír Martinec, pardubická ikona, která na hvězdný ansámbl od 7. kola dohlížela ze střídačky coby hlavní trenér.
Každý ze šesti dosud vybojovaných mistrovských titulů má v historii pardubického hokejového klubu a v hrdých srdcích jeho fanoušků nezastupitelné místo. Triumf z roku 2005, čtvrtý v pořadí, však i mezi nimi vyčnívá. Východočeši jej totiž získali v sezoně, kdy v zámoří po celý rok trvala výluka, a extraliga tak byla napěchovaná exkluzivními jmény.
Na velikonoční Velký pátek tomu bylo právě 15 let ode dne, kdy hráči Pardubic v domovské aréně pozvedli pohár nad hlavu.
„Celá ta sezona byla něco výjimečného,“ konstatuje Martinec. „Rád vzpomínám na tu euforii. Na to, jak to všechno fungovalo.“
Soutěž přitom pro tehdejší pardubický Moeller začala naprosto katastrofálně - výsledkově by si to nijak nezadalo s posledními hubenými léty nynějšího Dynama. Šest zápasů, pět proher, jediný bod za remízu 2:2 v Praze na Spartě. Původní pardubický kouč František Výborný, jenž s týmem absolvoval letní přípravu, po domácí porážce 1:3 se Zlínem rezignoval i přes přemlouvání klubového bosse Kusého.
A najednou se všechno otočilo...
S útokem Hejduk-Mikeska-Bulis trenér trefil jackpot
Jedním z prvních rozhodnutí nového trenéra Martince bylo, že si ponechal asistenta Jiřího Šejbu, který na střídačce působil už za jeho předchůdce. Znali se dobře, vždyť Šejba hrál, mimo jiné, jednu z klíčových rolí v mistrovském týmu z roku 1989, který Martinec rovněž trénoval. Rychle si vymezili kompetence: Martinec vedl útočníky, Šejba, též bývalý výtečný forvard, dostal na starost beky. Vycházeli spolu bez problémů, i když u stejného týmu se sešli vůbec poprvé.
„Na střídačce vždycky někdo určuje směr a ten další se tomu musí podřídit,“ líčí Martinec. „Já byl šéf, Jirka poctivý dělník. Pohled na hokej jsme měli stejný, ale já měl hlavní slovo. Sedli jsme si, koneckonců jsme oba dříve hráli za nároďák, v kariéře jsme něco dokázali. A taky jsme sami měli dobré trenéry.“
Porážkami ztrápený mančaft pod jejich taktovkou ihned zabral, dokázal pro sebe urvat pět výher v řadě. Jako by někde objevil skryté turbo.
„Těžko říct, jak se nám to povedlo,“ přemítá Martinec. „Ale věděli jsme, že v kádru jsou dobří hráči, jen se prostě nedařilo. První zápas s Jihlavou jsme ještě vyhráli s odřenýma ušima (3:1), ale pak se to nastartovalo. Hráči potřebovali impuls. Ten přišel; dostali jsme se do klidných vod ve středu tabulky a už se nemohlo nic stát,“ pokračuje.
Velký podíl na okamžité změně k lepšímu měl další Martincův tah, kdy na centra mezi Bulise s Hejdukem postavil Mikesku. Jak se ukázalo, kouč tím trefil jackpot.
„Bulis s Hejdukem byli vynikající hráči, kterým bylo jedno, s kým budou hrát, spolu byli výborní. Ten třetí by jen doplnil tu muziku,“ míní Martinec.
Jenže tak jednoduché to vážně nebylo - před jeho nástupem k týmu se totiž bez valného úspěchu zkoušelo ledacos. Až urostlý Mikeska ke zmíněné dvojici dokonale zapadl.
„Byla to nejlepší lajna v extralize,“ říká nyní Martinec lakonicky.
Slova dokládají činy: Mikeska ovládl „kanadu“ s 55 body (21+34), Hejduk byl druhý s 51 (25+26) a Bulis třetí se 49 (24+25). Kompletní lajna na čele soutěže? Unikát.
Pardubičtí hokejoví mistři z roku 2005
|
„Začalo se jim dařit, Milan Hejduk byl těžko k udržení. Díval jsem se na některé zápasy z té doby, jak teď běžely v televizi. I když třeba nebyl tolik vidět, kdykoli dostal puk, byl nebezpečný. Byl to vyloženě koncový hráč. Mikeš (Mikeska) byl silný na vhazování, Honza Bulis pracant, který toho odjezdil tolik, co málokdo,“ charakterizuje Martinec svoji elitní formaci.
Především díky jejímu příspěvku Pardubice nakonec do play off vykročily ze třetího místa za Zlínem a Spartou. V úvodním kole se střetly se šestým Kladnem, za něž tehdy hráli Tomáš Kaberle, Pavel Patera, Martin Procházka nebo Jan Hrdina. A horko-těžko je udolaly 4:3 na zápasy, byť zkraje série vedly už 3:1.
I když nervozita z fanouškovské obce (po nezdarech z předchozích let) před rozhodujícím sedmým kláním i během něj přímo čpěla, Martinec je prý nijak zvlášť neprožíval.
„Já už toho předtím zažil hodně, spoustu velkých zápasů jsem vyhrál, ale taky prohrál,“ glosuje. „Ale byla by škoda s tím mančaftem vypadnout. První krok bývá nejtěžší a pro nás jím bylo Kladno.“
Moeller v derniéře čtvrtfinále ztrácel již od 2. minuty po gólu Gardoně, ovšem skóre otočil. „To vám dá vždycky sílu,“ podotýká Martinec.
V dalšímu průběhu vyřazovací části se mělo bohatě vyplatit, že zkušený kouč už proti Kladnu poprvé pospojoval mladé dravce Průchu, Koukala a Hemského. Pohyblivá letka přiváděla soupeře z Liberce i Zlína k zuřivosti.
„Sezona byla dlouhá a play off těžké, takže tam byla únava. V následujících kolech se tak ukazovali hráči, kteří toho do té doby až tolik neodehráli,“ vysvětluje Martinec. „Měli víc sil a byli agresivnější. Tohle se muselo vycítit a pak na ty hráče vsadit. Ti tři měli parádní akce, jezdilo jim to,“ dodává.
Poradit si dokázal i s komplikací v podobě absentujícího Mikesky, kterého po druhém zápase s Libercem vyřadila bolavá záda. Jeho místo vedle Hejduka s Bulisem dočasně zaujal Tomáš Divíšek a počínal si znamenitě. „Divoch (Divíšek) byl podobný typ jako Mikeš, taky byl velký. Dokázali dát puk z buly,“ srovnává Martinec.
Souboj o zlato se Zlínem byl rozhodnut překvapivě rychle
Liberec disponoval posilami z NHL Jiřím Fischerem, Jaroslavem Modrým, Radimem Vrbatou a Alešem Kotalíkem, ti se však v semifinále prakticky neprosadili. Pro Pardubáky byla série atraktivní i v tom, že na protější straně bojovali nedávní hráči Moelleru Stanislav Procházka, Miroslav Duben a taky starší bratr Michala Rozsívala Patrik; na lavičce Bílých Tygrů navíc stál Martincův velký kamarád Josef Paleček, další z legend východočeské hokejové bašty.
„Já to však nebral nějak emotivně, nevadilo mi, že hrajeme proti němu. Tohle tam vždycky hledali spíš novináři,“ říká Martinec. „My jsme se prostě chtěli dostat co nejdál a neohlíželi jsme se na to.“
Cesta za titulem
|
První duel Pardubice získaly i s velkou porcí kliky v prodloužení (3:2), po zápasech na ledě Tygrů vedly 3:1 a měly mečbol. Páté utkání nabídlo pořádné drama. Moeller byl vpředu 2:0, jenže pak 2:3 prohrával. Bulis srovnával až v 54. minutě; prodloužení tentokrát branku nepřineslo a nájezdy rozhodl ve prospěch domácích perfektní bekhendovou kličkou matador Blažek (4:3).
Ve finále Pardubice odrážely rohy Beranů ze Zlína, obhájců titulu, s nimiž navíc v základní části čtyřikrát padly. Moravanům sice chyběli zranění tahouni Bonk a Leška, nicméně jejich sestava zůstala i tak prošpikovaná skvělými borci nejen z NHL: žlutomodré barvy kromě jiných hájili Roman Hamrlík, Petr Čajánek, Martin Erat či třicetigólový střelec ze základní části Jaroslav Balaštík. Sérii ovšem vzali do rukou jiní - pardubičtí mladíci v čele s Hemským a gólman Lašák. Po dvou vítězstvích venku Moeller dokončil mistrovské dílo před svými diváky sotva uvěřitelným výsledkem 4:0 na zápasy. Zkraje série přitom musel dvakrát obracet nepříznivý stav a ve čtvrtém zápase bránil až do poslední minuty těsné vedení 3:2.
Hemský, který jen za finále posbíral sedm bodů za 3 góly a 4 asistence, si po zásluze odnesl cenu pro nejlepšího hráče play off. „Velkou roli měl už od semifinále. Ukázala se jeho rychlost a hokejové myšlení,“ vyzdvihuje trenér Martinec.
A zpětně chválí i Lašáka: „Když chcete vyhrát, musíte mít dobrého brankáře. Já ho znal už z roku 1999 ze šampionátu dvacítek v Kanadě, kde nás za Slováky vychytal, prohráli jsme 2:3. Byl to výborný gólman, úspěšnost zákroků držel pořád nad 92 procenty.“
Mimořádná sezona má snad jedinou kaňku. Hráči během mistrovských oslav zdevastovali pohár pro vítěze, a nasupený manažer Kusý tak musel nechat vyrobit nový...