Ne, ani k Animal Crossing jsem před příchodem New Horizons neměla ani v nejmenším žádný vztah. Když jsem o něm v lednu psala novinku, neměla jsem o komplexnosti simulátoru života v ostrovním městečku ani tušení. Tom Nook, Isabelle, Timmy a Tommy, cože, kdo? Proč se na tuhle diblíkovskou věc na Twitteru velmi hlasitě těší zahraniční herní novináři, kterým už dávno není deset, ba jim dokonce patrně bylo už i třicet?

Protože – překvapivě – má mnohem víc co nabídnout dospělým než dětem.

Názory na to, jestli je Tom Nook vypočítavý vykořisťovatel, nebo jen nepříliš chytrý podnikatel, se napříč internetem různí. Bezúročná hypotéka na dům vašich snů je reálným snem mě i většiny dospělých lidí, co znám, ani nulové úroky vám ale tenhle psík mývalovitý nedá tak docela zadarmo.

Ne ne, ve chvíli, kdy se s ním a hrstí dalších zvířátek včetně jeho dvou adoptivních synů vydáte na dovolenou na opuštěný ostrov, jste v jeho moci. Už proto, že jste si všichni zamluvili zájezd, na který tak trochu nemáte peníze.

Zvonečkovou hypotéku tak sice nemusíte splácet, veškerou ostatní práci pro tohohle svobodného otce ale jinak vykonáváte za dobrý pocit, respektive proto, že bez ní se váš ostrůvek nebude rozvíjet a vy tak v Animal Crossing vlastně nebudete mít co dělat.

Nicméně v době, kdy spousta lidí řeší náhlý výpadek příjmů způsobený nouzovým stavem, snad nemůže existovat lepší místo než ostrov, kde prvotní příbytek dostanete zadarmo a rozhodně o něj nepřijdete proto, že nemáte na splátky.

Ne že by to snad v ostrovním světě hrozilo. O náklady na potraviny nebo ošacení se není potřeba starat už vůbec, exotické ovoce se víc vyplatí prodávat než jíst a vždycky si můžete třeba uplést šaty z trávy. Místní zvířátka jsou schopná vám cpát hodnotné dárky a zvonečky i za to, že jim darujete odpadky, které jste našli před jejich vlastním domem. Prakticky na každém kroku naleznete nezměrně vzácnou a starou fosilii, z balónků líně poletujících v mírném vánku po velikonočním utrpení vaječných receptů už zase padají kousky nábytku a peníze.

Přitom jste si patrně jen chtěli užívat vytoužené dovolené, ne otročit pro podnikatelské impérium Toma Nooka, ale kapitalismus se na vaše potřeby neptá. Jak navíc říct ne někomu, kdo má vlastní značku mobilních telefonů, měnu a vlastně i aerolinku? Která je shodou okolností tím jediným způsobem, jak se z ostrova můžete dostat. Z vězení domácí izolace jsem se dobrovolně a s chutí odevzdala jinému izolovanému místu, z něhož není úniku, a za tři týdny v něm strávila přes 130 hodin.

Jestli by někdo mé budoucí děti rozhodně neměl učit o ekonomické gramotnosti, je tím někým Animal Crossing. V jeho světě sice koláče nejsou úplně bez práce, ale rozhodně se tu pekařských výrobků rozdává maximum za minimální nasazení. Zároveň je schopné vám tvrdit, že zadlužit se je vlastně úplně v pořádku a nehrozí za to žádný postih. Ani když přijde pandemie.

Přes rozkošnou stylizaci tohle místo není moc pro děti, a když se zamyslíte nad jeho herní logikou, začne se jeho nevinnost hodně rychle rozpadat a střídá ji temná dystopie, kde veškerá vaše přátelství stojí jen na materiálních hodnotách a vaši zvířecí kamarádi se z roztomilých plyšáků mění na šílené stalkery, psychicky nemocné jedince hovořící s brouky a kanibaly.

Na vašem ostrůvku žijí pospolu v míru antropomorfní vlci s jehňátky a kočky s ptáčky, zároveň velkou náplň vašeho času tvoří rybaření a zvířátka jsou schopná vás pozvat do svých domečků na večírky, kde se servírují kuřecí stehýnka a steaky. Kravička Patty (ano, jako beef patty) si ve svém domečku rozložila koberec z hovězí kůže. Scénář nejnovější epizody To je vražda, napsala se píše sám.

Kromě nonšalantního kanibalismu a krimipříběhů si v obchodě bratrů mývalů můžete pořídit zvířecí misky a kočkolit, ale vaše sousedka, egyptská kočičí bohyně, si už přivezla vlastní záchod vykládaný zlatem, při jídle sedí u stolu a používá příbor. Stejně jako Goofy a Pluto jsou si zkrátka některá zvířata rovnější.

A některá z nich ani nejsou opravdovými zvířátky. Králíček Hopkins je ve skutečnosti nafukovací balónek, velikonoční zajíček Zipper má na zádech nápadný zip, i když zatvrzele opakuje, že na sobě nemá kostým. Medvídek Stitches je patchworkovou noční můrou a králičice Coco má místo očí prostě jen díry do hlavy. Navíc vypadá jako vyjevená sušenka a zřejmě ji pojmenovali po démonovi z latinskoamerických pověstí, který unáší a požírá zlobivé děti. Vážně s někým takovým chcete sdílet ostrov?!

zdroj: Nintendo

Není divu, že se spousta hráčů své divné sousedy, kteří se k nim leckdy nastěhovali bez povolení, snaží všemožnými způsoby vyštípat. Můžete si na ně stěžovat, můžete jejich dům obehnat zdí a násilně je izolovat, posílat jim sprosté vzkazy nebo je dokola mlátit síťkou na motýly, ale pokud oni sami nebudou chtít, nejspíš je z ostrova jen tak nevykopete.

Alespoň v případě reálných hráčů si můžete vybírat, koho do svého exotického obydlí pustíte. Z občasného machrování, nakolik máte kompletní sbírku v muzeu, se ale skrz karanténu stal jeden z mála způsobů, jak se se svými přáteli setkat. Bez přehánění jsem se v uplynulém měsíci nejvíc socializovala právě tam. Je to smutné? Ani ne!

Patřím k těm nešťastníkům, kteří si narozeniny načasovali na konec března a reálnou oslavu museli zrušit. Zvířátka mě podarovala dortem, reální kamarádi poslali balíčky se vším možným od dopravního kuželu po vycpanou vážku. Virtuální harampádí doprovázené vtipnými vzkazy mě zahřálo u srdíčka za současných okolností možná víc než fyzické drahé dárky a šmahem se vyřešil i seznam hostů mé digitální oslavy – kdo má Switch, je vítán.

Můj ostrov v Animal Crossing je kvůli přílivu návštěv uklizenější a vyšperkovanější než můj letenský byt, kde trávím 24 hodin denně a pořád dokola v něm jen myju nádobí, dezinfikuju nákupy z online obchodů nebo luxuju. Na rozdíl od virtuálního a neméně monotónního vysypávání cestiček od domečku k domečku už mě to totiž dost nebaví a nijak mě to neuklidňuje.

Svou postavičku převlékám přibližně třikrát denně, zatímco si nemůžu vzpomenout na den, kdy jsem na sobě naposledy měla podprsenku. Péče o mého avatara mi alespoň chvilkově propůjčuje pocit, že jsem na svůj život ještě tak docela nerezignovala.

Nepatřím k těm podnikavým duším, kteří si z pomíjivé vysoké ceny tuřínů udělali byznys na Redditu, ve velkém vyměňují s ostatními nábytek na tržištích na Discordu nebo zkoumají záhady cestování v čase skrz posouvání data na konzoli. Můj ostrov s domečkem a zenovou zahrádkou je ve srovnání s inspiracemi na Pinterestu naprosto ubohý, protože z toho, co vám hra přihraje přirozeně a náhodou, se ladící set zkrátka bleskurychle poskládat nedá. A je mi to úplně fuk.

Animal Crossing: New Horizons jsou mou každodenní rutinou, díky které v současné době alespoň vzdáleně tuším, jaký je právě den v týdnu. Donutí mě v neděli vstát před polednem, abych nakoupila tuříny, sledovala během týdne jejich cenu v obchodě a dvakrát denně ji sdílela s podpůrnou skupinou podobně postižených kamarádů.

Ve společném chatu si posíláme všechno možné od fotek předmětů, které by se ostatním mohly líbit, přes podivné hlášky našich zvířátek až po výhrůžky smrtí, jestli někdo ještě jednou hodí všechny ostatní do nepřeskočitelné animace příletu na ostrov během zkoušení oblečení v kabince ježčích sester.

Logika a jazyk Animal Crossing z vás pro všechny jeho nehráče udělá blábolící prosťáčky, ale my si mezi sebou rozumíme. Vím, které kamarádce mám posílat cokoliv s japonskou tematikou; z kterého herního redaktora se hra snaží vytvořit travestitu; kdo má na svém ostrově tři sta padesát terárií s tarantulemi.

V době, kdy se v našich životech mezi čtyřmi stěnami jinak nic moc neděje, jsou aktuality z Animal Crossing zatraceně vzrušující. A i přes děsivost některých místních zákonitostí taky o poznání méně strašidelné než ty z reálného světa.