Měl to v sobě, skokan na lyžích Tomáš Vančura uměl létat. V těžkém období kdysi slavné české disciplíny byl nadějí, že na mamutech bude mít Česko zase svou hvězdu. Jako bájný Íkaros mířil ke slunci. Ale než mu stačilo sežehnout křídla, z oblohy ho odvolaly kruté bolesti v zádech. Z mladé naděje je padlý letec, který se v pouhých třiadvaceti orientuje v novém životě. Létá už jen v nočních fantaziích.
Znáte to. Jedete autem a na horizontu trochu ztratíte tíži. „Je to podobné, jako když vám v autě něco nadzvedne žaludek. Skokan vyletí a cítí, že ho to nadnáší. Přijde mi to jako na kolotoči," přibližuje Vančura. Jen on a lyže, vítr kolem uší a rychlost kolem stovky. A pak let, který se ve vzduchu jeví jako nekonečný. Je to kolotoč pro výjimečné. Ale Tomáš Vančura už k nim nepatří.
Už jste se sžil s pocitem, že nebudete znovu létat?
„To je na tom nejtěžší. Můžu si jít na ten můstek skočit, ale ani nechci. Skok je takový, že musíte být připravený, protažený. Musíte trénovat, abyste si ho vůbec užil. Když tam teď půjdu, udělám nějakou blbost, třeba spadnu. S tím se musí sžít každý skokan, který skončí. Není to jako jiný sport, fotbal, hokej, že si ho můžete jít zahrát jen tak s kámoši a užít si to."
Zdá se vám ještě, že létáte?
„Jo, někdy se mi ve snu zdá, že skáču, že jsem někde na závodech. Když jsem ještě závodil a zrovna jsem měl formu, často jsem míval sny, že vyletím a nemůžu dopadnout. Úplný blbosti. Že skáču do diváků. A když se mi nedařilo, měl jsem sny, že třeba už hlásili moje jméno, a já byl ještě pod lanovkou a nestíhal jsem. Teď jsem neměl číslo, tak jsem se ještě vracel. A měl jsem pocit, že nemůžu běžet... Teď to mám smíšené, ale už se mi sny o skocích nezdají tak často."
Vzpomínáte, jak jste před čtyřmi lety zničehonic ohromil na mistrovství světa v letech v Kulmu, kde jste při své premiéře na mamutu létal daleko za 200 metrů?
„Pamatuju si, jak jsme přijížděli do Kulmu. Tam je taková dlouhá, rovná cesta, pak je pole a pak je vidět ten můstek, z dálky. Tak jsem se tak díval a Dodo (tehdejší trenér Michal Doležal) říkal: No, tam zítra budeš skákat. Já povídám: To asi ne! Z dálky to vypadá, že to má tři sta metrů..." (smích)
Jak se vám před závodem spalo?
„Celý večer jsem byl nervózní a furt jsem přemýšlel, jak to zítra zvládnu. Nakonec to nahoře taky nevypadá tak velké jako z dálky. Tak jsem si říkal: Pustím se a uvidím, co to se mnou udělá. A hned první skok jsem skočil 215. Z toho jsem byl dost vylekanej."
|
Narozen: 10. září 1996 (23 let) Největší úspěchy: 6. na MS v letech v týmech, 23. na MS v letech (2016), 18. v letech Světového poháru v Planici (2017) Osobní rekord na mamutech: 225 metrů |
Proč?
„Říkal jsem si: Ty jo, už jsem někde nad červenou. Tak jsem začal vypouštět, nevěděl jsem, co s tím i mám dělat, abych už dopadl. Mohl jsem skočit ještě dál. Doskočil jsem, vyzul jsem si boty a povídám si: Teď už se nebojím, teď chci jít znova nahoru. Užíval jsem si to."
Jaké to je, když se člověk proletí přes 200 metrů?
„Je tam rozdíl v rychlosti skoku. Na nájezdu se jede o dost rychleji a i rychlost skoku je větší. Je znát tlak větru, lyže tlačí hrozně moc proti skokanovi, to na ostatních můstcích není. Byl jsem zpevněnější. Pamatuju si, že jsem nebyl zvyklý let takhle dlouho držet. Ale trošku jsem se otrkal a na dalších letech to bylo lepší."
O rok později v Planici jste dokonce posunul svůj výkon až na 225 metrů...
„To byl takový divočejší závod. Tam jsem dělal stejnou chybu, kvůli které jsem vloni spadl v Oberstdorfu. Těsně za hranou mě to začalo po odraze kroutit přes pravé rameno. Let jsem si užil, ale už tam byl i strach."
Před rokem v Oberstdorfu jste šel k zemi hned za bubnem, co se stalo?
„Přijel jsem tam, skákal jsem dobře, první den jsem byl šestý v kvalifikaci. Ale udělali jsme pět skoků, to mě unavilo. Druhý den byl závod a už se začala objevovat ta chyba. A dopadlo to, jak to dopadlo. Jsem rád, že se mi nic nestalo."
Nakonec vás zastavil výhřez ploténky. Jak se situace vyvíjela?
„V šestnácti mi zjistili, že mám výhřez plotýnky. Ale normálně jsem s tím trénoval, chodil jsem na rehabilitace. Pak jsem v osmnácti přešel od severské kombinace ke skoku. A hrozně se to zlepšilo, už jsem neběhal, víc jsem odpočíval. Dva roky mě záda vůbec nebolela, mohl jsem trénovat úplně naplno. Myslel jsem si, že už je to za mnou. Cvičil jsem, využíval jsem na Dukle doktory."
Kdy se to zlomilo?
„Dva roky jsem s tím bojoval. Dva tři měsíce to bylo dobré, a pak jsem zase dva tři měsíce nemohl naplno trénovat. Doktoři mi zakazovali chodit pod činku, že obratle tlačí na plotýnky, a proto mě to bolí. Poslední sezonu jsem si nemohl sednout ani do nájezdu, když už mě to chytlo. To už mě začalo hodně limitovat. Pro skokana je základ sedět dobře v nájezdu, bez toho nejde udělat skok. A když jsem nemohl, už jsem začal cítit, že to pro mě nemá smysl. A navíc to bolelo. Jiný typ by to možná vydržel déle, ale já myslím, že jsem udělal správně."
Kdy padlo rozhodnutí?
„Stále častěji mi do hlavy padaly myšlenky, jestli to půjde, nebo nepůjde. Ve své poslední sezoně jsem celé léto netrénoval na můstku. Cvičil jsem jen s vlastní váhou. Ostatní kluci dělali dynamiku, to vás posune víc a rychleji. Mně to trvalo všechno déle. V létě jsem udělal třicet skoků, kluci třeba 160. Zimu jsem pak nějak odjezdil a řekl si: Nějak to půjde. Na jaře jsem byl nahecovaný. A zase jsem to přehnal s tréninkem. Já mám povahu, že chci trénovat, neodbýt to. A asi mě to trochu stálo zdraví. Trápilo mě to takovým stylem, že jsem byl na sebe naštvaný, na ta záda. Už jsem to nechtěl dělat. Už to všechno přeteklo."
U můstků jste ale zůstal, budete pracovat jako asistent juniorského týmu severské kombinace. Jak se na to těšíte?
„Už jsem si to vyzkoušel. Jezdím s trenérem Martinem Zemanem na soustředění s juniory. A přišlo mi, že mě kluci docela berou. Budu se snažit jim pomoct, ukázat jim směr. Říkal jsem si, že kdybych chodil každý den do stejné práce, tak už nikdy nezažiju, že bych jel jeden týden tam a další týden někam jinam. U sportu je pořád něco nového.“
Dnešní vydání deníku Sport kupujte na iKiosek.cz ZDE>>>
