Dosahuje totiž délky 220 minut, avšak v tvorbě Lava Diaze se paradoxně stále jedná o nízké číslo. Už si troufnul i na pětihodinové, sedmihodinové a dokonce devítihodinové bijáky!!! To kam se hraje Andy Warhol se svým Spánkem. Znamená to tedy, že pojem „krátkometrážní“ u něj znamená dvouhodinový? No, jakkoliv to může znít šíleně, na některý z jeho devítihodinových bijáků bych se někdy klidně v kině podíval. Rozhodně bych ovšem jeho tvorbu nenazýval „Magickým naturalismem“. Na rozdíl od autora textu v brožurce, která se u DVD filmů od společnosti Film Europe (Neon Demon, Následky lásky/Tady to musí být, Čtverec, ...) objevuje coby bonus.

Ale pojďme teď k příběhu. Paní Horacia bývala učitelkou. Jenže pak ji zavřeli, aby se po třiceti rokách dozvěděla ukrutnou novinku. Trest, za který sedí, totiž spáchala její spoluvězeňkyně, jež se za ty roky stala její velice dobrou kamarádkou. Může tedy zpátky domů, avšak tam už bydlí jiní. Po dojemném setkání s dcerou hodlá najít syna. Ale ještě předtím si zamíří vyrovnat účty s Rodrigem Trinidadem – svým bývalým milencem, který si žije na vysoké noze, ale pravidelně chodívá do kostela a možná se i trochu polepšil. „Je třeba ho zabít. Je třeba zabít Rodriga!“ prohlásí paní Horacia a odloží setkání s milovaným synem, protože pomsta má prostě přednost.

Všudypřítomné chudobě se přitom nedá vyhnout. Hlavní hrdinka nechce, aby se o jejím propuštění vědělo, a tak chodí v přestrojení. Ve vězení se naučila sebeobraně, nicméně využije toho pouze v případě prodavače balutu, který provozuje tuhle živnost jenom po nocích. Nutno dodat, že jde o názornou ukázku jejího umění, protože s prodavačem kamarádí, byť tedy nezná její skutečnou identitu. Nutno dodat, že ani diváci si delší dobu (což v tomto případě znamená 150 minut) nemusí být zcela jistí, jestli jde o jednu a tu samou postavu. A úplně si nemyslím, že by mělo jít o režisérský záměr.

Záměrem naopak určitě bylo zakomponování jednak bláznivé (ale patrně šťastné) mladé ženy Mameng, která skoro v každém vidí démona – zvláště pak v boháčích a v jejich bodyguardech. A opomenout nesmíme ani slabošského úchyláckého transvestitu, jehož zmíněné slabošství však nemá nic společného s epileptickými záchvaty. Ona jediná se k němu chová hezky, takže se opakovaně vrací. To znamená, že jejich vztahu a jeho výstřednosti bude věnováno dost prostoru. Až se nabídne otázka, jestli to náhodou není ten její syn, kterého více než čtvrt století neviděla. Za takovou dobu se přece člověk hodně změní, takže by ho teoreticky ani vlastní matka nemusela poznat. Kór když se vydává za osobu opačného pohlaví. Jakoby se Horacia raději nemohla starat o tu svoji dceru Minervu.

 










 

Ale zpět k tomu žánru. Jinými slovy: na chudobě a nespravedlivém uvěznění a vraždě a únosech a znásilnění a úchyláckých transvestitech přece fakt není nic magického! Nehledě na to, že se režisér sice nepřímo, ale přesto vcelku evidentně zabývá ještě diktaturou Ferdinanda Marcose. Pakliže někdo takový vládne nějaké zemi přes dvacet roků, je jasné, že potrvá minimálně stejně dlouho (spíše ještě déle), než se z toho daná země srovná. U nás máme bohužel kvůli minulému bolševickému režimu podobně nepříjemnou zkušenost.

Režisér situoval příběh teprve do roku 1997, takže není divu, že se zabývá i svobodou (především prostřednictvím knihy Černá věž, kterou Horacia dvakrát předčítá). Ale obecně vlastně vyjadřuje obavu z toho, kam se svět dále bude ubírat. Vždyť uvedený rok si nevybral náhodou, neboť navždy odešly takové osobnosti jako Lady Diana či Matka Tereza. A do toho se v průběhu filmu opakovaně mluví o těch únosech, ač se žádné z postav přímo osobně nedotknou. Horácie tuplem ne, jelikož ta by únosce nepochybně seřezala jako tu tlustou „hospodyňku“.

Vzhledem k takové stopáži se asi dá předpokládat, že se nedočkáme zběsilých dialogů á la Karel, já a ty. Na druhou stranu zazní v Ta, která odešla určitě o dost více dialogů, než v tříhodinovém Nabarveném ptáčeti. Takže autora ovlivnil naturalismus, resp. asi lépe řečeno (neo)realismus, ale vedle něj spíše minimalismus, čemuž uzpůsobuje vnitrozáběrový pohyb/rytmus a kompozici záběru, jehož naprostá většina často zůstává prázdná a „cosi“ se odehrává pouze v jeho zlomku (např. jedné devítině). Zřejmě netřeba připomínat, že záběry jsou častokrát hodně, hodně dlouhé.

Ta, která odešla jest díky tomu černobílému pojetí vizuálně naprosto vytříbený film! Díky tomu se i to „odlišné plynutí času“ dá mnohem lépe „strávit“. Prakticky totožnou stopáží se pyšní například gangsterka Tenkrát v Americe, ovšem to by asi bylo na delší srovnávání. Spíše se nabízí jiná důležitá otázka. Jestli na tomto projektu pracoval nějaký třetí asistent režie, tj. jestli bez výjimky ve všech záběrech šlo a) o komparzisty nebo b) o obyčejné kolemjdoucí. Správná bude zřejmě první možnost, protože při takovém konceptu asi musí být každý záběr pečlivě naplánovaný a rozpočítaný. Skutečnost, že režisér obsadil vesměs zkušené herce a herečky, tomuto hodně nahrává. No, patrně není třeba to vůbec zmiňovat, ale pro sichr: Ne, tento film opravdu není určen pro milovníky a milovnice Marvelovek.

FOTO: Film Europe