A tak on, zapřisáhlý odpůrce běžeckých pásů, který i v těch největších mrazech či dešti raději chodí ven, než aby odškrtával kilometry v teple posilovny, zasedl k počítači a půl dne hledal ideální běžecký trenažér.
Když ho našel, hned pro něj dojel do obchodu, doma s nadšením sestavil a... „Tím, že žádná karanténa nenastala, jsem se na něm proběhl jednou. Jednou i žena a kluk, ale jinak pás slouží jako sušák prádla,“ vypráví Radek Brunner, jeden z nejlepších světových ultramaratonců.
Pod slovem ultramaratonec si představte člověka, pro kterého je maraton, tedy 42 kilometrů, u nichž se obyčejní smrtelníci zděšením křižují, málo. Ultramaratoncům často nestačí ani dva maratony za sebou, proto třeba Brunner i o stovce kilometrů říká, že je to zbytečně rychlá distance, při „které furt valíte“. A že až taková 24hodinovka „je hrozná pohoda“.
O roli zlatého toaleťáku
Je jasné, že komunita těch nejlepších ultramaratonců není tak široká. Že se znají, objevují se na sociálních sítích ve stejných skupinách. A tak zkraje dubna přistála Brunnerovi na Facebooku zpráva od jednoho amerického známého, aby se přihlásil do bláznivého karanténního závodu.
Jeho podstatou je uběhnout každou hodinu 6,7 kilometru (to proto, že je to průměrná rychlost, aby člověk za 24 hodin dal 100 mil).
Kdo to vydrží nejdéle, je vítěz.
Teď během koronavirové pandemie se navíc k závodění doporučoval běžecký pás, k tomu telefon či tablet, aby vás pořadatelé z Ameriky mohli sledovat. „Koukal jsem na to a říkal jsem si, že to bude dobrá ptákovina. A když už jsem ten pás měl, tak jsem se přihlásil.“
Brunner se rozhodl a předminulou sobotu se začínalo. Na startu bylo vedle něj 2 430 jiných „bláznů“ a Čech původně plánoval, že zkusí vydržet do nedělního rána, maximálně odpoledne, aby byl fit v pondělí ráno do práce. Jenže nakonec se to „trochu“ zvrtlo.
V pondělí byl pořád na páse, a když z klání odstoupila Švédka Anne Carlssonová, zůstal v boji o zlatou roli toaletního papíru - ano, to byla hlavní cena závodu - jen on a Američan Michael Wardian. Chlapík, který třeba vyhrál extrémní závod sedmi maratonů v sedmi dnech na sedmi kontinentech. Který umí maraton za 2:17:49 a maraton s kočárkem za 2:34:37.
Nakonec souboj trval 63 hodin. Brunner povětšinou předepsanou porci odběhl za 35 až 40 minut, ve zbývajících 20 minutách se najedl i lehce schrupl. V úterý ráno se cítil svěží, bez fyzické krize. Přečkal třetí noc a věřil, že teď biorytmus dožene amerického soupeře, před kterým třetí probdělá noc právě byla.
Běžecký psychouš není
Jenže povinností závodníka bylo, aby vždy v celou na pokyn pořadatelů odstartoval do další hodiny. Brunner čekal, čekal, když mu zrovna vypadlo internetové připojení a on zvonění do dalšího kola prošvihl. Sice vše za chvíli vysvětlil, organizátoři ho i přesto diskvalifikovali. Diváky, kteří klání přes počítač sledovali, a zvlášť v Americe jich byly tisíce, přísné rozhodnutí naštvalo. I Wardian si přál triumfovat jinak, ale Brunner to vzal s nadhledem.
Šel spát a druhý den do práce.
„Když vám do cesty přijdou nějaké klacky, měl by je člověk přelézt a pokračovat.“ |
Věděl, že těch 422 kilometrů klidně mohl rozšířit na pětistovku. Ale co, šlo jen o zlatý toaleťák. „I když pár listů by mi Mike mohl poslat.“
Dávno je pryč doba, kdy se kvůli běhání hroutil. Sám sebe teď 45letý chlapík popíše: „Kolem běhu se všechno točí, je to nedílná součást mého života. Baví mě. Ale nejsem ve stavu, že bych byl psychouš, že by pro mě skončil život, když bych běhat nemohl, když prohraju.“
Život ho zocelil, a nejspíš i proto teď zvládá uběhnout štreky, po kterých by někteří lidé vylezli i z auta celí polámaní. Ultramaraton je samozřejmě o tréninku, o naběhaných kilometrech, ale taky o hlavě. Umět se vyrovnat s krizí, nevzdat se, když se v závodě rázem ocitnete daleko mimo komfortní zónu.
Radek Brunner
Brunner rád běhal už jako kluk. V dorostu si pak vysnil, že se dostane do Dukly, odtud i na olympiádu v Atlantě. Jenže kvůli silnému astmatu dostal modrou knížku s odůvodněním, že nesmí podstupovat dlouhodobou zátěž. Na pár let tak s běháním sekl, než našel cestu zpět.
Z hecu uběhl maraton, pak zjistil, že jsou borci, kteří zvládnou i stovku, tak se přidal k nim. Vydržel to čtyři pět let, než ho silné bolesti srazily k zemi. Pro některé lékaře byl příkladem člověka, který si běháním zhuntoval zdraví, než testy odhalily, že trpí Bechtěrevovou nemocí (chronické zánětlivé onemocnění většinou páteřních obratlů).
Klacky musíte odhodit z cesty
Logicky běhání znovu nechal. „Přiznám, že tehdy jsem měl pocit, že když nemůžu běhat, je všechno na prd. Že je celý svět proti mně, že je to životní nespravedlnost. Ale člověk si zvykne.“ A tak stavěl modely letadel, projel se na kole, ovšem vrátit se k ultramaratonu nešlo.
422 kilometrů uběhl Radek Brunner za 63 hodin na pásu |
Trvalo to pět let, než se objevila naděje. Brunner se dostal do skupiny testující biologickou léčbu a experimentální lék u něj zabral. Bolesti ustoupily a od lékařky dostal svolení vrátit se k běhu. Letadélka hodil za hlavu a zase začal. „Jestli mě tohle všechno zocelilo? Přijde mi přirozené, že když vám do cesty přijdou nějaké klacky, měl by je člověk přelézt, odkopnout a pokračovat. Když se člověk pose.. z každé maličkosti, nikam to nedopracuje.“
Zprvu jen „pobíhal“ a testoval tělo. Po roce zase zkusil stovku, ale ty, kteří běží 24 hodin v kuse, měl pořád za blázny, mezi které nikdy nevstoupí. Až ze dne na den změnil názor. „A teď vím, že jsou to distance, které mi jdou nejlépe a baví mě nejvíc. Nevadí mi běžet fakt dlouho a furt mě to naplňuje.“
Brunner je skutečná světová špička, což prokázal nejen teď na běžeckém páse. Má už čtyři medaile ze slavného běžeckého závodu Spartathlon, 246 kilometrů dlouhého klání z Atén do Sparty. Chce se tam vrátit i letos v září, pokud koronavirus dovolí. Jinak jde-li o stovku, tak tady dokáže držet průměr i 4:15 na kilometr, u 24hodinovky je to o minutu horší. Což vám každý průměrný hobík potvrdí, že je neskutečný šrumec a i ten stovkový průměr by vás na většině desetikilometrových závodů s přehledem zařadil do první třetiny výsledků.
Běhání je jako pití alkoholu
Od doktorů má zelenou a sám vypraví, jak jeho ošetřující lékařka z revmatologie vždy při kontrole nejdřív místo zdravotní karty pročítá na internetu, kde zase závodil a jaké měl výsledky. „Je to velká fanynka a je ráda za každého pacienta, kterému zlepší život tak, že ho vrátí do normálu.“
Pak se na vteřinu odmlčí a řekne: „Dobře, já jdu trochu za normál.“
Adharanand Finn, britský spisovatel a jinak velmi solidní maratonec, ve své knize Běhání s Keňany napsal: „Běhání je takové opíjení se pozpátku. Při pití se nejdříve cítíte báječně, ale nakonec je vám špatně. Při běhání se nejprve cítíte špatně, ale pak, když doběhnete do cíle, je vám nádherně.“
Spartathlon 2016
U Brunnera to platí. Z běhání nedělá vědu. Vypráví, že místo drahých kousků, u kterých výrobci hlásají kdeco, snad i to, že poběží místo vás, si klidně oblečte levné věci z diskontního řetězce. Sám si tréninky skládá podle pocitu, byť mnohdy běhá šestkrát týdně a někdy i dvoufázově. „Když cítím, že mi to jde dobře, osolím to. Jindy raději uberu. Už jsem vyrostl z toho, že když jsem si řekl, že poběžím 30 kilometrů v nějakém tempu, tak i kdyby mi měly upadnout nohy, dal jsem to a odrovnal se.“
Běhá s rozumem.
Běhá s láskou.
A nyní taky i s rouškou. Protože jestli běžeckým pásem příběh začal, tak běžeckým pásem i skončí. Po třídenním zápřahu z minulého týdne se zase proměnil v sušák prádla.
Venku je Brunnerovi nejlíp.
