Sajdkáry aneb motocykly s přívěsným vozíkem mají v závodním světě dlouhou a bohatou historii. Pamatuji, že v dobovém tisku k Velké ceně na starém okruhu v Brně byly zhusta označovány jako vyvrcholení celého podniku. Já jako ortodoxní fanoušek solo motocyklů si to úplně nemyslím, ale nemám s tím žádný problém.

Sajdkáry jsou svébytná disciplína zejména proto, že krom umění pilota přispívá podstatně k výsledku i umění spolujezdce. Potažmo jejich souhra. Jde o zlomky vteřin, kde každá chyba může mít fatální následky. Funkci spolujezdce si v historii vyzkoušel i takový velikán jako třeba Gustav Havel. Ale většinovým názorem je, že solo jezdci k této činnosti netíhnou.
Já si to vysvětluji tím, že na solo motocyklu má jezdec všechno ve svých rukou. Tedy že si za případnou chybu může sám. Na sajdě jako spolujezdec je v rukou svého pilota. Ale platí i to, že bez špičkového spolujezdce nevyhraje sebelepší pilot.
Jako příklad mně napadá skvělý německý pilot Ralf Waldman. Toho někde někdo v side svezl. Když po jízdě pobledlý Ralf vystoupil, pravil, že to byl zážitek, ale NIKDY by to už neopakoval!
Tento článek má být o spolujezdkyních. Ono jich zas tak moc není. A ani v minulosti jich moc nebylo.

Z těch známějších v minulosti to byla třeba Inge Stollová (tragicky zahynuvší se svým pilotem Drionem při závodech na staré brněnské trati), Aga Neumannová nebo třeba Dane Roweová.
U nás v současné době sajdkáry na přírodních okruzích prožívají vzestupnou tendenci. A i žen spolujezdkyň tedy přibývá. Abych byl alespoň trochu v obraze, požádal jsem o vyjádření 4 z nich.
Olgu Nepomuckou, Martu Kopeckou, Petru Kulhánkovou a Silvu Medkovou/Troubilovou. Všechny skvěle spolupracovaly a dozvěděl jsem se spoustu novinek ze side-světa. Pokud budou v článku nějaké chyby, jdou jednoznačně na můj vrub!

Než se do toho pustíme, musím vzpomenout Marušku Zachovalovou, která se svým tatínkem při závodě sajdkár v Hořicích zemřela. Dodnes nezahojená rána. Závodění má bohužel i svou temnou stránku.

Osudy všech čtyř protagonistek článku se během času různě prolínaly v podivuhodných souvislostech. Lze to pochopit. Závodění se zase tolik lidí nevěnuje. A na sajdách už vůbec ne.
Úplně to první, co mně zajímalo, jestli neměly strach. Nejen poprvé, ale i později. Zazněla myšlenka, že když se někdo sveze poprvé, buď už tam nikdy nevleze nebo se mu to zalíbí a zůstane. U těchto dam to byla evidentně druhá možnost. 🙂
Krom odvahy je pochopitelně zapotřebí fyzička. Všechny 4 provozovaly různé sporty, což se na sajdě víc než hodí. Ale k dobré fyzičce jsou potřeba i různé grify. Tam je cesta dvojí. Buď si to klopotně vyzkoušet sama metodou pokus/omyl nebo si nechat poradit od zkušenějších. První varianta obsahuje značné riziko opuštění paluby, což rozhodně není vyhledávaným adrenalinovým zážitkem. Taky ne zrovna populárním momentem je, když je potřeba sajdu dotlačit do cíle (stává se). I tam se fyzička hodí. Olga potvrdí 🙂

Olga má svého stabilního pilota. Ale aby to nebylo úplně jednoduché, jezdí dva druhy sajd. Tzv. Rychlou F1 a klasickou. Jsou sehraní a závodění je jejich zábavou i životem. Pochopitelně k tomu patří i technické potíže, které jsou v motoristických závodech důležitým faktorem. S tím nutno žít.
Martin příběh je zvláštní v tom, že i její muž je sajdkárista. Tedy spolujezdec. Závodní víkendy si střídají, což je logisticky pro rodinu trochu složitější. Takový rodinný podnik 🙂
Když měla Marta mateřskou přestávku, zaskočila Petra. Její motivací bylo, zkusit si po funkcionářské zkušenosti získat i tu závodnickou. Povedlo se a jednu sezonu místo Marty odjela. Pak Martu vystřídala na mateřské. Ale určitě si tuto zkušenost považuje.
Silva je za svobodna Medková. Tedy dcera skvělého závodníka let minulých Miroslava Medka. Takže závody byly od mala jejím světem. Dá se říct, že padoky bylo její mládí. K sajdám se dostala trochu oklikou. Její bratr Mirek Medek ml. už pár let na sajdě závodil. S různými spolujezdci (třeba se svou dcerou). Silva to taky chtěla zkusit, ale z různých důvodů to pořád nešlo. Až nedávno se to povedlo. Sourozenecká dvojice Medek/Medková by měla i v budoucnu být ve startovních listinách.

Oblíbené tratě. Tady jsou trvalkou Hořice. Tradiční, zajímavá trať s převýšením a vlastně se vším, co k přírodním tratím patří. Oblíbená je i Branná nebo Slovakia Ring (na rychlé sajdy). Olga uvedla i Nepomuk, což je vzhledem k jejímu příjmení vlastně logické. 🙂 Taky německé tratě Oberlausitz nebo Schleiz jsou v kurzu.
Souhra s pilotem je další velké téma. Buď ta chemie funguje hned nebo je to potřeba vyladit za pochodu. Na nějaké signály není při jízdě moc čas. Snad jen poklepání pilotovi v případě problému.
Ale dívat se jako divák na souhru jezdce a spolujezdce, když to opravdu umí, je krása.
Já osobně mám dojem, že sajdkárová komunita si žije tak nějak po svém. Třeba při mezinárodních závodech je vidět, že tvoří takovou svébytnou komunitu, kde jsou si blízcí a pomáhají si. Kéž by to tak bylo i našich končinách. Určitě by to bylo veselejší. Vždyť závody (nejen sajd) jsou především skvělá, volnočasová a adrenalinová zábava. Ale nevidím do toho tolik, abych mohl soudit.

Účelem tohoto povídání je poukázat na fakt, že se na závodních tratích prohání nejen báječní muži, ale i báječné ženy. Názory, že to je nezodpovědnost, neb jsou manželkami, matkami atd., nemíří správným směrem. Podle mně jen mají posunuté to vnímání nebezpečí se závody spojeném. A mají v sobě lásku a nadšení, bez kterého by takový sport rozhodně nemohly dělat. A taky víru ve své schopnosti a důvěru k pilotovi, který má jejich život ve svých rukou. A když vás to jednou pohltí, těžko hledat cestu zpátky.

Za sebe musím říct, že když se dívám na výsledky sajdkárových závodů, první, co hledám, jsou výsledky smíšených posádek. A těší mně, když se jim daří a mám z toho radost. A taky se o ně bojím. Ale to i o solo závodníky. Asi to souvisí s věkem.
Všem závodnicím a závodníkům přeju, ať tato složitá, nedobrá doba brzo přejde a svět se vrátí k normálnímu životu. Tedy i k závodům. Zatím na sebe dávejte pozor! A držte se!

P.S. Ještě jednou musím poděkovat Olze, Martě, Petře a Silvě za možnost skvělé spolupráce! Díky moc, dámy! A k sajdám a lidem kolem se určitě nějakým povídáním určitě ještě vrátím. Slibuji.

Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto z archívu závodnic