Průvod 4000 rytířů v čele s českým a římským králem Karlem IV. stojí 2. dubna 1355 na vrchu Monte Mario před branami města Říma. Panovník se brzy rozloučí se svým doprovodem. Do města chce totiž vyrazit v přestrojení…
Na korunovační cestu vyráží Karel IV. (1316–1378) ze Sulzbachu (v dnešním Bavorsku) 28. září 1354. Se zastávkami v Udine, Padově, Miláně a Pise míří do Říma. Začátkem února 1355 už jeho doprovod tvoří 4000 mužů.
V březnu téhož roku posílá panovník do Říma zprávu, že se 5. dubna dostaví ke korunovaci. Žádá při té příležitosti Svatého otce Inocencem VI. (1282/1295–1362)., zda může město navštívit v přestrojení. V roce 1346 totiž slíbil, že v Římě stráví pouhý jeden den.
Papež mu po svém legátovi Jiljím Albornozovi pošle souhlas. Panovník se tak na Velikonoce 1355 mění v obyčejného poutníka v prostých hnědých šatech. Ty má nejraději. Do města vejde branou Porta Pertusia.
Přístřeší k přenocování mu poskytne kanovník kapituly chrámu svatého Petra.
Když 3. dubna 1355 na Velký pátek a následnou Bílou sobotu vchází do římských bazilik prostě oděný muž a tiše se věnuje modlitbám, nikdo netuší, že má před sebou budoucího římského císaře. „Byl to čin velké osobní odvahy.
Jedním z příznačných rysů Karlových však bylo, že se nikdy nebál, a to ani rizika smrti,“ komentuje Karlovo chování, při němž se vystavil i možným útokům, historik František Kavka (1920–2005).
Prozradí svoji totožnost
Na Bílou sobotu odpoledne už ale Karel IV. prozradí svoji skutečnou totožnost. Přichází do papežova vatikánského paláce, kde se setkává se zástupci římského senátu. Noc ze 4. na 5. dubna už stráví pod střechou papežského paláce jako host hlavy církve.
Vzbudí se časně, vždyť se musí nejdříve vrátit ke svému vojsku, s nímž dorazil k Římu. Potom už se oblékne do slavnostního korunovačního pláště v zářivě purpurové barvě a společně se svou třetí manželkou Annou Svídnickou (1339–1362) projíždí s průvodem cestou římských císařů, současnou Via Trionfale.
Branou Porta Collina nedaleko Andělského hradu (papežská pevnost) míří do centra města k chrámu svatého Petra.
Slibuje ochranu papeži i církvi
Když konečně dorazí ke schodům chrámu, seskočí z koně a s doprovodem vejde do baziliky.
Papežský legát Pierre de Colombiers (1299–1361) ho přivítá polibkem a obětím a hned společně odcházejí do kaple Panny Marie ve věži. Tady skládá Karel korunovační přísahu, obsahující i slova o ochraně papeže a církve. Opakuje také sliby, které složil už papeži Klementovi 22. dubna 1346. Chvíli poté za mohutného troubení vychází hlavní branou ke hrobu svatého Petra, kde na něj čeká jeho manželka, a společně se vydávají k oltáři svatého Mořice v levé lodi chrámu.
Papežský legát oba manžele pomaže. U hlavního oltáře baziliky poté Karel IV. vyzná svoji víru. S Annou následně usednou na mramorový trůn.
Mše začíná. Po kardinálových slovech: „To je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho,“ se blíží slavnostní okamžik.
Kardinál pokládá na Karlovu hlavu císařskou korunu se slovy: „Přijmi znamení slávy, diadém království, korunu císařství ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého…“
Pasuje stovky rytířů
Manželé vyrážejí ze svatopetrské baziliky v průvodu do města. Každou chvíli se k nim přitočí některý z mladíků pocházejících z urozených šlechtických rodin a žádá císaře, aby ho svým žezlem pasoval na rytíře.
Karel nezaváhá a vyhoví, během jediného dne stihne pasovat 1500 rytířů.
Jeho jízda Římem proto trvá dlouho. Lidé kolem něj jásají, což není vůbec samozřejmostí. „Na Karlova děda Jindřicha (Jindřich VII. Lucemburský – pozn. red.) naposledy stříleli při korunovační hostině šípy,“ píše německý historik Ferdinand Seibt (1927–2003). Tentokrát je ale atmosféra přátelská, dvorští úředníci dokonce rozhazují do davu zlaté mince. „Musím splnit přísahu,“ uvědomuje si ale čerstvý císař, že v Římě nesmí přenocovat.
Ještě před západem slunce proto opustí město a přespí v klášteře San Lorenzo za hradbami.
Rychlý úprk před plameny
Císařský pár 7. dubna odjíždí do Tivoli, kde odpočívá v přírodě a panovník se věnuje vydávání listin. „Odměním také kardinála Colombierse za provedení obřadu,“ rozhodne se a v jednom z výnosů mu připíše 1000 zlatých vybraných z daní města Florencie. „Bylo to částka, za niž bylo možno postavit hrad,“ zdůrazňuje historik Kavka štědrost odměny. Nazítří odjíždí Karel do Sieny, kde stráví téměř celý měsíc.
6. května vjíždí do bran Pisy, kde právě vrcholí spor dvou soupeřících italských rodů Bergolinů a Raspantů. Oba si chtějí získat císaře na svou stranu. Bergolinové si ale myslí, že Karel IV. sympatizuje s jejich soupeři, a proto rozpoutají povstání.
Během noci z 19. na 20. května vzplane část paláce, kde jsou císařští manželé ubytovaní. Ve spěchu musejí před ohněm uprchnout jen v nočních košilích.
Vůdci skončí na popravišti
„Požár založil císař, chce město připravit o výzbroj a zaprodat ho Florenťanům,“ šíří se fámy. Rozvášnění lidé vyrážejí do ulic. Karlovi začíná být úzko.
Část svého doprovodného vojska už rozpustil a oddíly, které se rozprchly po městě, je těžké rychle sehnat dohromady. Nakonec se ale vojákům podaří nenápadně odvést císařovnu z města.
Císař poté vyrazí proti nepřátelům se zbytkem mužů, pocházejících většinou z jeho původního českého doprovodu.
S jejich pomocí povstání zlikviduje. „V bojích o mosty ve městě se zejména vyznamenal pan Jindřich z Hradce,“ uvádí kronikář Beneš Krabice z Weitmile (†1375). Panovník nechává sedm vůdců povstání popravit. Další část cesty už proběhne v klidu.
Se zastávkami v Norimberku a Sulzbachu se vrací do své vlasti. 15. srpna 1355 vjíždí triumfálně do Prahy.
