Obranu St. Louis tehdy vyplenila zranění, během sezony 1972/73 Blues protočili tucet beků. A tak nikomu nepřišlo zvláštní, že se odněkud vynořil Cornelius „Connie“ Madigan a dostal šanci. Dokud si nevšimli jeho věku. Veterán nižších soutěží debutoval v NHL ve 38 letech a stal se tak nejstarším nováčkem v její historii. Tenhle rekord je dnes trochu zapomenutý. Sotva ho však někdo překoná.
Než Connie Madigan konečně prorazil do NHL a 6. února 1973 se v utkání proti Vancouveru dočkal premiéry, sehrál jako profesionál na nižších úrovních přes sedm stovek zápasů. Působil hlavně v týmu Portland Buckaroos ve staré Western Hockey League, soutěži srovnatelné s AHL. „Connie měl dostat šanci mnohem dřív. Proslavil by se víc. Jenže spoustě hráčů jako on nedali nikdy ani čuchnout,“ řekl spoluhráč z farmy Don Cherry, který sám proslul spíš jako trenér či svérázný komentátor.
Madigan představoval typ hráče přesně podle jeho gusta. Byl hvězdou obrany Portlandu a zároveň divoch, na nějž není radno se ani špatně podívat. Hlasatel v San Diegu jednou při jeho vyloučení osazenstvu oznámil, že za zdržování hry dostal dvě minuty „Mad Dog“ Madigan. Rozumějte, „Magor“ Madigan. Rozlícený bek se ohnal hokejkou a přeseknul kabel od mikrofonu.
Přezdívka mu zůstala navždy. Je zčásti odvozena z jeho příjmení, každopádně do debutu nasbíral 2474 trestných minut. „Z Western League vyšlo pár bouřliváků a on patřil mezi ně. Connie byl svůj, trochu podivín,“ řekl Gary Sabourin, jenž hrál s Madiganem za Blues a na cestách s ním bydlel na pokoji.
Cherry byl Madiganovým partnerem v obraně začátkem 60. let v dalším týmu WHL Spokane Comets. „Dobrý bruslař, tvrdý jako nikdo. Bavilo mě s ním hrát. Na ledě nás nikdo neobtěžoval, poněvadž se ho všichni báli. Měli jsme plno místa a času hrát s pukem,“ líčil.
Jakmile proti Madiganovi později nastupoval sám, bylo to něco jiného. „Držel jsem puk, Connie mě přetáhl holí a přerazil mi ji o rameno. Poslal jsem kotouč spoluhráči za sebe, jenže ten se ho ani nedotkl, jak se klepal strachy. Postavit se před bránu vedle Madigana, to bylo jako se vrhnout pod vrtuli letadla.“
V NHL práva na Madigana vlastnili postupně Rangers, Toronto, Chicago a Boston. Ani v jednom z týmů Original Six neprorazil. Buď se zranil, nebo se pohádal s trenérem. „Byl jsem fajn kluk, jenom jsem občas měl problémy s koučem,“ přiznal. Když ho v roce 1964 Bruins poslali na farmu Providence Reds, nedohodl se na platu a byl vyměněn do Portlandu. Pětkrát ho pak vybrali do prvního all-stars týmu WHL, třikrát do druhého a v ročníku 1965/66 dostal cenu pro nejlepšího obránce soutěže. Zároveň se však stal obětí vlastního úspěchu – pro Buckaroos byl pak příliš dobrý, aby ho prodali nebo trejdovali do týmu, co spadal pod klub NHL.
To se změnilo v polovině sezony 1972/73, kdy už WHL pomalu, ale jistě spěla k zániku. „Bucks“ vyměnili práva na Madigana za jiného hráče a hotovost. Ovšem k jeho debutu málem nedošlo. Blues nejprve chtěli, aby se hlásil na jejich farmě v Denveru ve WHL coby hrající trenér. Madigan odmítl. Když mu zavolal prezident klubu Lynn Patrick, byl zrovna u něj doma bývalý spoluhráč, později trenér Tom McVie. Na jeho přímluvu St. Louis vzalo Madigana na pětidenní zkoušku.
Až díky roličce v Nakládačce si vysloužil nováčkovskou kartičku NHL
Vedl si tak dobře, že ho podepsali do konce sezony. Za Blues stihl sehrát dvacet zápasů, připsal si tři asistence a 25 trestných minut. „Vědělo se, že se dovedu rvát, takže do toho se mnou soupeři moc jít nechtěli,“ vzpomínal Madigan, jenž se v NHL popral jen jednou, s Realem Lemieuxem z Los Angeles.
V pěti utkáních play off se držel až do incidentu se Stanem Mikitou. „Napřed jsem ho uzemnil, což se mu nelíbilo. O deset minut později do mě vrazil on a roztrhl mi obočí. Nic moc. Ale když někoho trefíte, dá se čekat, že vám to vrátí,“ vyprávěl Madigan. Během play off 1973 věnoval lístky jistému Nedu Dowdovi, s nímž se znal z nižší soutěže. Ten vyrazil na hokej se svojí sestrou Nancy. Stejná Nancy Dowdová později napsala filmové scénáře. Jednou Madiganovi zavolala, aby mu oplatila laskavost. Nabídla mu roli ve své prvotině. Byla z hokejového prostředí, hlavní postavu ztvárnil Paul Newman. Tušíte správně, byl to „Slap Shot“, ze kterého se zejména v Kanadě stal trhák.
Tehdy dvaačtyřicetiletý Madigan si v dnes už kultovní „Nakládačce“ (jak název filmu přeložila česká distribuce) zahrál Rosse Madisona, řečeného „Mad Dog“ jako on. Ostrého hocha z týmu Syracuse Bulldogs, který bučícím fanouškům Charlestown Chiefs ukazuje vztyčený prst, než se strhne hromadná bitka.
Díky této roličce se Madigan téměř čtyřicet let po debutu v NHL dočkal nováčkovské kartičky. Firma Panini chystala sérii s herci účinkujícími ve „Slap Shotu“. Set nakonec nevyšel, ovšem stejná společnost záhy zhotovila Madiganovi kartičku s obrázkem v dresu Blues. Kempu St. Louis se zúčastnil ještě na podzim 1973, kdy mu bylo téměř devětatřicet. Jeho působení v NHL však skončilo stejně rychle, jako začalo. Patrick pak s Madiganem podepsal tříletou smlouvu a poslal ho do San Diego Gulls ve WHL. V polovině ročníku se vrátil do Portlandu, kde žije dodnes.
Jeho kariéra v NHL trvala jen dva měsíce. Dnes pětaosmdesátiletý Madigan si však váží každého okamžiku. „Vděčím Lynnu Patrickovi a St. Louis Blues za to, že mě v osmatřicet vzali do NHL. Byly to skvělé časy, na které nezapomenu,“ řekl před časem pro The Hockey News.
