Soutěžím však propadl ještě mnohem dříve. „Táta závodil mnoho let s Trabantem. Ještě jako kojence mě během seznamovacích jízd vozil vzadu v kolébce. Celé dětství jsme veškeré víkendy a prázdniny trávili u babičky v Lažanech na Strakonicku, kde měl garáž. Vše bylo podřízené soutěžím. Táta byl především špičkový motorář. Každou sobotu se k němu sjížděli další závodníci a jezdili do kopce. Já jezdil s tátou a měřil časy. V neděli jsme se ségrou vždy museli omýt závodní, tréninkové i civilní auto. To je však už dávno,“ vrací se do dob dětství třiačtyřicetiletý jihočeský patriot. Logicky tak zatoužil vykročit v otcových šlépějích.

„Když jsem se v šestadevadesátém vyučil automechanikem, šel jsem pracovat do servisu. Jednou se tam objevil Petr Cibulka – šéfmechanik Pepy Petáka a později Honzy Dohnala. Ten si mě stáhl k sobě do týmu Staněk Motorsport. Tehdy, v letech 1996 a 1997, ještě nebyly servisní zóny a opravovalo se libovolně na přejezdech. Když se provalily mé orientační schopnosti, Alena Benešová pověřila organizací přesunů právě mě. Mým kolegou mechanikem byl Milan Panuška. Když jsme se jednou na závodech v Německu poprvé setkali s itinerářem a mě s ním šlo dobře pracovat, navrhl, zdali bych s ním nejel, v rámci pravidelnosti, Rallye Vltava. Oprášil „erko“ a to byl v devětadevadesátém můj debut. Touha závodit nás neopustila. Další rok z toho byly starty s Fordem Ka na domácím Pačejově a po našetření peněz i ve Vsetíně. Tentokrát již v soudobém sprinterském poli.“

Následovaly tři sezóny ve Favoritu s Markem Kuldou. A také první zkušenosti se čtyřkolkou.

„Když Milan skončil, byl jsem na návštěvě u Františka Fadrného. Ten mi řekl, že Marek shání spolujezdce. Byly to krásné závody nejdříve s enkem a poté áčkem. Za zmínku stojí, že Favorit byl po Petru Třebínovi a já na něm v mládí dělal mechanika. Do toho přišly první starty se čtyřkolkou vedle Jardy Staňka, mého tehdejšího šéfa. Zaměstnával mě jako profesionálního mechanika a ve volných časech jsem závodil. Když Escorta Cosworth, původně po Honzovi Klokočkovi, se kterým předtím jezdil Jirka Trojan, od Jardy koupil Vladimír Trnka, navigoval jsem také jeho. Vláda byl ohromný pohodář a flegmatický člověk. Byla to úžasná léta. V práci jsem chystal soutěžní auta a o víkendech závodil. Když Jarda Staněk koupil Octavii WRC, zařizoval jsem i přihlášky a ubytování. Práce bylo dost, ale bavilo mě to. Velký mistrák jsem jel s Vláďou a sprinty s Markem.“

Od sezóny 2004 jsi dlouhých deset let navigoval Libora Šaška.

„Libor bydlí ve vedlejší vesnici než Marek a jezdil za námi na dílnu. Slovo dalo slovo a zrodila se dlouholetá spolupráce. Nejdříve s úzkou Felicií, ze které se nám podařilo udělat asi jeden z nejlepších minikitů. Následovala Fabia a nakonec Fiat Punto S1600. Libor je nejen hodně šikovný jezdec, ale také puntičkář. Vždy si potrpěl na hezká, do sebemenšího detailu vypiplaná auta.“

Za zmínku určitě stojí Rally Příbram 2011 s Janem Dohnalem v Peugeotu 207 S2000.

„To byla jednorázová akce. Honza potřeboval, abych zaskočil za jeho tehdejšího spolujezdce Tomáše Gregu. Seriózně se nejdříve zeptal Libora, jestli si mě může „půjčit“. Auto bylo po Romanovi Krestovi a předtím s ním dokonce údajně jezdil Honza Kopecký. Na rovinkách mi rozdíl oproti S1600 nepřišel nějak výrazný. Obrovskou předností S2000 však byla možnost, díky neskutečně fungujícímu podvozku, daleko rychlejších průjezdů zatáček. Výsledkem bylo třetí místo absolutně.“

Od roku 2014 ses stal dvorním spolujezdcem otce a především syna Stejskalových.

„Vašek tehdy už jezdil vždy jen domácí Pačejov. Pocházíme z Blatné, známe se celý život a tak mě požádal, jestli bych s ním nejel. Vítězství ve třídě 8 nás motivovalo sezónu dokončit. Přestože jsme do seriálu vstoupili v polovině, dalo to konečné sprinterské stříbro v naší kategorii. Od dalšího roku jedu s Vaškem juniorem. Je moc šikovný a na všechno připravený. Má to v hlavě srovnané, pro závodění dělá maximum a jde si za svým cílem. I na úkor osobního života.“

Kterého rallyového úspěchu si ceníš nejvíce.

„Samozřejmě absolutní příbramské pódium s Honzou Dohnalem bylo pěkné. Ještě více si však vážím loňského konečného stříbra ve dvoukolkách v MČR s Vašíkem. Před sezónou by od nás takový výsledek asi nikdo nečekal.“

Udělal bys během tvé dlouhé kariéry něco jinak?

„(Dlouze přemýšlí). Asi ne. Nechal bych to, jak to bylo. Podle mě bylo správné zažít spoustu jezdců, ať už na delší spolupráci nebo záskoky. Od každého jsem si něco vzal.“

Máš nějakou oblíbenou soutěž?

„Určitě jich je více. Kdybych měl vypíchnout dvě, jsou to Pačejov a Český Krumlov. Pačejov považuji za svoji srdeční záležitost. Začínal jsem tam a servisní zónu mám za barákem. Osobně znám všechny pořadatelé, ty starší už z dob tátova závodění. O skvělé atmosféře a krásných tratích netřeba více hovořit. Na druhou stranu zase je daleko větší tlak, když dorazí spousta kamarádů a známých. A Krumlov? Nádherné erzety a perfektní organizace.“

Jak jsi na tom s rallyovými vzory?

„Určitě obdivuji hodně pilotů. Osobně však zastávám názor, že mitfára by měl mít za vzor spolujezdce. Pro mě je to jednoznačně Petr Gross.“

Čemu se věnuješ kromě práce a závodů?

„Mým největším koníčkem teď je rodina. S manželkou Eliškou mám dvě děti – čtyřletého Honzíka a dvouletou Emičku. Volný čas tedy věnuji především jim.“

Závěrem se zeptám, jestli máš ještě nějaký rallyový sen?

„Už jsem starší a tak budu skromný. Samozřejmě by mě nějaký titul ještě potěšil. Prioritou však je dojíždět do cíle bezpečně, aby se nikomu nic nestalo. A především rally musí bavit a dělat radost.“