Takže, zápletka jest poněkud překombinovaná. Pomineme-li úvodní epizodku z kalifornského Solvangu, která se odehrává nedlouho po skončení druhé světové války a ve které malý chlapec sebere malé holčičce její panenku, nezačíná "temné drama" S vražednými sklony úplně marně. Vcelku pohledná, leč už na první pohled zároveň taky tajemná blondýnka nabídne 2 000 dolarů hotelovému poslíčkovi za to, že si ji vezme. Těsně po obřadu však oddávajícího chladnokrevně zavraždí bodnými ranami nožem a zmizí. Jejího novomanžela už uvidíme jenom jednou a do příběhu vlastně výrazně nezasáhne.
Místo toho sledujeme intrikářské a pletichářské snahy oné blondýnky, která se snad vdávala pod falešným jménem. To dává smysl, ale vlastně z toho taky vůbec nic nevyplývá. Podíváme se do takového koloniálu a do vedlejšího květinářství, které bude zdemolováno touto blondýnkou, která evidentně nemá ráda Warrena, což je od pohledu nepříliš sympatický týpek. Ne snad kvůli tomu předkusu, jaký spíše kvůli těm jalovým názorům, jaké vyvolávají hlasitý smích, přestože by rozhodně neměly.
Při sledování filmu brzy přicházíme o iluzi, že uvidíme precizní napínavý thriller, o jakém se z nějakého důvodu tolik nevědělo. Pravda, pokud by vzniknul v současnosti, kdy ročně vznikají stovky, možná tisíce nových titulů, které jsou natáčené rychle na digitální kamery, zřejmě by se v té záplavě mohl ztratit. Jenže S vražednými sklony oslaví příští měsíc šedesátiny. A nutno podotknout, že ve stejné době měl kupříkladu Roger Corman na kontě několik vyzrálejších titulů. Teď nechme stranou, že některé byly i barevné.
Předchozí tvrzení jest myšleno v tom smyslu, že měly preciznější atmosféru, byly napínavější, příběh byl profesionálněji rozvíjený a nižší rozpočet tvůrci v pohodě dohnali kreativitou. William Castle má rovněž na kontě povedené projekty, nicméně evidentně s radostí využíval postupů, o kterých dobře věděl, že je diváci a divačky ocení, protože se tak stalo už několikrát předtím. Sice vedle produkce psal i scénáře a režíroval, leč stejně ho můžeme de facto označit za Jasona Bluma čtyřicátých, padesátých a šedesátých let. Znal vkus obecenstva a dokázal mu svoje filmy stylově naservírovat, protože měl uměl kalkulovat a měl precizně zmáknuté PRko.
S vražednými sklony určitě není horor! Jedná se o počin, který plyne ve dosti pomalém tempu a najde se v něm dost scén, které se zprvu rozjíždějí slibně, ale nakonec jim chybí výraznější pointa. Srovnávání s Alfredem Hitchcockem bude patrně na místě, jelikož i jeho díla časem zestárla, včetně většiny z těch, které bývají označována za klasiku. A to je třeba si přiznat. Skutečné mistry napětí je třeba hledat jinde. Největší přínos bijáku s názvem S vražednými sklony spočívá do značné míry v tom, jak zobrazuje tehdejší dobu. Jinak se měl William Castle inspirovat spíše noirovými filmy či filmy typu Cat People, soudě podle toho jediného skutečně vydařeného momentu se stínem.
FOTO: otrlydivak.cz
