Strhaná, nahněvaná tvář herečky Amy Ryanové i chladný, nezúčastněný pohled kamery hned v úvodu amerického snímku Ztracené dívky navodí atmosféru jako z nějakého evropského společensko-realistického dramatu. Do děje této novinky z produkce Netflixu však brzy vtrhne zločin.
Protagonistka Mari má dvě mladší dcery. A zprvu si myslí, že ta nejstarší nedorazila na domluvenou návštěvu jen proto, že se vykašlala na zbytek rodiny. Ale jak ví každý znalec skutečného případu z roku 2010, jenž tento celovečerní hraný debut na Oscara nominované dokumentaristky Liz Garbusové inspiroval, tady nepůjde jen o rodinné rozmíšky.
Trojčlenný ženský tým se záhy stává hlavním vyšetřovatelem toho, co se stalo, neboť při pátrání po zmizelé příbuzné policie projevuje zvláštní liknavost.
Ztracené dívky zapadají do trendu současných kriminálek s ženskými hrdinkami, kde vyšetřovatelky často nejsou profesionální detektivové a k pátrání, které představuje středobod příběhu, je vedou osobní či rodinné vazby.
Na druhou stranu tento chladný procedurální snímek může mnohé milovníky podobných krimi příběhů snadno odradit. Režisérka Garbusová cíleně vypráví tlumeně, takřka netečně. Přitom hlavně ze začátku tato metoda dovede strhnout. Události uplývají bez větších zvratů, v podivném bezčasí, a odrážejí jednak komplikované vztahy v rodině plné psychiatrických diagnóz i sociálních problémů, jednak téma, kterým jsou vraždy a zmizení žen živících se prostitucí.
Garbusová pozvolna odhaluje, jak matka Mari v minulosti neuměla ustát vlastní psychické ani finanční potíže a ubližovala dcerám. Paralelně s tím ale film mluví o tom, jak různé instituce přehlížejí právě prostitutky, jako by jejich smrt byla zločinem nějakého druhého řádu. "Nikdy to není něčí dcera, matka, sestra," říká jedna z postav o tom, jak na tyto ženy nahlíží společnost.
Tu a tam se mihne starostlivě působící kriminalista v podání Gabriela Byrnea i jeho mnohem méně sympatický kolega, který své pohrdání vůči hrdince Mari dává okatě najevo.
V centru vyprávění však stojí ženy, byť nikoli jako hrdinky stavěné na piedestal. Nejen ústřední trojice, kde starší z obou dcer skvěle hraje jednadvacetiletý novozélandský talent Thomasin McKenzieová, ale také další sestry či matky, kterým kdosi zavraždil příbuzné.
Režisérka sleduje protagonistky v odlescích oken, skrze větve stromů či plaňky dřevěné verandy. Kamera jako by kopírovala pohled společnosti, která podobným hrdinkám nikdy nedovolí pobýt v centru pozornosti. Z mrtvé prostitutky často zůstane jen drobný titulek v černé kronice či vedlejší dějová linie v detektivce, která startuje příběh úplně jiných protagonistů.
Režisérku však nakonec zradí právě ono rozkročení mezi sociálním dramatem a procedurální kriminálkou. Rozehraje mnoho témat, často mimoděk, ale v celkové stylizaci se motivy s obřím potenciálem rozutečou mezi prsty. Tak jako děj plyne bez větších vzruchů, odplynou i jemně dávkované detaily ze života hrdinek, třeba fakt, co vše matka zamlčela svým dcerám či policii.
Na mnohých pnutích by se daly stavět celé dějové oblouky, tady však slouží jen jako dílky pestré, takřka dokumentaristicky pojaté skládačky, pro kterou se hodí přívlastky jako poctivá, ale nikoli intenzivní, zdrcující či alespoň dotažená.
Ztracené dívky se nakonec rozplynou v té netečnosti, která se zprvu zdála být jejich největší devizou. Liz Garbusová si za dokumenty s podobnou sociální a kriminalistickou tematikou zasloužila pozornost na Oscarech i festivalu Sundance, v hraném formátu její schopnost širokého záběru a vršení drobností z životních osudů protagonistek nestačí. Sice natočila film, který je pravým opakem senzace, ale nakonec také dokonale utlumí sebe sama.
Až do té míry, že brutální tragická tečka za pohnutým životním příběhem Mari Gebertové se pouze mihne v závěrečných titulcích, pohozená na okraj. Nepůsobí však jako emoční šrapnel, spíš přiměje publikum zavrtět hlavou, zda by tak silný materiál, který napsala skutečnost, nestál za dramatičtější zpracování.
Ztracené dívky jsou dva filmy v jednom. Ten první vypráví o bezpráví, o skutečném zločinu, který nikdy nebyl vyřešen a nad nímž visí stín podezření. Ten druhý hovoří o rodině, která k sobě neměla blízko ani předtím, než jí ten zločin vstoupil do života. Škoda, že se nakonec tvůrci o oba příběhy pouze otřou.
