Hřbitovní coming out Anny Baštýřové

Kamarádka Karolina mi čas od času připomene, že bych měla udělat výstavu.

"No jo," říkám, "ale to nemůžou bejt jenom koncerty, to by bylo moc jednolitý, fotím přece i jiný věci."
"No a co ráda fotíš, kromě koncertů?"
"No... hřbitovy."

Přemýšlím, jak jsem k tomu vlastně došla. Byly doby, kdy jsem hřbitovy považovala za smutná a ponurá místa. A pak se to nějak otočilo. Asi to bylo s příchodem do Prahy. Doma na vsi jsem chodila do lesa, tady žádnej les poblíž nemám, tak jsem začala chodit na Olšany, do tý starý části, kde jsou náhrobky věkovitý, dost často značně neudržovaný a ještě častěji hojně porostlý břečťanem. Všude zeleň, i v zimě. Na hřbitově je klid, většinou tam neotravuje moc živejch a člověk tam tak nějak nalezne útěšnej pocit, že jednou, jednou už nebude bolet ani srdce, ani nic jinýho.

Časem to tak nějak přerostlo v to, že když jedu někam na výlet, snažím se podívat i na místní hřbitov. Takhle jsme se ségrou zašly na hřbitov ve Filadelfii - tam byly zvláštní, konferenčním stolkům podobný náhrobky. V Paříži na hřbitově Montparnassse nebo Père-Lachaise si potrpěj na takový úzký minidomečky. Na hřbitov jsem se podívala i v Římě, tam zase mají palmy.

V Praze nejradši chodím na Olšany, a relativně nedávno jsem "objevila" hřbitov Vinohradský, kde to na jaře vypadá skoro jako v sadu. Podívala jsem se samozřejmě i do Bohnic, na starý hřbitov přínáležející k léčebně, poněkud nepěkně nazývaný "Hřbitov bláznů". Dostaly jsme se tam, opět se ségrou, jakžtakž legálně, s průvodcem, v době, kdy to ještě šlo. Znova už tam nikdy nepůjdu a citlivějším povahám návštěvu nedoporučuju.

Dost dlouho jsem si myslela, že mám tuhle "úchylku" sama, ale když jsem se to osmělila občas někomu zmínit, zjistila jsem, že na hřbitovy rádo chodí docela dost lidí. Je nás víc!