Přinášíme další část odpovědí do ankety Událost roku. Výzva vybraným osobnostem zněla:
Uveďte, co považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za tak či onak obzvlášť důležité či pozoruhodné. Ve své odpovědi připomeňte dvě události z českého kulturního a společenského prostoru – jednu pozitivní a jednu negativní –, které pokládáte v loňském roce za významné a příznačné. Vítáno je stručné zdůvodnění, v rozsahu max. 1000 znaků.
Zaslané texty prošly pouze standardní jazykovou korekturou a byly formálně sjednoceny.
RR

Významnými událostmi loňského roku byly určitě: výstava Josefa Šímy Cesta k Vysoké hře ve Valdštejnské jízdárně a Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci, tamtéž výstava akustických kreseb a Antifon Milana Grygara, retrospektiva pastelů Karla Malicha v Galerii Sklenář a jeho utopických a architektonických projektů v brněnské Fait Gallery. Událostí roku bylo také otevření Sýkorovy piazzetty v Lounech. Na plochu před divadlem se podařilo přenést geometrickou kompozici Zdeňka Sýkory z let 1962–1963, kterou vytvořil pro plechovou protipožární oponu, ztracenou při rekonstrukci divadla v letech 2001–2003 a zřejmě sešrotovanou. Rozhodně je však třeba uvést Sýkorovu retrospektivu v Galerii Sklenář, nazvanou Moje příroda. Ve výpravném katalogu o téměř 250 stránkách, s texty Lenky Sýkorové a Josefa Pleskota, je poprvé publikován podstatný dopis Zdeňka Sýkory Jindřichu Chalupeckému z jara 1980, v němž odpovídá na Chalupeckého otázky a popisuje svou cestu ke strukturám a liniím.
Z knížek roku 2019 považuji za skutečnou událost vydání vzájemné korespondence Richarda Weinera s účastníky skupiny Vysoká hra z let 1927–1937. Kniha má 568 stran a ve Francii ji pod názvem Correspondances croisées vydalo nakladatelství básníka Cédrika Demangeota Fissile. Edičně ji připravila a četnými vysvětlivkami a komentáři opatřila Erika Abrams, ve spolupráci s Billym Drantym, autorem úvodního textu. Dopisy, částečně i deníkové záznamy, jsou uspořádány chronologicky. Erika Abrams knihu doplnila svými francouzskými překlady některých u nás téměř neznámých Weinerových textů, psaných pro Lidové noviny, Rozpravy Aventina či Přítomnost, pečlivě zpracovanou chronologií a ediční poznámkou, i úryvky z odpovědí Pierra Mineta a Maurice Henryho na dopisy Jindřicha Chalupeckého z roku 1971. Publikaci doprovázejí četné fotografie a kresby.
Miloslav Topinka, básník a esejista

Událost roku 2019: Uvádím pouze jednu. A to výstavu Alberta Giacomettiho. Byly k vidění věci.
Jindřich Zeithamml, sochař

Pozitivní: Nepřestává mě fascinovat netenčící se proud skvělé literatury, který produkují naše nakladatelství. Z toho obrovského množství, které loni vyšlo, bych rád vypíchl knihu nakladatelství Triáda Co si pamatuju Věry Dvořákové, která výborně doplňuje další střípky do mozaiky naší nedávné kulturní minulosti.
Stejně tak jsem nadšený z úžasných pořadů Českého rozhlasu. Četby na pokračovaní, ale zejména dramatizace jsou z mého pohledu špičkové.
Negativní: Řečeno slovy klasika: „Tolik úžasných knih vychází, a na českém národě to není vůbec znát!“
Vladimír Šebek, knihkupec

Jsem ráda, že mohu do ankety RR – Událost roku 2019 – napsat, že jsem měla nečekané štěstí, když se mi v říjnu 2019 otevřel vstup do společnosti, která se pravidelně schází v zadním traktu chrámu Nejsvětějšího srdce Páně na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad. Přivedl mě tam kamarád z našeho evangelického Salvátora, katolík, který pravidelně navštěvuje naše biblické hodiny, což je mimochodem okolnost, která dosvědčuje ekumenickou otevřenost našeho salvátorského sboru. Katolický kamarád mě zval, abych s ním navštívila přednášku z cyklu s názvem Duchovní rozjímání o literatuře, ve výše zmíněném kostele. Přednáší kněz Petr Beneš. Už první lekce mě nadchla a vzbudila přání docházet tam pravidelně. Přednášky začínají každé druhé pondělí v 19 hodin. Na minutu přesně vchází do zaplněné společenské místnosti v prvním patře Petr Beneš a úderem 20. hodiny svoji přednášku končí. V každé hodině probírá jednoho spisovatele nebo básníka a snaží se ozřejmit, jak který autor vystihuje dobu, její hodnoty a život společnosti, v níž žil a tvořil. Zatím jsem vyslechla jen několik lekcí: Homérova Odyssea, Balzaca, Rimbauda, Baudelaira, Dostojevského. Uvedu aspoň několik myšlenek Petra Beneše: Homérovská etika okouzluje totální objektivitou, to, co se děje, děje se, a není potřeba to vysvětlovat. – Převést život jen na jediný princip je možné jen za cenu ztrát. – Skutečný genius nepotřebuje být umělec. Přístup do přednášek je volný, každý může přijít. Další lekce bude, kdy to píšu, v pondělí 17. února, za čtrnáct dní v pondělí, a tak dále, datum konání si lze odvodit. Potěšilo mě, že jsem se tam setkala i s milou paní Věrou Novákovou, s níž se znám právě z prostředí Revolverky. O podnětném přednášejícím Petru Benešovi vím jen to, co je veřejně dostupné: narodil se roku 1965 v Praze, vystudoval bohemistiku, literaturu a pedagogiku na FF KU. Následujících dvanáct let byl učitelem, od základní školy po vysokou. Vstoupil do řádu redemptoristů, katolickou theologii vystudoval v Bratislavě, vysvěcen na kněze byl roku 2006, sloužil jako vikář na předměstí Vídně a od roku 2012 působí jako kněz v kostele Nejsvětějšího srdce Páně.
Eliška Vlasáková, psycholožka a prozaička

Zápornými kulturními událostmi se nezabývám. Jednou z kladných se stala kniha Vladimíra Bařiny Opožděné podání. Autor povoláním učitel, zájmy sportovec, náruživý tenista, v šedesátých letech jezdil jako divák na zápasy Wimbledonu, gurmán života, ale hlavně – básník. Již názvy některých básní v tomto výboru: Slavnost zabijačky a červeného vína, Obklopila mě svýma očima, By-pass žlutohnědých očí, Klement Bochořák, Pozdrav Ivanovi Blatnému, Zatýkání kosmického prachu, mluví za vše. Při pobytech v Anglii navštívil Bařina Blatného dvakrát: Přicházel Ivan Blatný / jaksi prudce a trhavě / jako když zahradník / spěchá vstříc zákazníkům / aby jim uřízl / nejčerstvější růži … / lekl jsem se té poslušnosti / leč přede mnou stál člověk / jehož prostota / lidského utrpení / přerostla velikost / básnického prince. A že se nejednalo jen o návštěvy zdvořilostní, dosvědčuje i následná vzájemná korespondence ze sedmdesátých let. Ivan Blatný věnoval Bařinovi dvě básně: Básníku jenž bydlí na Komárovské ulici a Schopenauer, začínající verši: Vladimíre Bařino vidíte z okna stožár komárovské / rozhlasové stanice / vysoký štíhlý topol vyrůstající z bažin? / Naladil jsem všechny své přijímače na Brno…
Bařina patřil do okruhu brněnských básníků, bydlil na Komárovské 26, byl kulturní součásti tohoto města a od roku 1986 patří tomuto městu již navždy. Slavnost na Brněnské. / K hospodě u Moragra / přicházejí básníci. / Pivaři tam chystají / slavnost / na počest Kristýny / půvabné šenkýřky. / Před hospodou panuje / slavnostní nálada. / Cikáni ve svátečním / recitují Holana / smáčejíce ústa / v motýlí polévce / od Velemíra Chlebnikova…
Knihu vydalo nakladatelství Venkovské dílo Věry Kociánové, ve výborné grafické úpravě Leoše Knotka.
Miroslav Koloc, literární badatel

Po pravdě řečeno, nic zas tak výjimečného, z čeho bych nemohl spát nebo křičel ze spaní, jsem nezaznamenal. Což je plus i minus, ale protože se moc nikam nedostanu, tak je to spíš moje minus.
Plus(y) – Měl jsem radost, že se podařilo uspořádat výstavu Liborovi Krejcarovi, jeho kresby z poslední doby jsou znamenité. Na dalších výstavách mne nejvíc zaujali dva zneklidňující a prostor pro imaginaci nabízející autoři, Lucie Michnová a Jakub Janovský. A poslední dílo, které jsem v loňském roce navštívil a co stojí za zmínku je „lesní kostel“ v Neznašovech u Klatov od Václava Fialy.
Minus – ministr kultury Antonín Staněk a jeho likvidace ředitele NG Jiřího Fajta a Michala Soukupa z Muzea umění v Olomouci.
Pablo de Sax, restaurátor a kurátor

Za kulturní událost roku 2019 považuji výstavu Daniela Pitína v Rudolfinu Papírová věž. Na první pohled rozeznatelná malířská virtuozita je tím posledním, co z něj činí umělce (rezignuji zde na honorifikační adjektiva). Jeho tvorba se vyznačuje i jinými přednostmi. Nejpatrnější je jeho schopnost v krátkém časovém úseku vytvořit dva nebo více od sebe rozdílných stylů, které však přesto nepostrádají řadu společných prvků. Navíc je jeho malba plná skrytých odkazů na způsoby malby autorů různých dějinných období. Příklad: na obraze Freudovo křeslo (doufám, že se tak obraz jmenoval) použil Pitín pozdně rokokový, až fragonardovsky (z dnešního pohledu) nasládlý způsob malby, který ostře kontrastuje s dezolátností celkové atmosféry obrazu. Na těchto kontrastech rozvíjí Pitín důmyslné prostorové kombinace, což je další jeho přednost. Co plátno, to jiné řešení obrazového prostoru. Silnější je Pitín v menších formátech, až na jedno rozměrné plátno, které by mohlo vzbuzovat dojem, že jde o konstruktivistické zátiší. Ale při bližším pohledu je patrné, že zobrazené stereometrické předměty vytvářejí jeden kompaktní prostor a že tato stereometrická tělesa slouží k rozrušení této kompaktnosti. Pitín rovněž často vkomponovává do obrazů různé hranoly, které někdy kombinuje s figurami. Časté je rovněž vkomponovávání brechtovských zcizujících efektů do maleb jako různých textových útržků nebo k tomu slouží pastóznost malby vyvřelá náhle na jinak nereliéfní, „hladké“ malbě, jindy zase zcizuje prostřednictvím dripping painting, stékající malba je pokračování té „nanesené“. Prostě Pitínova malba je próteovská, stylově různorodá a zároveň „jednotná“, eklekticky originální (omluva za toto oxymóron), virtuózní i schválně „neumělá“, rafinovaná i jednoduchá.
Za negativní událost roku 2019 považuji nikoli událost, ale proces postupné či spíše skokové demontáže demokracie u nás.
Michal Janata, kulturní historik

1. Provazochodkyně Tatiana-Mosio Bongonga ze souboru Cie Basinga.
2. Sün –c’ tradičně Sün Kchuang – především díky překladatelskému počinu a kvalitě komentářů Lukáše Zádrapy.
3. Divadlo v Řeznické: Mike Bartlett: Cock, režie Radim Špaček, překlad Pavel Dominik.
4. Architektura a ekologie: Rákosův pavilon v pražské zoo.
5. Technika: maketa měsíčního přistávacího modulu Apolla 11 před Planetáriem ve Stromovce.
6. Michel Onfray: Sagesse + Pierre Vesperini: La philosophie antique. Dvě knihy, které mění pohled na dějiny myšlení.
7. Poezie: Santóka Taneda: Tráva podél cesty, překlad Jan Burian.
8. Výtvarné umění: Michael Rittstein: Ve vlnách – Jízdárna Pražského hradu.
Na opačném konci osaměle trčí kniha hysterického evolučního kněze Marka Váchy: Eutanázie: Definice, historie, legislativa, etika. Obvyklé vměšování do života nevěřících, autorovi se nepodařilo vyprodukovat jediný argument, který by dával smysl též ateistům a agnostikům.
Zbytek blbostí paměť velkoryse vymazala.
Lubomír Martínek, spisovatel

Nejlepší kulturní zážitek za rok 2019 – kniha Marka Dobrého Penis nemá uši (leden 2019, Pointa Publishing, s. r. o.). Obávám se, že mezi hromadou vydávaných titulů bez většího zájmu zapadne. Škoda. Povídky nebo spíš příběhy se v ní nenápadně postupně spojují do většího celku a velmi trefně dokumentují několik současných životních stylů a osudů, které autor nehodnotí, ale fabulací dotáhne do stavu, kdy už jsou úskalí sledovaného trendu jasná sama od sebe. Přitom záběr autora je tak široký a podrobný, že jsem uvažoval, jestli to všechno sám neprožil. Ale ne, ani by to nestihl. Je jen vnímavý chytrý pozorovatel, s neskutečnou slovní zásobou, humorem a citem pro jazyk. Věty připomínají ustálená rčení a přísloví, která jsem nikdy neslyšel, ale nepůsobí jako exhibice, spíš jako řetěz navazujících přirovnání, která motiv upřesňují a gradují. Dějové zvraty jsou překvapivé, ale věrohodné, vše do sebe zapadá čím dál víc. Kniha nabízí spoustu životních projektů v době, kdy mnoha lidem projekt schází a zařazují se místo toho do trendů. Krátká ochutnávka: „… zase si přijdu jako chlapák. Mačo. … Řidič náklaďáku, kterýmu pojedou ostatní na korbě. Řezbář šachovnice dnešního večera.“ Fakt dobrý, pane Dobrý!
Negativní kulturní událost za rok 2019 – kauza: Ateliér sochaře Aleše Veselého ve Středoklukách. Spustily to dva články Jany Machalické (Lidovky.cz), které asi trochu přehnaně upozornily na neutěšený stav areálu, kde si Aleš Veselý (1935–2015) vybudoval ateliér, archiv dokumentace a kreseb a kde je jím samým instalována rozsáhlá kolekce jeho monumentálních soch. Celoživotní dílo, jakých moc nemáme. Články poukázaly na velmi podezřelý prodej objektu v dražbě (pro nezaplacení směšných dědických poplatků). Inicioval jsem petiční akci bývalých studentů profesora Veselého, ale nebylo ji komu poslat, zrovna jsme neměli ministra kultury. Hledal jsem jiné cesty, ale dražba už je zrušena, snad nastal obrat k lepšímu. Mrzí mě, že kauza nevyvolala rozhořčení a zájem nejvyšších kulturních institucí, že nespustila projekt na vytvoření odpovídajícího sochařského parku s ideálně instalovanými sochami nebo alespoň s finanční dotací na zajištění provozu a zpřístupnění současného areálu. Ale čekal jsem to opravdu? Ne. Nevážíme si našich největších umělců. Ani o nich nevíme. Nedokážeme zachovat tak výjimečný soubor děl, když to je ještě jednoduché, když je pohromadě ve vztazích, v jakých být má. Většina občanů by mínila, že jsme kulturní národ, ale návštěvnost by nejen nepokryla náklady, ale ani neuživila jednoho průvodce. Ostatně kdo to vlastně byl, ten Veselý? Kdyby hlásil počasí nebo vařil, to ano, to jsou celebrity… Škoda, že nedostal šanci jako Joseph Beuys v Darmstadtu, celý život doplňovat soubor nejdůležitějších děl do jednoho bloku, provázaného vztahy mezi vystavenými objekty. Veselý to udělal na vlastní náklady ve Středoklukách. Dokážeme to uchovat? Je vůbec pro koho?
Michal Kadleček, výtvarník

Za pozitivní počin považuji vydání knihy Orthographia Bohemica, ed. Kateřina Voleková, Akropolis, Praha 2019. Jako neodborník oceňuji kompetenci, přesnost a vyváženost, s kterou je edice komponována a připravena.
Aby byly uvedené příklady alespoň něčím srovnatelné, jako negativum bych uvedla další edici vydanou ve stejném nakladatelství v roce 2019: Umlkám do čekání. Korespondence Vladimíra Holana, ed. Martin Dvořák. Koncepce edice sice je jasně odůvodněna a samotná edice je pečlivě upravena, výsledek se však nejeví jako uspokojující, jelikož abecedně řazené celky tříští informace a nedovolují čtenáři bezpečnou orientaci ani po tematické, ani po chronologické stránce.
Annalisa Cosentino, bohemistka

Pozitivní: 1. Marius Kotrba 60. Výstava u příležitosti nedožitých 60. narozenin rožnovského sochaře a malíře Maria Kotrby. V industriálním prostoru bývalé továrny Loana (Rožnov pod Radhoštěm), dnes zrekonstruovaného komplexu Brillovka. Dílo M. K. jistě není třeba představovat.
2. Tadeáš Kotrba – Jak daleko tě můžu nést, galerie 3. Etáž, Rožnov pod Radhoštěm. Krásná série vystavených děl (obrazů a instalací), která vznikla z neustálého dialogu T. K. s jeho otcem Mariem.
Mimořádně silný zážitek vytvořený spojením výstav, výběrem prací a vzájemností tvůrců. Zvláště nová díla T. K. připravená přímo na místě z částí soch, keramiky a ohýbané pásoviny jsou přímo objevná. Nikdo jiný než T. K. nemůže nic podobného připravit.
Negativní: Všechno je jednou poprvé? Galerie Jiřího Jílka v Šumperku je nekomerční galerie, v jejíchž prostorách od roku 1993 probíhá každý měsíc jedna autorská výstava, je zde umístěna stálá expozice soch, obrazů a kreseb Jiřího Jílka. Kurátorem galerie je Miroslav Koval. Bohužel poprvé (pro rok 2019) nezískala od grantové komise MKČR tato stálice, s mimořádným výstavním programem, mezi galeriemi ani jednu korunu. Co dodat???
Zdeněk Macháček, výtvarník

V březnu 2019 jsem viděl výbornou výstavu sochaře Petra Stibrala Doma v Topičově salonu. Líbí se mi, jak nepředpojatě ke své práci přistupuje. Vystavil zde modelované hlavy, objekty ze sádry, provázku, dřeva, OSB stavební desky a papíru vedle asambláže z kuchyňských mycích prostředků. Ale i v zahradě malovaný (výborný) obraz. Jde o otevřené předložení zájmu o svět a pestrost přístupů k němu, zároveň o léta budovanou citlivost k materiálu, proporci, měřítku… Něco zcela přirozeného.
Matěj Lipavský, výtvarník

Nebyla jsem nikdy ve Slovinsku, ani jsem se o tuhle zemi moc nezajímala. Ale loni na podzim jsem v Jízdárně Pražského hradu viděla výstavu slovinského umění Impresionismus od úsvitu do soumraku. Nejen dokonale promyšlená instalace, ale i díla sama se vyznačovala neokázalou pokorou a soustředěností. Obrazy, grafika, fotografie, karikatury, plastiky. Tvůrcům jistě moc záleželo na tom, aby se moderní Evropě vyrovnali, ale je znát, že se jim to tak úplně nedařilo, zůstali sví, jaksi jemnější. Výstava mi byla moc sympatická, navštívila jsem ji dvakrát, abych si svůj dojem ověřila, což se stalo. Výstavu jsem doporučovala, ale téma asi nebylo dost aktuální…
Moc smutná je zvěst o konci Topičova salonu. Proč by ale měl fungovat jako dokonalá výstavní síň se slavnou tradicí, když zrovna tak může fungovat jako banka nebo co, že ano. Uvidíme v létě, v co se promění. Kéž by Topičův salon zůstal Topičovým salonem!
Miroslava Zychová, výtvarnice

Za jednu z nejhorších událostí loňského roku považuji zprávu o ukončení činnosti Společnosti Topičova salonu v prostorách Topičova salonu do poloviny roku 2020. Tato nekomerční organizace má za sebou značné množství zajímavých kulturních počinů včetně výstav, které dlouhodobě presentují vysokou kvalitu české výtvarné scény. Topičův salon si za jejího působení vybudoval důležitou pozici mezi významnými pražskými galeriemi i v povědomí kulturní veřejnosti.
Za jednu z těch lepších událostí považuji výstavu Lechtivá socha, která proběhla v Nové síni 2.–14. dubna 2019. Vzbudila značný zájem. Představila řadu sochařů, kteří se zabývají hmotným sochařstvím, od těch obecně známých až po ty méně frekventované. Pořádal ji Spolek sochařů České republiky ve spolupráci s kurátorkou Pavlínou Bartoňovou. Architektonického řešení se ujal Pavel Kolíbal.
Jiří Středa, sochař

Největší kulturní událostí minulého roku pro mne bylo několik dnů strávených s architekturami Alvara Aalta v Helsinkách a Otaniemi. Vyzrálá Aaltova architektonická mluva, která se napříč desetiletími nemění, jenom obohacuje, neomylná volba použitých materiálů, individuální detail prokazují velikost svého tvůrce. Vedle jeho architektur se zdají helsinské ikony moderní architektury, jako Museum současného umění Stevena Holla (1998), Hudební centrum, dílo architekta Marko Kivistö (1911), nebo helsinská Ústřední knihovna (2018), navržená kanceláří ALA Architects, jenom přičinlivými pokusy vytvořit architektonický „event“.
Milan Pitlach, architekt a fotograf

Výstava prací Jiřího Kobra s názvem V koutku… v broumovské galerii Dům mě zaujala samozřejmým a odvážným přístupem k tématu tak přetíženému. Nejlépe to vystihují slova Jiřího Kobra z rozhovoru k této výstavě: „Přiznám se, že cítím ostych, mám-li o sobě mluvit ve spojitosti s křesťanským uměním a o sobě jako o křesťanu. Přesto, že jím jsem a touto problematikou se zabývám. Ale nepovažuji se za držitele pravd a člověka příkladného křesťanského života. Možná však právě proto mám potřebu tuto oblast kriticky zkoumat. Mám silné přesvědčení, že křesťanství neznamená jen odříkání a pocit viny, sentimentální obrázky a sny o příštím životě, nebo směnu dobra za příští odměnu. Jsem přesvědčen, že je to vlastně racionální cesta ČLOVĚKA po ZEMI za použití zdánlivě neracionálních prostředků.“
Jiří Mědílek, výtvarník

Výjimečným okamžikem minulého roku pro mě bylo čtení Kamila Boušky na Literárních pozdravech v Liberci. Bouškova básnická sbírka Inventura mě nadchla důrazností, drzostí a úsporností. Jeho ohledávání světa je bolestně důkladné a míří až na dřeň. Podobně příjemným překvapením se pro mě stal překlad knihy Bronky Nowické Nakrmit kámen. Ostatně po celý minulý rok jsem se setkávala se skvělými texty, které se díky bravurní práci s jazykem dostávají na samu hranici pojmenování a tam pořádají bujarý večírek. Z cizojazyčné prózy byl pro mě největším zjevením román Milkman od irské spisovatelky Anny Burns, který na svůj překlad do češtiny pravděpodobně stále čeká. Před negativními událostmi kulturní scény mě uchránilo několikaměsíční zranění kotníku.
Borjana Dodova, scenáristka a spisovatelka

Negativní: Zrušení expozice starého umění ve Šternberském paláci a následné otevření nové stálé expozice Národní galerie v Praze Staří mistři ve Schwarzenberském paláci, kde mj. monumentální Brandlovo Ukřižování leží urážlivě na zemi, přičemž na něj nesmyslně shlíží galerie barokních portrétů (bez popisek, čímž NG rezignuje i na svou vzdělávací funkci). Jeden nadšený kritik píše o barokním Facebooku, což vlastně mluví za vše.
Kdyby se jednalo o krátkodobou výstavu, nešť, i k tomu ostatně výstavy slouží, že na nich autoři předvádějí své představy, ale pojednat stálou expozici jako prezentaci vlastních „neotřelých“ nápadů je nehoráznost. Obávám se, že jde o další projev soustavného ničení kulturní paměti (nedávno došlo i ke zničení původní stálé expozice jihočeské gotiky v AJG a jejímu nahrazení Meziprůzkumy, kde gotické umění atakují intervence současných tvůrců) a tím i postupné likvidace kultury vůbec.
Pozitivní: Nová stálá expozice gotiky v Severočeské galerii v Litoměřicích, jejíž otevření navíc doprovázely vernisáže krásných výstav Cranach a severozápadní Čechy a Na rozhraní času – litoměřický biskup Emanuel Arnošt z Valdštejna. Zdá se mi, že litoměřická expozice byla staromilsky vytvořena kvůli vystavení starého umění, nikoli kvůli sebeprezentaci autorů.
Barbora Patočková, produkční výstav a redaktorka